Na jižní Moravě pomáhá čtyřnohý terapeut Čenda. Léčí osamělé seniory i nemocné děti

Do Domova pro seniory na Mikuláškově náměstí v Brně pravidelně chodí terapeutka Veronika Šranková se svým zvířecím parťákem. Před šesti lety sem poprvé přivedla Emila, veselého černého minikoníka, velkého asi jako průměrný bernardýn. Lidem v domově ihned padl do oka, a tak začala jejich dlouhodobá spolupráce.

Kůň je nejlepší terapeut

Emil i jeho dalších pět kolegů, Čenda, Romana, Venouš, Flika a Julián jsou terapeutičtí koně plemena Falabella. Veronika s nimi navštěvuje dětské nemocnice, domovy pro seniory i jiná zařízení, kde jsou zapotřebí a kde si jejich službu rádi objednávají.

Kromě Emila vodí terapeutka na návštěvy i jiné oře, tentokrát padla volba na žíhaného černobílého krasavce s dlouhou hřívou posetou lesknoucími sponkami. „Čenda je teprve kůň v zácviku, učí se jak být klidný, jak se chovat k lidem a jak jim především pomáhat," představuje svého terapeutického kolegu Veronika Šranková. Hlavu mu zdobí modrá ohlávka a postroj se jménem. Na kopýtkách nosí z bezpečnostních důvodů fešácké pogumované boty, aby na podlaze uvnitř zařízení nesklouznul a neublížil sobě ani nikomu jinému.

Čenda válí

Při vstupu do prvního pokoje Čenda zaboří hlavu s dlouhou hřívou do klína paní, která ho s nadšením hladí, povídá si s ním a chválí mu jeho „sametová ouška.“ Součástí terapie ovšem není pouze přítomnost zvířete, ale také terapeutky Veroniky, která si se seniorkou aktivně povídá a pracuje s koníkem. S sebou nosí většinou různé pomůcky, tentokrát nabídla klientce kartáč, kterým češe Čendovy černé kadeře. Kromě uklidňujícího efektu tím senioři rozvíjí i jemnou motoriku.

Veronika vodí své malé terapeuty při každé návštěvě za pěti až šesti klienty. Zařízení si vede seznam, aby za celý rok navštívil kůň všechny klienty, ideálně ne jen jednou. Jedna návštěva trvá přibližně hodinu, jelikož hřebeček o moc déle nevydrží.

„Snažíme se povykládat si s klienty, nechat se pohladit, ukázat si něco, aby na to byl ten čas a každý měl na Čendu prostor. Také chceme, aby byli koně v pohodě a klidu a aby bylo vše bezpečné. Když se na koníka nahrne padesát lidí, tak je z toho ve stresu a bezpečnost se prostě uhlídat nedá. Je třeba mít těch koní víc, abychom je nedeprimovali a aby se v práci střídali,“ vysvětluje terapeutka.

V dalším pokoji zvířecí návštěvu už netrpělivě vyhlíží další dvě paní. S Čendou se mazlí a vzpomínají na své mládí, kdy ještě bydlely na vesnici a doma měly tucty zvířat. Čtyřnohý sympaťák vzbuzuje krásné vzpomínky, z nostalgie si Marie Talandová zazpívá lidovku Zařehtali koně a Ivana Doležalová si vzpomíná na básničku o koních, kterou recitovala v mateřské školce. „Tak koníčku měj se hezky, buď zdravý a přijď zase za babkama,“ loučí se vesele penzistka Marie Talandová.

Nečekají, že ještě uvidí koně

Velkou radost dělá Čenda také imobilním seniorům, kteří jsou za kontakt se zvířátkem velmi vděční. Nejprve paní sníží postel, oddělají boční zábrany a už přichází na řadu koník se svou hebkou srstí. „Ahoj chlupáči, nejsi učesaný,“ říká Božena Tichá a už bere do ruky kartáč. Malý hřebeček natahuje krk a nechá si česat hřívu a drbat se na čumáčku.

„Představte si že ležíte, nikdo nic neřekne a najednou někdo zaklepe na dveře a k posteli vám přijde kůň. Je to pro ně milé překvapení, protože takovou návštěvu nečekají a udělá jim velkou radost, že se můžou opět pomazlit s koněm,“ nastiňuje efekt kontaktní terapie aktivizační pracovnice Lenka Bumbálek.

„Když jsem s tím poprvé přišla, že bych sem chtěla přivést koně, bylo to velké přemlouvání. Po první Emilově návštěvě jsme si s vedením vše vyjasnili, podmínky bezpečnosti, koordinaci, až jsme to časem vyladili k úplné dokonalosti. Dnes jsme nejdéle spolupracující instituce s firmou Emil pomáhá,“ popisuje začátky Emila v domově pro seniory Lenka Bumbálek.

Zrodil se nápad

Veronika Šranková přišla s nápadem kontaktní terapie s koněm už v roce 2010. K nápadu ji tehdy přivedla těžká nemoc tatínka. Ten dceři tenkrát poradil, aby mu chodila pod okno nemocnice ukazovat koně z její tehdejší farmy, aby je mohl hodnotit. „V tu chvíli přišel ten nápad mít malého koně, přijít za tatínkem a zeptat se ho, co na něj říká. Bohužel už jsem to tenkrát nestihla, ale tu myšlenku jsem si nesla dál,“ vzpomíná se slzami v očích.

Od té doby začala hledat ideálního parťáka, kterým se jednoho dne stal minikoník. „Emil je zakladatelem projektu Emil pomáhá. Začali jsme jako jedni z prvních v republice objíždět především lůžkové klienty. Tady v Česku nebylo možné před těmi pěti lety, abychom s koněm přišli do sociálního zařízení. Dnes je s touto službou naopak velký boom,“ říká Veronika.

O koně pečuje Šranková ve Zbýšově na Brněnsku, kde má také velké koně, kozu, králíky, želvy a další zvířectvo. Minikoníci vyžadují speciální výcvik. „Musí mít od začátku dobrou povahu, aby se stal terapeutem. Ostatní ale závisí na tom, jak s tím zvířetem pracujeme, protože každé je jiné a vyžaduje jiný přístup," líčí.

Po hodině terapeutické práce Čenda klape vesele po chodbě směrem na zahradu, kde si dává zaslouženou čerstvou travičku. Povedlo se mu i jeho kolegyni Veronice vyčarovat úsměv na mnoha tvářích. Zvíře je prostě nejlepší kamarád.