Sovětští vojáci pod vedením maršála Malinovského osvobodili většinu Brna 26. dubna 1945, na některých místech se ale střílelo ještě několik dní. Pamětnice Jaroslava O. popisuje život v bombardovaném městě a příchod sovětských a rumunských vojáků. Vybombardovaná místa v Brně si lidé mohou najít také v aplikaci Muzea města Brna.
Během dubna 1945 spojenci provedli dva nálety na město, boje probíhaly ještě následujících čtrnáct dní. „Během náletů jsme se schovávali se sousedy v tunelu v tehdejší Štefánikové čtvrti. Já jsem to nesnášela, protože jsme tam museli být bez tatínka a mně se stýskalo. Chlapi totiž zůstávali doma, aby nikdo třeba nevykradl domy a aby mohli hasit, kdyby byl někde zásah. Když se konečně po náletu otevřely vrata od tunelu, hned jsem chtěla ven na světlo a radostí jsem křičela a poskakovala,” popisuje paní Jaroslava O. z Lesné,. Na konec války má vzpomínky už dost mlhavé, některé detaily událostí tak zná hlavně z vyprávění starší sestry a rodičů.
Místa, která v Brně ke konci války spojenci bombardovali, zachycuje aplikace Bombardování Brna. Tu spustili autoři z Muzea města Brna ve spolupráci s Archivem města Brna u příležitosti 70. výročí bombardování Brna v roce 2014. „Naše aplikace dokumentuje místa zachycená během sovětských náletů v dubnu 1945, ale i amerických náletů z konce roku 1944. Najdete v ní stovky autentických fotografií,” píše muzeum na svém facebookovém profilu.
Osvobození Brna bylo vyvrcholením Bratislavsko-brněnské operace Rudé armády vedené z jihovýchodního směru. „Když se blížila fronta, byli jsme doma. Ráno 26. dubna za tatínkem přišel soused a povídal, že v noci slyšel za plotem ruštinu, že už jsou tady. Měli jsme velkou radost, že válka konečně skončí,” vypráví pamětnice. Přímý útok začal po ostřelování dělostřelectvem v osm hodin ráno. Sovětská vojska 2. ukrajinské fronty maršála Malinovského postupovala z již osvobozených okrajových částí Brna do centra města. Podařilo se jim postupně obsadit Německý dům, v poledne se jim vzdala pětisetčlenná posádka Špilberku. Do večera se osvobodili většinu Brna, kromě okrajových částí Medlánek, Řečkovic, Mokré Hory, Kníniček či Soběšic.
„Pár dní po tom k nám přišli rumunští vojáci. Babička zrovna dělala bramborové placky, tak jim nabídla a oni se hned začali stavět do fronty, měli asi velký hlad. Každý dostal placku a děkovali po rumunsky: „Mulțumesc!". Na mě byli strašně hodní, protože mě tatínek učil předvádět, jak se vzdávali Němci. On vždycky zavolal: „Hitler kaput!” a já jsem zvedala ruce nad hlavu a vykřikovala jsem: „Tak! Tak!“. To se vojáci vždycky hrozně smáli a hned to na mě taky zkoušeli volat, abych jim to předvedla,” vzpomíná paní Jaroslava.
Po osvobození centra se Němci stáhli k poslední obraně do okrajových čtvrtí na severu Brna. Boje, do kterých se zapojili také rumunští vojáci, tak ještě nějakou dobu pokračovaly. Třeba v Řečkovicích se střílelo až do bezpodmínečné kapitulace, kterou vrchní velení německé armády podepsalo 7. května v Remeši a která vstoupila v platnost o den později. Bylo také ještě potřeba vyčistit okolní lesy, kde se skrývali poslední němečtí vojáci.
„Pravda je, že to nebylo s příchodem vojska jenom růžové. Armáda slavila vítězství, lidé jim často nabízeli na oslavu konce války alkohol. Rodiče měli proto obavy z rozdivočelých vojáků, a tak se radši drželi doma. Sousedi taky raději nepouštěli ven dcery, aby nepřišly k úhoně. Velitelé ale vojáky drželi docela zkrátka,” popisuje paní Jaroslava nejistou dobu.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
