neděle 29. listopadu 2020 Zina

Do deseti let chceme být nejúspěšnější univerzitou v Česku, říká nový rektor MUNI Martin Bareš

Masarykova univerzita má po osmi letech nového rektora. Po Mikuláši Bekovi převzal vedení neurolog a bývalý děkan lékařské fakulty Martin Bareš. Hned v prvních týdnech představil veřejnosti své vize nového směřování významné vzdělávací instituce. Nechybí v nich ambice, které daleko přesahují hranice univerzity samotné.

Blíží se oslavy 30. výročí listopadových událostí roku 1989. Vám bylo tehdy 20, respektive 21 let. Jak na to vzpomínáte? 

Tato otázka ve mě vyvolává několik vzpomínek. Zaprvé obrovskou euforii a nadšení, které tehdy nastalo. Tyto pocity se zároveň mísily s obavami a strachem. 

Je třeba si připomenout, že v roce 1989 nebyl internet a sociální sítě, pouze komunisty ovládaná média. Že se něco děje, jsme se tedy fakticky dozvěděli až v neděli 19. listopadu.

Ačkoliv jsem nebyl oficiálně členem žádného stávkového výboru, v následujících dnech jsem se účastnil všeho, čeho jsem mohl. Nedávno jsem doma našel staré kalendáře z tehdejší doby, kde mám poznamenáno, jak jsme 25. listopadu (na mé 21. narozeniny) agitovali ve Znojmě, ve staré škodovce. Bylo nás tam pět, každý měl materiálů až po bradu. Snažili jsme se lidi informovat o tom, co se vůbec děje, protože mimo větší města byla informovanost, zejména do generální stávky 27. listopadu, velmi malá.

Měli jsme rozpisy směn různých průmyslových podniků, takže když na Královopolské o půl třetí ráno končila směna, stáli jsme před branami továrny a rozdávali materiály. Část lidí procházela zabořena pod čepici, nechtěla se s námi bavit, část nám držela palce a další část - a nebyla malá - nám nadávala. Nebylo to úplně příjemné.

Masarykova univerzita chystá na oslavy listopadových událostí celou řadu akcí. Na kterou se speciálně těšíte?

Potkává se několik výročí dohromady. Při hojně akcentovaném výročí Sametové revoluce bychom neměli zapomínat na 80. výročí událostí z roku 1939,který se také bytostně týká všech studentů, akademiků a vysokých škol.

Tyto události si připomeneme ve čtvrtek 14. listopadu v areálu Kounicových kolejí. Budeme vzpomínat na oběti tehdejších represí, zazní jména obětí, společně se studenty položíme věnce. Půjde o velmi důstojnou pietu.

Oslav 30 let od Sametové revoluce bude celá řada. Určitě bych zdůraznil večerní besedy v rámci Festivalu 30 let svobody v našem univerzitním kině Scala, uvedení filmu Brněnský listopad nebo tradiční lampionový průvod. Mě navíc čeká ještě cestování mezi Brnem a Prahou, jelikož mám v plánu zúčastnit se také vzpomínkového aktu 17. listopadu na Albertově.

Jak hodnotíte cestu, kterou za posledních 30 let ušel český národ?

Necítím se kompetentní, abych ji hodnotil z obecného hlediska. Já ji mohu hodnotit pouze z hlediska osobního na základě toho, co vidím kolem sebe.

Ač jsem si zažil režim pouze kratší dobu, svou zkušenost s ním mám. V české nátuře je přirozená skepse, spíše hledáme ve všem negativa. Do značné míry tomu rozumím, člověk se snaží být lepším. Ale je potřeba říct, že ve chvíli, kdy někdo o minulém režimu prohlašuje, že byl lepší a měli jsme lépe, jde doslova a do písmene o rouhání. 

Tehdejší režim byl neuvěřitelně šedý, ničící jakoukoliv kreativitu. Když to vezmu z pohledu tehdejšího medika, v podstatě jsme žili od zkoušky ke zkoušce, ani jsme se nedívali, co budeme dělat za obor po ukončení studia.

Že bych si tehdy řekl „chci být neurologem, půjdu do této nemocnice”, to neexistovalo. Pokud člověk neměl kontakty, byl vydán na nemilost tzv. umístěnky. Prakticky mohl být přidělen do jakéhokoliv místa v Československu, od Šumavy k Tatrám.

Kdyby nepřišel listopad 1989, neseděl bych tu dnes před vámi jako rektor univerzity. Vedení univerzity byla jmenována nejvyššími ústředními orgány strany, neexistovaly demokraticky volné akademické senáty, které demokraticky volí rektory a děkany, neexistovaly akademické svobody. Neexistovala žádná svoboda.

Za jednu z priorit jste při vaší kandidatuře označil posilování role univerzity jako pilíře svobody v současné společnosti, měla by podle vás být univerzita apolitická nebo by se naopak měla aktivně vyjadřovat ke společenským otázkám?

Je třeba rozlišovat dvě roviny: univerzita musí být společensky aktivní a musí vstupovat do politiky tam, kde jí to přísluší, tedy v oblastech vzdělávání, i v oblastech obecnějšího charakteru, například v souvislosti s ochranou životního prostředí. Podle mě jsou univerzity v České republice jedním z posledních ostrůvků kritické diskuze a svobody. A to je jedním z hlavních úkolů univerzity ve 21. století.

Tím spíše, když nese jméno T. G. Masaryka. Na příkladech ve světě pak vidíme, co se stane, když tuto roli univerzity již neplní či jsou jim odpírány. Podívejme se třeba na dění v Maďarsku.

Naopak apolitičtí máme být ve vztahu ke stranické politice. Politika je věc veřejná a univerzita by se tak k ní měla vyjadřovat, ale nemáme jakýmkoliv způsobem aktivně vstupovat do stranické politiky. To je mé hluboké přesvědčení.

Na tiskové konferenci jste před několika týdny oznámil, že se Masarykova univerzita chystá zaměřit na rozsáhlý problém, kterému bude společnost v následujících letech čelit, a to na stárnoucí populaci. Přestože jde o skutečnost, která může na všech úrovních způsobit zásadní problémy, ve společnosti toto téma nijak výrazněji nerezonuje. Proč?

Jsem rád, že se na to ptáte. Jde o jeden ze základních úkolů naší univerzity při řešení aktuálních problémů naší společnosti. Ale pojem stárnutí je trochu zavádějící, jde spíše o problém transformující se společnosti.

Lidstvo jde technicky a vývojově až neuvěřitelně dopředu, ale společnost samotná velmi stárne. Jde tedy o nesmírně komplexní problém, který přesahuje hranice zdravotnictví.

Ekonomicky je systém z dlouhodobého hlediska nastavený neudržitelně, stárnoucí populace bude chtít být nadále aktivní, avšak už nebude soběstačná. Bude závislá na důchodech a díky menšímu procentu aktivní, produktivní populace zde hrozí významné a silné sociální nepokoje. Z tohoto hlediska má univerzita využít své role ve společnosti, upozornit na problém, který se týká naprosto všech, a pracovat na možných řešeních.

 

Proč si tedy myslíte, že se o tomto problému moc nemluví?

Obecně se v médiích více hovoří o senzačních, aktuálních zprávách. Tento problém však nemá jednoduché řešení a jde daleko za hranici jednoho, dvou či tří volebních období. 

Primárním cílem dnešních politiků přitom je být hlavně znovu zvolen. Problémy, které nevypadají, že by byly zítra na pořadu dne, se proto neřeší. Přitom se nás týkají naprosto bytostně. 

Jednoduché řešení zde neexistuje, je to dlouhodobý úkol. Bude vyžadovat každodenní mravenčí práci, zapojení vědců z různých oborů. Spojit síly musí ekonomové, legislativci, lékaři, politici, ale zajímat by se o to měl i každý občan. Z toho, co říkám, už z definice plyne, že je to mediálně nepříliš zajímavé téma. 

Vaším plánem je výzkumné zapojení všech fakult. Stála někdy univerzita před problémem, který vyžadoval takovou míru širokého, interdisciplinárního zapojení?

Se spoluprací napříč univerzitou a interdisciplinárním přístupem máme u nás velkou zkušenost už díky našemu poslání kvalitně vzdělávat, kvalitně bádat a být společensky odpovědnou institucí. Ohledně šíře zapojení to tedy nebude extrémně inovátorské. 

A musím také zdůraznit, že v případě hledání řešení problému transformující se společnosti nepůjde o vědecký projekt, který by objevil nějakou zázračnou molekulu a tím by se vše vyřešilo. Jde o projekt, který bude mít dopad na oblast vzdělávání a bude například zkoumat i umělou inteligenci.

Inovátorské to bude v tom smyslu, že jsme si vzali za své téma, které ve společnosti je a nikdo jej zatím neuchopil.  Inovace se nebudou týkat jen oblasti vědy, ale i vzdělávání a dalších oborů, které s tím souvisí. Zapojené týmy a pracovní skupiny budou velmi, opravdu velmi propojené.

Již dříve jste naznačil, že ona propojenost nebude jen v rámci univerzitních institucí, ale zapojit se musí i zdravotnická zařízení a instituce veřejné správy. Chápu tedy správně, že se budete na základě fungování v Brně a jihomoravském regionu snažit vytvořit jakýsi model, který bude využitelný na vyšší úrovni? 

Přesně tak. Celý život se snažím zjistit, jak věci fungují v menším měřítku. Univerzita není izolovaný ostrůvek, kterého se netýká dění kolem, o problému se tak bavíme i s institucemi, které jsou zodpovědné za budoucí řešení. A to jak na úrovni veřejné správy, tak na úrovni aplikační, tedy soukromé, sféry.

Máme obrovskou výhodu, že v Brně sídlí celá řada významných firem zabývajících se IT technologiemi, inovacemi, umělou inteligencí. Od nich máme zatím jen samé pozitivní ohlasy: konečně o tom někdo mluví, konečně jsou na stole velmi konkrétní plány.

Pro nás je velmi důležité mít od nich zpětnou vazbu. Právě kontakt se soukromou sférou totiž dává našemu snažení potenciál být s projektem daleko úspěšnější. Více než o finanční spolupráci nám jde přitom o to, aby soukromá sféra vzala toto téma za vlastní. 

Brno se v posledních letech proměnilo v inovativní „hub" s obrovským potenciálem. Před pár lety by nikoho nenapadlo, že tady vzniknou startup firmy světového formátu. Firmy, které mají dnes globální ekonomický dopad. A to prakticky z ničeho. Tento pozitivní vývoj nám otevírá brány.

Vyzdvihnout však musím i spolupráci s dalšími vysokými školami, například Fakultouinformačních technologií VUT, která se věnuje již zmíněné umělé inteligenci a vytváří roboty či mini roboty, které by mohly v budoucnu pomoci seniorům žít v domácím prostředí. 

Jako lékař, opravdu věříte myšlence, že by se v následujících letech a dekádách stalo běžnou záležitostí soužití seniorů s roboty na bázi umělé inteligence?

Ono to zní velmi bizarně. Samozřejmě ideálním modelem je, aby se o lidi starali hlavně lidi. Ale je potřeba se na to podívat reálně. Společnost se nějak demograficky vyvíjí. Během následujících sedmi, osmi let budeme svědky nárůstu mladé generace, ale poté už bude demografická křivka jen a jen klesat. Po roce 2050 bude demografie velmi neúprosná.

Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby fungovala mezigenerační péče. Mladí se dnes však chtějí dříve osamostatnit, cestovat, poté zakládat rodiny. Tyto aspekty je třeba brát v potaz. 

Přiznávám, že soužití s umělou inteligencí nepůsobí nejpřirozeněji. Já také netvrdím, že to bude jediný výstup našeho připravovaného projektu. Na druhou stranu, skoro dennodenně narážíte na zprávy, jak senior upadl v bytě a pomoci se mu dostalo až po několika dnech. Přesně pro tyto situace je umělá inteligence, například kombinace senzorů, náramků a jiných řešení, naprosto vhodná. 

Masarykova univerzita se poslední roky umisťuje v celosvětovém srovnání kvality univerzit mezi čtyřmi až pěti sty nejlepšími univerzitami světa. Má MUNI ambice dosáhnout v budoucnu lepšího umístění?

Já jsem velmi kompetitivní člověk. V první řadě hledám nedostatky u sebe a tento přístup pak přenáším na své okolí. Byl to tedy jeden ze středobodů mého programu. Nemůžeme se tvářit, že se nás konkurence netýká. Týká. Musíme jednoznačně začít vracet společnosti to, co od nás očekává. A to mimo jiné větší viditelnost v mezinárodních žebříčcích. 

Vím, že je to, zejména na akademické půdě, velmi ožehavé téma. Avšak musíme se podívat, z čeho se ony žebříčky kvality skládají. 

V první řadě jde o akademickou reputaci, což může znít jako vágní termín a Masarykova univerzita má v tomto ohledu jistou historickou nevýhodu vůči starší „sestře" Univerzitě Karlově, mimo jiné také kvůli skutečnosti, že se naše škola po desítky let jmenovala Univerzita Jana Evangelisty Purkyně.

Musíme mít kvalitní publikace, které budou v zahraničí číst a citovat. A to je další z hodnotících aspektů - míra citací v odborných zahraničních studiích. Dalším kritériem je počet studentů na vyučujícího, což je parametr, na kterém můj předchůdce skvěle zapracoval a tento indikátor kvality posunul výrazně dopředu. Dále je to objem spoluprací s aplikační sférou či míra internacionalizace, tedy výjezdy studentů, akademiků a vědeckých pracovníků do zahraničí a naopak přijímání studentů a akademiků ze zahraničí v Brně.

Musíme si položit otázku, zdali jde o rozumné nebo méně rozumné parametry. Osobně si myslím, že jsou to velmi rozumné parametry a tudíž před nimi nemůžeme zavírat oči. 

 Jednoznačně chceme být do roku 2030 nejúspěšnější univerzitou v České republice. Zdali se to podaří, vůbec nezávisí na tom, jestli je rektorem Martin Bareš nebo někdo jiný. Je to věc, která jde napříč všemi fakultami, ústavy a katedrami a je to svým způsobem na každém z nás. Každý z nás musí chtít se zlepšit.Masarykova univerzita je dlouhodobě vnímána (a netvrdím, že právem) jako mladší a méně zvučná sestra Univerzity Karlovy. Přitom míra modernizace budov, studentský komfort nebo třeba informační systém je na MUNI na mnohem pokročilejší úrovni. Nemyslíte si, že je to svým způsobem nespravedlivé?

Nemohu hodnotit vnitřní situaci na Univerzitě Karlově, protože jsem tam nikdy nepůsobil, mohu pouze hodnotit, co se děje tady v Brně. Na naší univerzitě velmi oceňuji dialog mezi studenty a akademiky.

Z těchto důvodů jsme založili například tradici Campus Day se sportovním a kulturním programem. Chceme vytvořit takové prostředí, ve kterém studenti přijdou a třeba u piva si s děkanem povídají jako rovný s rovným. Dobrou komunikaci a vnitřní soudržnost uvnitř Masarykovy univerzity považuji za nesmírně důležitou.

V anglosaském akademickém světě mají studentské spolky tradičně velkou prestiž. Podporujete spolkový život i v rámci Masarykovy univerzity?

Spolky podporujeme dlouhodobě, a to i finančně. Nově pro ně například připravujeme prostory v budově na Komenského náměstí. S rektory dalších brněnských vysokých škol také řešíme vznik společného studentského centra. Také proto je důležitá spolupráce s veřejnou správou, s městem Brnem, protože studenti vytváří velmi důležitou komunitu celého města.

Ve srovnání s anglosaským prostředím se to naše ale výrazně liší. Studentské spolky a sportovní týmy tam mají daleko hlubší tradici. Co se akademického sportu týče, je české prostředí zatím na začátku. Na druhou stranu jsem o to víc vděčnější za první „vlaštovky"- například za vznik univerzitní ligy v hokeji. Věřím, že se to může přetavit i do dalších sportů. 

Například?

Jedním z takových může být volejbal. Máme i badmintonový tým, který hraje pod hlavičkou fakulty sportovních studií extraligu. Dalším možným sportem může být díky popularitě, tradici a zároveň relativní finanční nenáročnosti i florbal. Nabízí se i basketbal. 

Otázka na závěr: jste expertem v oboru neurologie. Existuje nějaká analogie mezi fungováním mozku a fungováním společnosti, potažmo univerzity?

Určitě. Mluvil jsem o tom ve své inaugurační řeči. V době, kdy jsem začínal s lékařskou praxí, byla neurologie disciplínou, která končila tam, kde ostatní začínaly - u diagnózy. Tehdy nebyly možnosti léčby, nebyly možnosti zobrazování mozku, genetické, molekulárně biologické testování. Během patnácti, dvaceti let se však vše neuvěřitelně posunulo a neurologie ohromně pokročila dopředu. 

Role univerzit ve společnosti se taktéž výrazně proměnila, význam univerzit velmi posílil, posunulo nás to na přední, ne-li nejpřednější pozice jakési kritické instance ve společnosti. Ačkoliv k tomu může být určitá část populace stále velmi skeptická.

Mozek ovlivňuje veškeré lidské konání. Díky němu jsme a uvědomujeme si, že jsme. Díky mozku přemýšlíme, sníme, tvoříme, žijeme. Právě v tom tkví ta obrovská paralela mezi mozkem a univerzitou ve vztahu ke společnosti.

Foto Tomáš Hrivňák

Štítky masarykova univerzita, rektor, rozhovor, stárnutí, 17. listopad, oslavy, sport, studenti, vzdělání, populace

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.