Rosice u Brna se vezly na konci devadesátých let a přelomu tisíciletí na vlně hokejové euforie. Tým z šestitisícového městečka válel v první lize a dokonce klepal na extraligová vrátka. Rosické Senátory ale nakonec dohnaly finanční potíže i spory s radnicí, a tak po vynuceném odchodu do Žďáru nad Sázavou zmizeli z mapy profesionálních hokejových klubů. Málokdo zažil v Rosicích tolik jako Petr Hrachovina. Bývalý brankář strávil na tamějším stadionu bezmála deset let a s klubem zažil velká vítězství i pád na dno.
Cesta za profesionálním hokejem začala hokejovým Rosicím v devadesátých letech. Klub založený těsně před začátkem druhé světové války si nejprve v roce 1994 vybojoval postup do druhé ligy, kde stabilně působil několik sezon. Největší chvíle slávy ale přišly teprve na sklonku devadesátek. V roce 1998 koupilo vedení celku prvoligovou licenci od Prostějova, a tak se jihomoravský hokejový oddíl rázem kvalifikoval do profesionální soutěže, kde vůbec nebyl do počtu. Naopak.
Rosice v jednu chvíli proháněly špičku ligy v čele s Libercem, Chomutovem nebo Znojmem. Aby také ne. Dres Senátorů oblékala taková jména jako extraligový mistr se Vsetínem Miroslav Barus, někdejší brankářská stálice Zlína Richard Hrazdíra nebo brněnský odchovanec Pavel Nohel, jenž nastoupil ve své bohaté kariéře k téměř třem stovkám zápasů v nejvyšší soutěži. Nejen díky solidnímu kádru ale Rosice deptaly soupeře.
„Velkou roli hrál náš domácí stadion. Nikdo sem nejezdil rád, protože tu byl křivý led. Když byl puk na prostředku, sjel dopředu. Soupeři tak hráli dvě třetiny do kopce. Do toho lidi řvali z každé strany a nejvíce ze střídačkami hostů, kde bylo skalní jádro,“ vzpomíná dnes dvaapadesátiletý gólman, který do utkání vždy nastupoval v oblíbené mřížkové helmě švédské značky Jofa.
Sám Hrachovina patřil mezi hlavní postavy mužstva. Do Rosic se přitom dostal nechtěnou náhodou, když tehdejší Ingstav Brno prodal licenci do Přerova. Tam ale o rodáka z moravské metropole nestáli, a tak ne zrovna s nadšením přijal nabídku účastníka krajské ligy. Nakonec si ale se Senátory užil všechny klíčové okamžiky, jakými byl postup do druhé ligy či mače před vyprodaným hledištěm. Nejslavnější éra se váže k sezonám 1999/2000 a 2000/2001, kdy Rosičtí dokonce pronikli až do semifinále. Tam ale nestačili Jihomoravané na Chomutov, kterému podlehli 3:1 na zápasy.
Pro Hrachovinu i mnohé další hráče patří mezi největší zážitky také derby s Třebíči či brněnskými týmy. První ligu hrály hned dva. Slavnější Kometa sváděla souboje zpravidla o chvost tabulky s konkurenčním Ytongem. Oba celky pak jezdily na zápasy na dvacet kilometrů vzdálený stadion pro nálož. A rosický zimák s více než dvěma tisícovkami diváků bouřil.
„Tehdy jsme dominovali. Byly peníze, vynikající hráči i vedení, které vše vedlo v rodinném a kamarádském duchu. Týmy z Brna nám tenkrát s prominutím nesahaly ani po kotníky, Kometa z ligy dokonce spadla. Mezi námi samozřejmě rivalita byla, protože nás brali jako vesničany. My jim ale ukazovali, jak se hraje hokej. Do toho brněnští fanoušci dělali neuvěřitelný nepořádek, a tak kolikrát na led přistála popelnice nebo dýmovnice,“ vzpomíná na vyhrocené mače Hrachovina, jenž stále zůstává věrný hokejovému řemeslu a věnuje se mladým brankářům nebo si ještě zachytá v Boskovicích, jež hrají krajskou soutěž.
Hokejisté byli v malém městě pro místní doslova celebritami. Po vyhraných utkáních vítali fandové hráče v hospodách nebo na diskotékách s otevřenou náručí. „Byly to krásné časy. Nic jiného tu kromě hokeje nebylo. Přišli jsme do hospody a okamžitě nás někdo zval na pivo nebo panáka. Občas se akce protáhly a skončili jsme na zámečku na místní diskotéce. Jak nás viděl diskžokej, hned hráče vítal a hlásil: ‘Dámy a pánové, přichází hokejisté’. Na druhou stranu když se nedařilo, tak stejní lidé na nás málem lili pivo. Ale to je normální i v životě,“ líčí „Hrášek“ s dávkou nostalgie při pohledu na už „srovnanou“ ledovou plochu, kde zažil i nešťastné momenty.
„Občas jsem tu dostal výprask, ale raději vzpomínám na povedené zápasy. Koneckonců když se nám nedařilo, schytali to často rozhodčí od hráčů, trenérů i funkcionářů. Šatnu měli totiž hned vedle domácí kabiny. Tu práci jsem jim tenkrát vůbec nezáviděl,“ vypráví se smíchem.
Sportovní pohádku z Brněnska nakonec ukončila realita. Problémem byly třeba dlouhodobé spory s městskou radnicí, což vyvrcholilo ke konci roku 2001. Město vypovědělo pronajímateli zimního stadionu smlouvu, a tak klub zamířil dohrát sezonu do Žďáru nad Sázavou. Navíc potápějící loď opouštěli sponzoři, jejichž peníze mnohdy nepocházely z legální podnikatelské činnosti, a tak se hokejisté ocitli na několik měsíců bez příjmů.
„V kabině se o tom mluvilo týdny dopředu, než nakonec došlo k přesunu. My měli podepsané smlouvy, takže nám nic jiného nezbývalo. Do toho nechodily výplaty. Já třeba neviděl od listopadu do března ani korunu. Nakonec se mi vše podařilo získat zpět, ale jiní takové štěstí neměli. Přitom jsme jako klub do posledního kola bojovali o play-off,“ vzpomíná na závěrečné kotrmelce muž z brankoviště, v jehož šlépějích zdárně pokračuje syn Dominik, aktuálně hající barvy Českých Budějovicích.
Po sezoně ve žďárském azylu profi hokeji v Rosicích definitivně odzvonilo. S odstupem dvaceti let se Hrachovina divá na osud klubu smířlivě. „Ono to nejspíše nemohlo dopadnout jinak. Padly ale daleko větší hokejové bašty. Podívejte se třeba, kde je dnes Chomutov, Kadaň nebo Opava,“ přidává příklady českých celků, které dříve působily v profesionálních soutěžích.
Sám doufá, že se zvedne i hokej v Rosicích, kde své domácí zápasy hraje už pouze tým Zastávky, která působí v okresní soutěži. „Je to hrozná škoda. Stadion by si zasloužil úpravu, protože se tady za těch dvacet let skoro nic nezměnilo. Potom by se tu klidně mohla hrát alespoň krajská liga,“ doufá pamětník zlatých časů hokeje v Rosicích.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.