Psychoterapeutem bez vzdělání? Nová pravidla mají omezit působení samozvaných odborníků

Psychoterapie pracuje s citlivými a často bolestivými tématy – jako jsou trauma, sebevražedné myšlenky nebo hluboké pocity méněcennosti. Pokud se do ní pustí člověk bez odborného výcviku, může klientovi nevědomky způsobit více škody než užitku.

Pokus o zpracování traumatu bez odborného vedení může být pro klienta nebezpečný. Neodborník může starou bolest otevřít, ale už neví, jak ji bezpečně uzavřít. To může vést k retraumatizaci.

Na redakci Drbny se obrátila čtenářka Petra, která má s tímto rizikem osobní zkušenost. Vyhledala pomoc u ženy, která nabízí terapii, přestože nemá ani vysokoškolské vzdělání, ani odborný výcvik. „Její terapie mi natolik ublížily, že už to nikdy nechci zažít. Vím, že mi jde o život, ale mám strach z jakékoliv další léčby. Vůbec nevím, co mám dělat,“ svěřila se Petra, která bojuje s mentální anorexií.

Samozvané terapeuty bez vzdělání a odborného výcviku aktuálně řeší poslanecká sněmovna, která má vytvořit vázanou živnost poradenská psychoterapie.

Cílem novely je zprůhlednit, kdo smí psychoterapii nabízet, a zvýšit ochranu klientů.

„Vzhledem k tomu, že psychoterapie zatím není legislativně ukotvena mimo zdravotnictví, je zde velká nejistota, jak mezi klienty, tak mezi terapeuty. A to je právě to, co by nová vázaná živnost by měla ošetřit,“ říká Andrea Brožová, mluvčí České asociace pro psychoterapii. 

Dodává ale, že stále zůstane prostor pro volné živnosti – například různé formy ezoterického poradenství. Rozdíl bude, že klient bude mít jasnější informace, komu vlastně své duševní zdraví svěřuje.

Případ Hany Studené a dalších

Na problém samozvaných terapeutů upozornila Drbna již dříve. Například Jiří Adamec, vyučený pekař bez vysokoškolského vzdělání, nabízí veřejnosti vlastní „studium psychologie“, přestože k tomu nemá odpovídající kvalifikaci.

Dalším případem je Hana Studená, která na webu spolku Stuha inzeruje pomoc při poruchách příjmu potravy, otázkách genderu, sebepoškozování či sebevražedných myšlenkách – bez odborného výcviku či vysokoškolského vzdělání. Právě u ní absolvovala svou negativní zkušenost i zmíněná Petra.

Studená argumentuje, že formální požadavky vylučují z oboru lidi s praxí, ale bez akademického titulu: „Dnes bohužel vládne přesvědčení, že bez vysoké školy člověk nemá v této oblasti co dělat, i kdyby měl za sebou stovky příběhů a kurzy. Výcviky požadují titul – a je jim jedno, z čeho.“

První krok k profesní komoře?

Zástupci České asociace pro psychoterapii považují aktuální novelu za důležitý, byť dílčí krok. Do budoucna by rádi prosadili zákon o psychologických a psychoterapeutických službách.

„Je to běh na dlouhou trať. Jde o meziresortní záležitost, která vyžaduje složitá vyjednávání. Ale vázaná živnost je dobrý začátek,“ říká Brožová.

Součástí tohoto zákona by měla být také profesní komora podobná lékařské nebo advokátní. Ta by mohla udělovat oprávnění k výkonu profese, stanovovat standardy a dohlížet na dodržování etiky. Dnes je Česká asociace pro psychoterapii jen zapsaným spolkem a jednou z profesních komor psychoterapeutů, bez pravomocí dohlížet na své členy nebo vyvozovat důsledky.