Současná britská dramatička Lucy Kirkwoodová Nebesa vytvořila brilantní příběh, v němž postupně odhaluje nejen pozadí hrůzného zločinu, ale především rozkrývá osudy jednotlivých žen, které se náhle bez ohledu na věk, inteligenci či sociální postavení ocitly v situaci, kdy musejí jednohlasně rozhodnout o životě či smrti jedné z nich.
Autorka nás zavede na anglický venkov druhé poloviny 18. století. V malém městě na pomezí Norfolku a Suffolku se staví šibenice pro vražedkyni malé dívky. Dotyčná odsouzená tvrdí, že čeká dítě, což by znemožňovalo její popravu. Proto soud povolá dvanáct žen, aby rozhodly, zda je obviněná Sally Poppyová skutečně v požehnaném stavu. Ve strohé cele městské pevnosti je zavřeno celkem třináct žen a jeden muž, pověřený jejich hlídáním. Náhle tušíme, že není tak jednoduché určit, zda Sally mluví pravdu, a že mnohé ženy nejsou tak nestranné, jak se zpočátku zdálo. Na povrch postupně vyplouvá nejen šílený čin, ale zejména neutěšenost jednotlivých ženských osudů, ať už jde o vyděšenou a naivní prvorodičku nebo ženu s nastupující menopauzou. Spolu s porodní bábou Elizabeth Lukeovou, která přivedla na svět děti všech přítomných, sledujeme s údivem i lítostí, k jaké brutalitě jsou ženy bité životem a nezřídka i manželi schopné zajít. Jako by samotná vražda vyhřezla pradávnou minulost vesnice s řadou utajeného násilí a křivd, které nebyly nikdy zcela zapomenuty. Nad vší touto beznadějí se však klenou „nebesa“, která se v této hře doslova i symbolicky „sklánějí“ nad rozličnými podobami ženství, které je zde odhalováno téměř až na kost, ale přitom plné zvláštní naděje i tajemství spojeného se zázrakem stvoření nové lidské bytosti.
„Žena není seznam prádla pro pradlenu!“
Elizabeth
Navzdory přesile žen v obsazení se režie zhostil muž. Umělecký šéf pražského Divadla pod Palmovkou, režisér Michal Lang, vnímá tento ojedinělý text jako výzvu a hozenou rukavici ke společnému dialogu nad tématy, o kterých jsme i dnes zvyklí spíše mlčet.
Společně se svým synem Sebastianem je autorem scénické hudby k inscenaci. Ke scénickému řešení přizval polského scénografa Mirka Kaczmarka, který je nejen autorem scény, ale i kostýmů. I zde vychází inscenační tým z autorčina specifického rukopisu, v němž se historický rámec stává pouze podkladem pro ryze současný tvar, kde je možné kombinovat soudobé kostýmy s odkazy na dobový kontext.
Vybavíte si, čím vás text zaujal po prvním přečtení?
Už je to dávno, neboť přípravu inscenace jsme vzhledem ke coronavirové situaci v loňském roce museli odložit. Asi jsem přemýšlel o tom, jak budu trávit dva měsíce v Brně především ve společnosti žen. Poněkud jsem se toho bál, ale dámský soubor NdB je bezvadný a mé obavy rozptýlil.
Dokázal byste popsat, co je pro vás klíčovým tématem Nebes?
Autorka se inspirovala hrou 12 rozhněvaných mužů Reginalda Rose, která byla i dvakrát zfilmovaná. The Welkin je taková ženská odpověď na toto dílo. A tak, jak jde ve dvanácti rozhněvaných mužích čistě o mužskou energii a mužské myšlení, tady je to samozřejmě zcela opačně. Pro mě je nesmírně zajímavé v rámci procesu zkoušení do ženského světa pronikat a zkoumat ho.
Ve hře je celkem 13 žen a v textu se otevírají ryze ženská témata jako je vztah k mateřství, plodnosti, ženské sexualitě. Myslíte si, že by se hra dala označit za emancipační drama?
The Welkin je feministická hra, ale ne prvoplánovým stylem. Muži jsou zde sice vykresleni zjednodušujícím způsobem jako monstra a mrzáci, ale autorka míří do vlastních řad s apelem, že jsou to především ženy, kdo se musí chtít změnit, aby se mohl změnit svět.
Lucy Kirkwoodová patří mezi přední britské dramatičky a pro každou hru volí specifickou formu a styl vyprávění. Jak se to odrazilo ve vašich úvahách nad scénickým tvarem?
Hra kombinuje různé žánry, ale naprosto nenásilně. Autorka cítí podstatu divadla a píše velmi přirozeně, nebojí se humoru, absurdit ani tragédie. Je vidět, že byla původně herečka, text je psán situačním stylem. Je velmi životaschopný, a tudíž se s ním velmi dobře pracuje. Hra je sice situovaná do poloviny 18. století, ale je psána jako současná hra s moderními postupy. Myšlení některých postav je ryze soudobé, u jiných naopak archaické. Ve hře se také například hovoří o aeroplánech, aniž by postavy věděly, co to znamená. Autorka neplánovala napsat historickou hru. Je poučena i moderní psychologií, což lze vyčíst z toho, jakým jazykem některé postavy mluví, jak jsou napsány. Scénografické řešení tedy vychází z toho, jak je text principiálně postaven a nedrží se striktně doby, ale spíše ji cituje. Mirek Kaczmarek, se kterým spolupracuji již dlouhodobě, je vynikající scénograf, který pracuje po celé Evropě, se smyslem pro jevištní znak a metaforu, a toto je skvělá příležitost, jak můžeme využít potenciál velkého jeviště Mahenova divadla. Na stejných principech, jako je scénografické řešení, stojí i hudba, kterou napsal můj syn Sebastian. Kombinuje žánr heavy metalu, pro jeho maskulinní prvky, se současnou vážnou hudbou i hudbou lidovou.
Reprízy: 30. ledna a 13. února v Mahenově divadle
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
