Regionální agrární komora Jihočeského kraje je zákonem zřízená profesní organizace pečující o podnikatelské blaho svých členů, kterými je nepovinně většina jihočeských zemědělců, lesních hospodářů, rybářů i potravinářů.
Hana Hricová již téměř deset let řídí úřad tohoto sdružení sedmi okresních agrárních komor v Jihočeském kraji. Budějcká Drbna se jí zeptala, jak vnímá vývoj a samotný postoj veřejnosti vůči agropotravinářskému sektoru během těch dvou uplynulých pětiletek.
Jaké zaznamenáváte reakce lidí například z Českých Budějovic na zemědělská témata?
„Mám pocit, že se i ortodoxnější měšťáci opět začínají více zajímat o agrární dění, zejména pak v souvislosti s medializací takzvaného průšvihového jídla z dovozu. Také růst cen obsahu našich lednic a spíží nutí lidi více se zajímat o výběr potravin pro vlastní spotřebu.“
Takže strach o zdraví a peníze přinášejí zemědělcům větší popularitu?
„Trochu bych ten pragmatismus zmírnila ještě rostoucím zájmem o kvalitu a původ potravin. Ty jsou přeci tou nejtradičnější spojkou mezi městem a vesnicí. Bohužel zapomínáme, jak moc podíl místních potravin na našem talíři ovlivňuje podobu našeho kraje. Agropotravinářský sektor je spjatý s dlouhodobými přírodními cykly, s obrovskými investicemi a kaskádou dost labilních vztahů ve vertikále výroby jídla od vidlí po vidličku.“
To ale my ve městě přeci neovlivníme, ne? Navíc zemědělci berou dotace z našich daní, tak by měli být v pohodě.
„Máte pravdu. Zemědělci by v současné době na společném trhu Evropské unie bez dotací nepřežili. Neznamená to ale, že jsou v pohodě. Z přerozdělování veřejných prostředků je v pohodě většinou někdo úplně jiný. Navíc jsou ty podpory rozdělovány nespravedlivě mezi členské země a v naší zemi prokazatelně vedou k útlumu produkce a k jejímu zúžení jen na pár rentabilních komodit.“
To je velká politika, kterou asi těžko obyčejní lidé ve prospěch jihočeských zemědělců pohnou...
„To si nemyslím. Trh s potravinami nedeformuje pouze dotační politika. Hýbe s ním globalizace, burzovní spekulace, mediokracie, ale i krátkozraké spotřebitelské chování orientované na reklamu a nízkou cenu. Co je levné a stále dostupné, toho si zkrátka nevážíme. Hojnost jídla a pití v nonstop otevřených supermarketech na každém rohu nás nenutí zajímat se o stav našeho zemědělství. Sytý hladovému nevěří.
Potravinová bezpečnost má v naší společnosti nedoceněnou hodnotu. Nikomu nebliká v hlavě červená kontrolka při zjištění faktů o ztrátě soběstačnosti ve výrobě většiny zemědělských komodit v naší zemi. V supermarketech jsme patrioti jen do momentu zjištění levnějšího zboží z dovozu. Nadnárodní tržní řetězce mohou z hlediska své tržní síly a dumpingovými dovozy v pohodě válcovat domácí výrobce potravin i zemědělce.“
Jak můžou lidé z města zemědělcům pomoci? Asi nikdo nechce záhubu farmářů v okolí, ale taky nechceme zbytečně draze platit za potraviny a být pro sedláky charitou.
„Úplně jednoduše. Nákupem kvalitních potravin od regionálních potravinářů a zemědělců. Pokud poroste poptávka po tomto zboží, obchodníci se ji budou snažit zapasovat do svého sortimentu. Skutečná kvalita samozřejmě není zadarmo. Ale tak si toho dražšího salámu od prověřeného řezníka ze sousedství koupím méně. Před náhražkovou kvantitou upřednostním kvalitu v podobě masného výrobku, jenž se skutečně potkal s masem a má v sobě méně chemie. Pochutnám si, budu hubenější a zdravější a ještě mě může hřát vědomí, že tím pomáhám bližním svým i své krajině.“
Chápu, že taková filosofie usnadní renesanci místních zpracovatelů zemědělské produkce. Ale když se vrátíme zpět k primárnímu pohledu většiny společnosti na již téměř okrajové společenství zemědělských prvovýrobců – zajímá se veřejnost s pochopením o jejich úděl? Umíme se ještě vůbec dívat na přírodu optikou národohospodářů?
„Lidé žijící v centrech i v příměstských satelitních sídlištích si vztah k přírodě i v dnešní hektické době v rámci možností uchovávají. Pěstujeme kytičky v truhlíkách, sekáme anglické trávníčky, rozmazlujeme domácí zvířata, která nejsou k snědku. V představách si uchováváme romantickou představu vesnice ze starých filmů a knížek, nebo z doby, kdy jsme tam jezdili jako malí na prázdniny.
Dění na rozlehlých polích, pastvinách či v zemědělských areálech městští lidé většinou sledují jen z povzdálí nebo vůbec. Bližší emoce zemědělství projevují například kýcháním při setkání s řepkovým pylem, vztekání se za volantem v koloně za kombajnem a jako chalupáři nadávají na mouchy a zápach neodmyslitelně související s živočišnou výrobou.“
Chcete lidi z města nařknout, že nad zemědělci ohrnují nos? Že žijeme jako ve skleníku odtrženi od reality související s výrobou potravin?
„Nejenom od reality výroby potravin. Žijeme v relativně pohodlném, umělohmotném světě plném úspěšných dokonalých mladých lidí a reklam na hamburgery. Nikdo však nechce vidět, že na mládí navazuje stáří, hamburgeru předchází neestetická smrt krávy. Většinu z nás rozhodí pohled na umírající lidi v hospicu, ale i exkurze v jatečním provozu, byť je v něm utrpení porážených zvířat maximálně redukováno a výroba masných dobrot se děje v přísně sledovaných moderních provozech. Je to drsné spojení, ale ve zkratce nastíněné pokrytectví vytrhávající kořeny podstaty našeho bytí. Většina z nás se stáří ani konzumaci masa nevyhne.“
To už je moc hluboká filosofie. Kudy vede podle vás cesta z toho marastu ven aspoň směrem k obrodě českého zemědělství?
„Nevěřím na revoluční rychlé změny. Každý by měl začít sám u sebe. Snažit se vrátit nohama na zem a myslet v souvislostech i při nákupu jídla nebo při posuzování společenského významu ohroženého profesního druhu, ke kterému zemědělci bohužel u nás patří.“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
