Zlatá medaile je odměna za celoživotní péči mých rodičů, přiznává paralympionik Arnošt Petráček

Jste paralympijským vítězem. Jak se cítíte?

Je to odměna za celoživotní péči mých rodičů a celoživotní snahu. Rodiče mi pomáhali 25 let. Brali mě do společnosti, chtěli, abych se ve společnosti cítil dobře. Nechtěli, aby mě lidé brali jako nějakého chudáka. Všude mě tahali. Jezdili jsme spolu na dovolené, brali mě na různá společenská setkání. V podstatě všude, kde byli rodiče, tam jsem byl i já. A já jsem jim za to vděčný. To oni mě dostali tam, kam mě dostali. Je to prostě skvělé. Třináct let jsme měli penzion na Lipně, který měli naši v pronájmu. Tam jsem se naučil plavat nebo lyžovat. Lipno byly mé velké začátky. Tam jsem poznal, co je život. 

Před paralympiádou jste prohlásil, že chcete medaili. I proto, že to na předchozích dvou nevyšlo, ačkoliv k tomu nebylo daleko. Čekal jste, že to konečně cinkne? 

Ano, v Londýně jsem skončil pátý na 50 metrů znak, což je moje hlavní disciplína. Finále přišlo i na padesátku motýlkem. Padesátku volným způsobem už si ani nepamatuju. Těch závodů už je tolik, že bych se musel podívat do výsledků. Už opravdu ani nepobírám, kde jsem kolikátý byl. (smích) Ale na medaili jsem v podstatě čekal osm let. Dopadlo to až na třetí pokus. V Pekingu jsem bral čtvrté místo. S rodiči, přáteli, partnery, trenéry, prostě se všemi jsme věděli, že teď ta medaile bude. Věděli jsme, že ať bude jakákoliv, tak to bude velký úspěch. I když pro mě byl už obrovský úspěch to, že jsem se na paralympiádu vůbec kvalifikoval. Kvalifikace je dnes hodně náročná a není příliš sportovců, co ji zvládne. 

Jak jste prožíval váš zlatý den?

Když jsem se vzbudil, tak jsem byl před závodem hodně nervózní. Protože znak jsem na paralympiádě v Riu plaval prakticky poprvé. Když jsem měl totiž předchozí dva starty, tak jsem plaval stylem delfína. Nevěděl jsem, jak se mi znak bude plavat. V rozplavbě už jsem ale věděl, že to jede. A pak jsem si moc užil finálový večerní start. Nervozita už opadla a já si to šel užít. Navíc jsem věděl, že to dopadne. 

Jaká byla v Riu atmosféra?

Atmosféra byla výborná. Po ohlasech z olympiády, kdy jsem slyšel, že je málo lidí, že se nefandí, tak jsem měl trošku obavy. Ale my jsme měli na plavání plnou tribunu. Nevím, jak to bylo na ostatních sportech. Brazilci ohromně fandili a byl to neskutečný kotel. 

Cítil jste podporu, která k vám letěla i z České republiky?

Cítil jsem obrovskou podporu. Navíc moji rodiče byli v Riu a finálový závod viděli. Seděli na tribuně a fandili. To byla obrovská podpora. Ale i podpora od kamarádů a fanoušků byla neuvěřitelná. Navíc jsem viděl i podporu na Facebooku. Řekl jsem si, že pro všechny ty lidi musím vyhrát a dokázat to.

Stačil jste navštívit i jiné sporty?

Bohužel ne. Já jsem svůj hlavní start měl až ke konci paralympiády. Pro mě bylo nejtěžší udržet formu během paralympiády. Na začátku jsem plaval 100 metrů volným způsobem a 50 metrů motýlek. Pak jsem měl pět dní volno a připravoval jsem se na svůj hlavní závod na 50 metrů znak. A těch pět dnů bylo nejtěžších. Ačkoliv jsme s trenérem říkali, že nejtěžší bude měsíc před paralympiádou, tak to tak nebylo. Těch pět dní jsem se připravoval i psychicky. Upřímně jsem neměl ani náladu chodit na jiné sporty, protože jsem se opravdu soustředil jenom na svůj závod a sám na sebe. 

Byli vás povzbudit ostatní paralympionici?

Ano, byli. Hlavně cyklisti. S nimi mám hodně přátelský vztah. Ale samozřejmě tam byli i z dalších sportů. Měli jsme tam i lukostřelce. Bylo to moc fajn. Nejlepší byl můj velký kamarád Jirka Ježek, který mi po závodě řekl: „Super chlapče, předávám ti štafetu.“ Co říkáte na to, že Češi získali sedm medailí a z toho hned pět Jihočeši? Je to nádherné. Sedm medailí je obrovský úspěch. Je velká konkurence. Všechny sporty jdou nahoru a je dobře, že jsme tolik medailí vybojovali.

Samozřejmě ještě hezčí je, že hned pět jsme jich mohli přivézt na jih Čech. Jak probíhala příprava na paralympiádu? Jak jste to zvládnul se studiem?

Z důvodu přípravy na paralympiádu jsem studium na půl roku přerušil. Časově už bych to nezvládal. Byl jsem pořád někde pryč. Na mistrovství Evropy na Madeiře, soustředění, otevřeném mistrovství Německa. V podstatě od března do června jsem pořád někde byl. Se školou se to nedalo vůbec skloubit. Závěrečná část byla na Kanárských ostrovech a v Itálii.

A ta probíhala jak? Připravoval jste se i mentálně?

V červenci a srpnu jsem se prakticky odpojil od světa. Jak jsem byl mimo Českou republiku, tak jsem nad sebou hodně přemýšlel a hodně jsem naslouchal trenérům. U nás je strašně důležitá technika a mít to v hlavě projeté, přečtenou dráhu a vědět, co přesně budete dělat. Všechno si to před závodem promyslet. Tomu jsme se hodně věnovali na našich soustředěních. Ale jeli jsme tam také na závodní trénink. Ty časy, které jsem plaval na Kanárských ostrovech, tak byly pár setin od světového rekordu. Trenér na to koukal a neměl k tomu v podstatě ani co říct. Byl z toho trošku rozpačitý. Do paralympiády byl ještě čas a já plaval takové časy. Měl strach, aby mi forma v Riu neklesla. Zaplaťpánbůh to ale vyšlo a bylo to všechno dobře načasované.

Chtěl jste se setkat s Lukášem Krpálkem a před pár dny se vám to poštěstilo. Jaké to bylo?

Bylo to skvělé. Jsem rád, že jsem se s ním mohl potkat. Být olympionikem je strašná dřina a vím, že je hrozně těžké nějakou medaili získat. S Lukášem jsme si úžasně popovídali, vyměnili si spoustu názorů, zkušeností a zjistili jsme, že příprava u nás obou byla stejná. Byl také pořád pryč a koncept přípravy měl stejný. 

Jaké jsou vaše nejbližší plány do budoucna?

Nějakým způsobem bych chtěl propojit olympionismus a paralympionismus. I veřejnost po nás chce, abychom to spojili. Chtějí nás sledovat a myslím, že i nás, jako paralympioniky, mají rádi. Lidé nám fandí a za to jim patří obrovský dík. Proto to chci spojit. Chci, aby olympionici a paralympionici měli stejné podmínky. Aby měli stejné podmínky pro trénování, soutěže, soustředění a podobně. To je můj hodně dlouhodobý cíl do budoucna. Co se týče mě, tak bych chtěl dostudovat VŠTE, kde studuji obor Ekonomika podniku. To je můj cíl.

Všímáte si, že je paralympiáda a paralympijský sport obecně pořád více sledován?

Určitě. Musím říct, že se také česká média zlepšila. I sociální sítě už se navzájem propojují. Olympionici tam dávají zprávy o nás a naopak. I když si myslím, že by se to mohlo všechno ještě zlepšit.

Jaké máte další sportovní ambice?

Chtěl bych ještě do Tokia na další paralympiádu, protože si myslím, že jsem ještě mladý kluk. Myslím, že za čtyři roky bych to mohl ještě zvládnout. V 29 letech by to se mnou nemuselo být ještě tak blbé. Do té doby bude zase mistrovství Evropy, mistrovství světa a bude se to pořád točit. Už nemůžu mít ani menší cíle než medaile. Ale uvidíme, jak to v Tokiu dopadne, protože Mezinárodní paralympijský výbor nám bude slučovat kategorie. Ty máme rozdělené podle stupně postižení. Uvidíme, jak to sloučí, ale myslím si, že bych medaili mohl zkusit obhájit. Uvidíme, jaká bude konkurence a kolik přibude nových soupeřů.

Jaké jsou podmínky pro paralympioniky v České republice, respektive v Českých Budějovicích?

Já musím říct, že mám ohromné štěstí na přátele. V Českých Budějovicích mi vytvořili skvělé zázemí a pomohli mi k tomu, aby vysněná medaile přišla. Hodně mě podporuje město, které mi poskytuje zdarma plaveckou dráhu. To je pro mě ohromně důležité. Když mi bylo 15 let, tak se v podstatě trénovat nedalo. Mám tréninky úterý až pátek od šesti do půl osmé a s trenérem tam můžeme udělat spoustu práce. Můžu se soustředit jen na svoji dráhu a vím, že mi tam nikdo nepoleze. Můžu se naplno věnovat jen svému tréninku. V podstatě celou přípravu a veškeré zázemí mám hrazené ze sponzorských darů a hlavně díky kamarádům, kteří se o to všechno zasloužili. 

Autor: Aleš Skok