Jakešovo gestapo? Jen dvacetiletí kluci, vzpomíná bývalý spojař Oldřich Vítek na vojnu

Mohl byste se krátce představit, kdy a kde jste sloužil, jaká byla vaše funkce?
Jmenuji se Oldřich Vítek a narodil jsem se ve Znojmě. Můj budoucí pracovní osud mi v podstatě určila střední škola, na kterou jsem chodil ve Štatlu (rozumějte v Brně). Škola se jmenovala Střední odborné učiliště spojů a vycházeli z ní specialisté na veškeré komunikační technologie v té době. Já se vyučil na konci roku 1986 a dodělal si tam maturitu. Pak jsem dostal povolávák k Pohraniční stráži. Dodnes vidím obličej majora, který mi ho dával s pohrdavým úsměvem a se slovy „išel Lacek do Malacek“.

Tak jsem 3. října 1988 nasedl na vlak a jel směr Malacky, kde se nacházel výcvikový prapor PS. Samozřejmě mě hned přiřadili ke spojařům, takže náplní mé vojenské výuky byl vedle vojenského výcviku i jakýsi spojovací výcvik a příprava práce spojaře na některé z rot PS. Po absolvování výcviku před Vánocemi 1988 se na útvaru rozdělovali kluci na jednotlivé roty a útvary brigády. Čekal jsem, že se dostanu na nějakou rotu na čáře, ale jaké bylo moje překvapení, když mi dali nástup do Prahy na Hlavní správu Pohraniční stráže a ochrany státních hranic na Smíchově. Takže moje finální vojenská cesta začala jedním chladným lednovým ránem s kufrem na schodech nejvyššího velení PS. Byl jsem umístěn na velitelskou rotu, kde jsem sloužil jako dozorčí vchodu. K oboru jsem se dostal o čtvrt roku později, kdy mě převeleli ke spojovací rotě na Zadní Kopaninu.

Jak v té době fungovala komunikace a spojovací technika?
Komunikace byly z dnešního pohledu vyloženě pravěké. Všechno na bázi analogového systému. Na Hlavní správě PS v Praze – a teď se už bavíme nikoli o Smíchově, ale o Zbraslavi, kam se útvar kompletně na jaře 1989 přestěhoval – byl spojovací uzel pro celou Pohraniční stráž. Jednalo se o telefonní spojení, dálnopisné spojení a radiokomunikační spojení. Ke všemu byli potřeba vycvičení specialisté z řad vojáků základní služby.

Na Zbraslavi byla v druhé půli 80. let vybudována telefonní ústředna systému UTU s kapacitou 1000 účastníků. Ta byla konstruována jako stojanový systém, takže ohromná místnost se spoustou rámů, rozvodů, žárovek a drátů. A hluku! Ústředna totiž byla mechanická a při provozu silně hlučná. Obsluhovali ji na třech pultech dva spojovatelé, kteří měli dvanáctihodinové směny. Ti měli za úkol spojovat všechny hovory, které přicházely na HS PS.

Jakou roli jste v tom všem sehrál právě vy?
My mechanici jsme byli na směnu dva. Ta trvala 24 hodin na rozdíl od manipulantů. Naším úkolem bylo tedy udržovat chod telefonní ústředny a všeho okolo, co se šmrnclo okolo spojení. A že toho bylo! Spávali jsme na stavební rotě v jiné části areálu a při poruše nás tam dozorčí z roty budil a my museli odstranit poruchu. Jelikož vše bylo mechanické, tak o poruchy nebyla vůbec nouze. Na směně s námi ještě byl dálnopisný mechanik, který se staral o dálnopisné centrum, které mělo asi 12 elektromechanických dálnopisů Siemens T100. Dálnopisci byli opět z řad vojáků. Nesmím ani zapomenout na kluky na radiovém spojení. Ti se starali o radiovou komunikaci mezi jednotlivými brigádami.

Zmínil jste, že jste během služby zažil rok 1989. Jak jste v armádě vnímal revoluci?
Ano, zažil jsem revoluci přímo u zdroje v Praze. Navíc v uniformách Pohraniční stráže, takže někdy to nebylo příjemné na vycházce. Někteří lidé v Praze na nás byli opravdu vysazení, až zlí. Prostě revoluční doba. Když propukly ony listopadové dny, tak jsme byli kompletně bez vycházek a v neustálé pohotovosti, takže jsme ze spojovacího uzlu ani nevylezli. Když se podívám do svého „bonzbloku“, který jsem si psal, tak jsme snad tři týdny strávili v pohotovosti. My od PS jsme to měli relativně v pohodě, ale na Zbraslavi byly dislokovány ještě vojska MV a ti měli právě za úkol v případě nasazení potlačit nepokoje. Dodnes vidím zbraslavský buzerplac napěchovaný technikou k rozhánění demonstrací, nákladních Tater, autobusů, stříkaček a tak. Chudáci kluci, kteří by byli nuceni zasahovat.

Jak na vás reagovala pražská veřejnost?
Po uklidnění situace jsme mohli ven na vycházky. Když jsme se někde objevili na vycházce tak nás něžně nazývali „Jakešovo gestapo“, jako bychom my, dvacetiletí kluci za něco mohli. Mám jednu příhodu z metra, z vycházek jsme jezdili tehdy na konečnou do Butovic, takže jsme byli v kontaktu s místními civilisty. Jelikož nám poslední autobus do Ořecha, což byla nejbližší zastávka busu k rotě, jel v určitou hodinu, tak jsme se ze spojroty vždycky tak nějak sešli na metru a jeli společně ve vagónu.

Jak nás tak sedělo asi šest pohromadě, někdo z těch revolučních civilních cestujících zařval na celý vagón, že s gestapáckým osazenstvem nikdo cestovat nebude a světe div se, všichni ti civilové se na zastávce sebrali a přesedli do jiného vagónu a my tam seděli úplně sami a koukali jak vejři. Tam jsem si opravdu už myslel, že nás budou lynčovat. Stávalo se i to, že nám v některé restauraci nedali pivo, že jsme prý pomahači komunistů, což bylo úsměvné, protože ani jeden z nás nebyl ani v SSM.

Máte nějakou další úsměvnou historku ze služby?
To by vydalo snad i na malou knížku. Veselé byly hlavně vycházky do centra Prahy. Naše uniformy totiž dráždily snad všechny vojenské hlídky z posádky na Náměstí Republiky. Jak nás hlídka zahlédla, hned šla po nás. Mít delší vlasy, nebo nekázeň, nedej bože být pod vlivem, znamenalo, že by nás odvedli na posádku do basy, a to by byl problém. Hráli jsme s nimi tedy takovou hru. Už jsme byli domluvení a vycvičení z vyprávění kolegů, nebo vlastní zkušenosti - nechali jsme hlídku vždycky v klidu přijít - většinou to byli absíci s nějakým mladým ambiciózním důstojníčkem. Všechno bylo v pohodě, než přišla žádost o předložení dokladů. V ten okamžik padla z naší strany slova: „Tak si raději zaběháme!“… a už se mazalo. Brigadýrky do ruky a hurá pryč. Oni peciválové z kanceláří a v kanadách, my v polobotkách, navíc vycepovaní výcvikem, kdy jsme kilometr běhali hrubě pod čtyři minuty. Jen jsme slyšeli, jak za námi funí a po minutě procitnutí a ostudy, že na to nemají, to s nadávkami k nám vzdali. Přihodilo se i několikrát, že jsme stejnou hlídku ten den potkali ještě jednou, na druhé straně chodníku, ale jako si nás ani nevšimla.

Oldřich Vítek a UAZ 452 minibus. Toto vozítko vozilo pravidelně do služeb na Zbraslav. Jezdilo se směrem na Ořech, Radotín, Zbraslav a cesta mu trvala 40 minut.

Často se mluví o mazácké a gumácké vojně – jak jste ji prožil vy osobně?
Za celou vojnu jsem prožil jen tu mazáckou. Tu gumáckou asi nechtěl prožít nikdo, protože by byl vlastně mladý pořád. Navíc lampasákům to tak vyhovovalo. Když byl někdo na vojně první rok, tak samozřejmě dělal rajóny, směny v kuchyni, bufet, cigáro, rozcvičky, tedy tak jsem to zažil já, hlavně na Smíchově na velitelské rotě, kde to bylo samé protekční dítko z Prahy. Moji mazáci na spojrotě byli vlastně kolegové z branže, takže rozumní kluci. Ale našlo se pár jedinců i tam, hlavně z řad spojovatelů a pípáků, co prudili. Kdoví jak vypadají dneska ti statní a drsní mazáci, co si potřebovali něco dokázat. Pamatuji na jednoho kluka z ročníku, který to neunesl a snědl prací prášek Batul, čímž si vysloužil nejen civil, ale i trvalé následky na zdraví.

Co vás vedlo k tomu, že jste začal spolupracovat na webu o vojenské historii, Pohraniční stráži a bývalé ČSLA?
Byla to v podstatě šťastná náhoda, která vznikla v roce 2007. Úplnou náhodou jsem narazil na internetu na čerstvě vzniklý web vojensko.cz, kdy mne zaujal projekt kolegy Jirky, kde chtěl zmapovat vojenské útvary na Chebsku. Jako příslušníka PS mne to nenechalo chladným. Napsal jsem mu tedy, jestli by to nechtěl malinko rozšířit i na jih Moravy, že mám možnost zmapovat jednotlivé roty PS v okrese Znojmo. No a slovo dalo slovo a s Jirkou jsme kolegové už skoro 20 let. Náš původní záměr byl zmapovat kompletně jednotky Pohraniční stráže od Chebu, až po Bratislavu, jenže postupem času se to nějak vymklo kontrole a my se propracovali do podoby, jaká je k vidění dnes.

Co všechno na vašem webu sledujete a dokumentujete? Mohou se na Vás obracet pamětníci s fotkami či jiným materiálem?
Náš původní záměr byla jen hranice se západem. Po různých peripetiích se nám podařilo shromáždit informace k jednotlivým útvarům, že do dvou let byla zhruba tato hranice zmapovaná. Původní plán byl ovšem takový, že to zaneseme ve stavu, ve kterém útvary PS v roce 1990 končily. Jenže to se lehce řekne, ale hůře udělá. Postupem času, kdy se nám začali ozývat pamětníci, jsme zjistili, že ta hierarchie složek PS je tak obšírná a složitá, že to nebude vůbec jednoduché. Jednotky vznikaly, zanikaly, stěhovaly se, a to třeba i po půl roce.

V každém případě se nám podařilo zmapovat i jednotky na hranicích s bývalou NDR, které končily v roce 1966 a z toho máme upřímnou radost. Když jsme se pustili do složek PS, tak přišla na řadu nevyhnutelně i naše ČSLA, kdy nám podklady začali posílat sami čtenáři. Zatím ale není v našich silách zmapovat všechny útvary v bývalém Československu. Na stránkách se tak objevují útvary, které nám z drtivé většiny nafotí sami čtenáři, kteří tam sloužili. Rádi bychom poprosili i čtenáře Drbny o pomoc s tímto úkolem.

Jaké další útvary a jednotky se na vás mohou obracet?
Zmíním se o našem projektu vidových hlásek v pohraničí. Z toho máme upřímnou radost, že se nám je podařilo kompletně zdokumentovat. Tyto hlásky patřily pod PVOS (protivzdušná obrana) a vojáci na nich hlídali vzdušný prostor proti nízkoletícím cílům, které nezachytily radary. Z historického pohledu určitě každého pamětníka v pohraničí zaujaly jakési kovové věže na kopcích, na kterých tito vojáci – já jim říkám vojenští trempové, sloužili. I zde jsou ale stále mezery a nemáme vše podchyceno.

Už se stalo, že se díky vašim stránkám našli staří kamarádi z vojny?
To je celé gró věci. Ano, web vojensko.cz se stal zcela neplánovaně jakýmsi shledávajícím webem všech těch kluků, kteří sloužili v našich ozbrojených složkách. Není výjimka, že se potkají spolubojovníci, kteří sloužili v 50. a 60. letech a po celou dobu o sobě neměli informace. To pak i starý a zkušený chlap mnohdy uroní slzičku. Však se stačí podívat do sekce „Srazy a setkání“, která patří k těm největším. Právě to kamarádství spolubojovníků, to nás drží u této práce, byť jsme na ni jen dva a veškerá činnost pro web se odehrává až vlastně po našich pracovních povinnostech v zaměstnání. Prostě koníček pro kamarády ve zbrani.