Co tenhle článek píšu, je to přesně rok, co mě chytli po mém útěku. A řeknu vám, že se za rok změnilo sakramentsky moc věcí. 

Chceš vidět, jak budeš vypadat za 40 let? Na. “Tyjo, celý můj tata. Neskutečný, to musí vidět ostatní!!”

Až budete tohle číst, tak budu mít za sebou už rok. Rok, co jsem zavřenej, rok, co jsem přišel o svobodu, rok, co se mně komplet změnil život. A dnes vám napíšu, co se změnilo za takovou krátkou „pro mě strašně dlouho“ dobu.

Stačí jen poslouchat a člověka mrazí. Není to přitom mrazení ze strachu nebo hrůzy něčeho nebezpečného a dosud nepoznaného. Naopak. Je to zděšení z poznání něčeho, o čem víme, že je v nás, ve všech. Temná a upřímná nenávist, která sílí pokaždé, když strach vytlačí rozum a nahradí ho ještě silnější a ještě zanícenější nenávistí.

Celou tu proklatě dlouho dobu, celých proklatě dlouhých 8 měsíců, co jsem tady, jsem se snažil chovat jako člověk, se všema sem se snažil vycházet, nikomu nic nedělal, jak tady slyším každý den: - chovat se podle vnitřního řádu věznice. A k čemu mně to tady bylo? K tomu aby mě soudce omlátil o hubu, že bych se ve věznici mohl chovat lépe, že moje posudky nejsou moc dobré. Tak co mám krucinál dělat ještě lépe? Mám si lépe stlát postel? Mám si lépe leštit boty?

Můj soud skončil docela špatně. No teda jak se to vezme. O domácí vězení můžu žádat až po jedné polovině trestu. Ale proč tedy proběhl soud, když nemůžu žádat? Proč tolik zbytečného papírování? Proč zbytečně vytahovat „pana“ soudce z postele? To tam nahoře prostě nemohou hned říct, že nemohu žádat, hned na začátku toho dvou měsíčního procesu? No smůla, holt si tu ještě nějaký čas pobudu. Přibližně 2 roky, to jsou ještě dvoje Vánoce, dvoje narozeniny mojí dcerky. No prostě dlouhá doba.

Hned na začátku bych vám chtěl poděkovat za vaše kladné, ale co, i záporné ohlasy. A že vás je opravdu hodně. Tyto články jsem začal psát z důvodu toho, že po mém útěku jsem na facebookových stránkách Drbny viděl mojí fotku v pátrání. A u toho komentáře, ze kterých mně nebylo opravdu veselo.

Milý Ježíšku,

Někdy si říkám, jak to tady zvládnu. Jsem v tom nejhorším už půl roku, dva a půl roku ještě budu. Dnes už vím, že to zvládnu, ale i když se snažím sebe víc, už nikdy nebudu jako dřív.

Veřejné mínění v České republice ovládla v posledních desítkách hodin názorová bouře o síle orkánu. Rozpoutala ji reportáž investigativních novinářů Seznamu Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka. “Ztracený” syn Andreje Babiše v ní promlouvá o únosu, uklizení jeho osoby na Krym.