PLÁN ÚTĚKU: Konec?
Až budete tohle číst, tak budu mít za sebou už rok. Rok, co jsem zavřenej, rok, co jsem přišel o svobodu, rok, co se mně komplet změnil život. A dnes vám napíšu, co se změnilo za takovou krátkou „pro mě strašně dlouho“ dobu.
PLÁN ÚTĚKU, 1. DÍL: Teď, nebo nikdy
PLÁN ÚTĚKU, 2. DÍL: Čekání na peklo jménem Valdice
PLÁN ÚTĚKU, 3. DÍL: Vítej v pekle
PLÁN ÚTĚKU, 4. DÍL: Vražda nebo znásilnění?
PLÁN ÚTĚKU, 5. DÍL: Jak přežít a nezbláznit se
PLÁN ÚTĚKU, 6, DÍL: Novoroční pozdrav z Valdic
PLÁN ÚTĚKU, 8. DÍL: Domov zvířat
Přesně před rokem jsem se dostal do vazební věznice Brno. Už od začátku jsem věděl, že moje rodina je na pokraji rozpadu a věděl jsem i to, že z basy to asi nezměním. Takže už v prvních dnech, co jsem byl za katrem, jsem měl v hlavě útěk, nic jiného. Přemýšlel jsem, jak, kdy a kde – když si vezmu něco do hlavy, tak jde všechno stranou. Netrvalo to dlouho a během měsíce jsem se dostal ven.
Musím přiznat, že to byl opravdu nadlidský úkol, a dnes bych to už nezvládl, jak psychicky, tak fyzicky. Další plán byl jedinej, a to byla moje rodina, moje žena a hlavně moje dcera! Udobřit se, připravit je, užít si každou minutu s nimi. Po strašně dlouhých dvou měsících venku se povedlo. Ale věděl jsem, že nic netrvá věčně, takže jsem se pomalu chystal zpátky. Ani nejhoršímu nepříteli bych nepřál to, co jsem zažíval. Ne jenom já, ale i lidi kolem mě. A dnes po roce vím, že bych to už neudělal, ne kvůli mně, ale právě kvůli těm lidem okolo.
Takže přišel ten den, na den přesně, co jsem byl na útěku 2 měsíce. 4 policejní auta, zásahovka, psovodi. A už jsem věděl, že jdu zpátky. Když jsem dostal pouta na ruce, všechen ten tlak ze mě spadnul. Nebránil jsem se, prostě jsem dělal, co chtějí. Pod ruce zásahovky se ale už dostat nechci. Parta buze*antů, co si myslí, že jsou strašně drsní. Na co se zmohli? Jenom na to, že když jsem měl zavázané oči a ruce v poutech, tak se ve čtyřech na mě vrhnout a pořádně mě zliskat, až jsem slyšel křupat žebra. Odpověděl jsem jim na to smíchem. Když se mě jeden z nich zeptal, jestli mě to za to stálo, odpověď zněla ANO. Pár dní pekla v Brně a už jsem to pádil do Valdic. Už od začátku jsem si myslel, že to nezvládnu. No 9 měsíců tady uteklo jako voda a já stále žiju.
Mimochodem, víte, kde jsem se poprvé viděl, když jsem byl na útěku? Právě tady na Drbně, takže mě napadlo kontaktovat redaktora a zkusit napsat pár věcí, jak to všechno doopravdy bylo, že opravdu nejsem vrah.
Takže jsem začal psát, možná jsem si naivně myslel, že změním názory pár lidí, možná jsem chtěl jenom dokázat, že je i pár lidí, co jsou zavření a nejsou bezcitní, bez mozku a bez srdce. Chtěl jsem ukázat, že vězni nejsou jenom povaleči z vašich daní. Chtěl jsem ukázat, že se tady k „lidem“ chovají jako k prasatům, jako k dobytku, jako k odpadu.
A co jsem tím vším dokázal? Vůbec nic… No možná to, že jsem si udělal spoustu nepřátel v tom nejhorším vězení. Naivně jsem si myslel, že to někdo pochopí, že s tím někdo něco udělá. Ale pochopil jsem, že na to nikdo nemá koule. Proti státu nikdo nikdy nepůjde. Takže jsem na to opět sám.
Kolikrát jsem přemýšlel, že s tímto psaním skončím. Na druhou stranu, když už jsem s tím začal, proč končit. Skončit, to je přesně to, co chtějí. Nejhorší na tom všem je, že si nemůžu psát to, co chci já, ale to, co chtějí ti nahoře. Ty problémy mně za to nestojí.
Za 6 měsíců můžu žádat o podmíněný trest, takže musím sekat latinu. Ale víte co? Kašlu na to! Budu v tom dál pokračovat. Budu si psát to, co chci já.
Zeman je pičus a Valdice stále stojí za hovno. :D
Nová rubrika PLÁN ÚTĚKU je originálním svědectvím vznikající přímo v prostředí českého vězeňství. Vypravěčem je odsouzený muž, který se rozhodl riskovat svobodu, aby získal zpět svou rodinu. O jeho útěku z brněnské věznice vypráví v 1. díle.
