Roztomilosti kočičích kožíšků podlehl kde kdo. Ale málokdo tak, jako mladá Brňačka Petra Endlicherová, jedna z vedoucích členů spolku Opuštěných kočičích tlapek. Kočičí mňoukání se vine celým jejím životem, kdy koníček přerostl v životní misi. Doma má až deset zachráněnců a když nějakého udá do milující rodiny, hned si bere k pěstounství jiného.
Když rodiče pořídili Petře ke třináctým narozeninám vysněné kotě, možná ani netušili, jakou nálož péče a náklonosti ke kočkám odstartují. Teď ale jistě svého dávného rozhodnutí nelitují – Petra má na kontě mnoho zachráněných kočiček a působivý lidský příběh.
V roce kdy dovršila plnoletost, si ke stávajícímu mazlíčkovi pořídila ještě kočku z útulku. A to si uvědomila, že ne každá z těchto šelem se má v životě dobře. „V této době už jsem začala vnímat problematiku opuštěných a nechtěných koček,“ vzpomíná Petra na začátky.
„S mojí nejlepší kamarádkou bychom nenechaly nikdy žádné zvíře v nouzi bez pomoci. Už od mládí jsme pomáhaly zvířatům na vlastní pěst, vždy to ale byli jednorázové akce,“ popisuje výpravy za kočičkami, ať už zraněními, hladovými, nebo třeba v březosti. Ve dvou se to lépe táhne a ve více ještě líp. Před třemi roky se proto Petra i se svou kamarádkou přidaly ke spolku Opuštěné kočičí tlapky. A brzy ji osud zavál do vedoucí pozice této organizace.
Jak už název napovídá, v Tlapkách nabízejí pomocnou ruku všem těm tlapkám, které nemají vlastní domov. Ať už jde o staré nemocné zvíře, nebo naopak právě narozené kotě, co neví o světě, všech se dobrovolníci včetně Petry ujmou. Zajistí jim řádnou péči na veterině, postarají se o případné léky. Do misky se jim dostane kvalitního jídla a počká na ně teplý pelíšek.
Všechny zachráněné kočičky společně bydlely v půdních prostorách domu, který patřil zakladatelce. Ochotní spolupracovníci se u tohoto kočičího společenství ve směnách střídali a kromě materiálna dopřávali zvířátkům i lásku a pohlazení.
To zní téměř idylicky. Než se dozvíte, že o prostory Tlapky přišly. Ze dne na den se musely vystěhovat a Petra stála před důležitým rozhodnutím. „Museli jsme vymyslet kam s kočkami a úplně změnit koncept útulku. Bylo to náročné období, ale ukončit činnost útulku pro nás bylo nepřijatelné,“ vybavuje si těžké časy.
Pokud máte doposud pocit, že Petřina pomoc kočkám není její prioritou, pak se nechte vyvést z omylu. Se ztrátou prostor nezbylo Tlapkám nic jiného, než se přizpůsobit. Veškerý zvěřinec si rozebrali dobrovolníci do svých domovů, kterým se teď říká dočasky. Jde o jednoduchý koncept.
Kočku má dočaskář u sebe, věnuje jí pouze kus prostoru ve svém domově a nějakou tu lásku. „Pokud má někdo zájem vzít kočky do dočasné péče, zajišťujeme jim veterinární péči, krmivo a půjčujeme veškeré vybavení,“ vysvětluje Petra. Umístění zvířátka tak dobrovolníka prakticky nic nestojí.
Sama se v oné době rozhodla k velkému kroku. Odešla ze zaměstnání, kdy v rozhodnutí sehrál svou roli i fakt, že ji Tlapky potřebovaly. Domů si vzala několik koček, opřela se do práce a čtyři měsíce žila jen ze svých úspor. Přešla na ni i velká část agendy, protože zakladatelce Anežce se tehdy narodilo dítě.
„Od začátku spolupráce mám v dočasné péči vždy kolem pěti až deseti koček, zajišťuji veterinární péči našich svěřenců, agendu dočaskářů, komunikace se zájemci o kočky a následná adopce, přijímaní zvířat, odchyt a kastrace volně žijících a plachých koček, zajišťování koček k adopci pro kočičí kavárnu Pelíšek, se kterou spolupracujeme od samého začátku,“ vyčísluje své povinnosti.
Tlapky pod sebou v současnosti mají přes stovku koček, které by se jinak potloukaly po ulicích, často zraněné a hladové. A za dobu, co působí, jim rukama prošlo mnohonásobně víc. To přináší veselé i smutné momenty a také silné příběhy nezdolné životní vůle.
Jeden si Petra vybavuje konkrétně. „Na veterině jsme vyzvedli kocoura, kterého našli lidé bezvládně ležet s brokem v páteři. Ten mu způsobil nehybnost zadních končetin. Někdo ho záměrně postřelil a nechal napospas osudu. Kocoura jsme zachránili a nikdo nevěděl, jak se bude situace vyvíjet,“ začíná vyprávění.
Zkoušeli rehabilitovat, ale kocourek zůstal ochrnutý. „Zároveň se stal nedílnou součástí naší domácnosti i přes náročnější péči, která mu musí být věnována.“ Kocour nosí plenky a má i svůj vozíček. „Jeho síla a vůle žít se pro nás stala jedním z nejsilnějších zážitků,“ uzavírá Petra s úsměvem na rtech.
Z čeho zaplatit krmivo, nákladnou léčbu u veterináře nebo třeba stelivo? To si berou na starost dobří lidé nebo sponzoři, kteří Tlapkám dávají peněžní dary. „Jsme vděčni, že dokážeme každý měsíc zaplatit náklady na provoz a veterinu,“ vysvětluje. Všichni, co v Tlapkách pracují, včetně Petry, to dělají bez nároku na odměnu, hřeje je jen dobrý pocit. „Někteří dočaskáři si vše zajišťují na vlastní náklady, aby útulku ještě více ulevili,“ popisuje nasazení svých spolupracovníků.
Tlapky tak ocení každou pomoc. Srdečně vítají ochotu všech lidí poskytnout své bydlení pro dočasné ubytování některé z koček. Té se poté snaží ve dne v noci zařídit adopci, u dočaskáře tedy není zvíře věčně (pokud sám nechce!). Adopci? Ano, ať už zmiňovanou kočičí kavárnou Pelíšek (kde se kočky prohání mezi zákazníky a mazlivě vrní, když chtějí kousek dortu), nebo do milujících rodin.
Stejně tak vysílá spolek do světa zprávu o tom, že hledají prostory, pořád se ale nedaří. „Stačily by dva nebo tři pokoje, klidně ve starém domě,“ upřesňuje Petra. „Kdyby někdo o něčem věděl, ať se mi nebojí ozvat,“ říká kočičí máma s nadějí v hlase. Na mail nebo třeba na facebook.
Na celé pomoci je podle ní nejhezčí dobrý pocit a také nespočet zachráněných kočičích životů. Nezapomíná ale ani na ty lidské. Hřeje ji síla kolektivní pomoci a příležitost „vidět dobro v lidech, kteří nezištně pomáhají,“ jak sama říká.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
