O síle lidskosti i nečekaných zážitcích. Herečka Kristýna Kučerová o tom, jaké to je být novou Zdravotní klaunkou

Zdravotní klaunkou jsi teprve krátce. Jak lidé v tvém okolí reagují, když jim povíš o své nové profesi? 
Reakce jsou velmi pozitivní. Překvapilo mě však, kolik mají mojí známí ohledně klaunování otázek. Není to stejné, jako když třeba řeknu, že mám novou roli v divadle. V tom případě se dotazy točí kolem předvídatelného – o jakou jde roli, v jakém divadle, kdy je premiéra… Oproti tomu být Zdravotním klaunem je tak bohaté téma, že se mě lidé ptají na velké množství nejrůznějších věcí. Přičemž vždy záleží na tom, jak moc o dané profesi vědí, nebo jaké mají třeba s klauny sami zkušenosti. Někdy se dokonce dostaneme i k základní otázce jako „Kdo je to Zdravotní klaun?“, protože si dotyční vybaví jen klauna z filmu s parukou a velkými botami. Baví mě to lidem vysvětlovat a vyvracet některé jejich představy. To ale zároveň neznamená, že já přesně vím, kdo klaun je. Je to takový dlouhodobý proces výzkumu a já jsem na začátku. 

Můžeš nám popsat, jak ses k této profesi vlastně dostala a co vše jsi musela absolvovat, než ses dostala do nemocnice jako Zdravotní klaunka? 
Na konkurz jsem šla mimo jiné i kvůli tomu, že studuju ateliér Fyzického divadla na JAMU, kde se věnujeme také klaunérii. Takže jsem konkurz brala i jako příležitost a dobrou zkušenost. Přestože jsem si před konkurzem mohla zjišťovat mnohem víc informací okolo, nějak se připravovat nebo konzultovat ve škole, nedělala jsem to. Brala jsem to tak nějak osudově. 

Poté, co jsem úspěšně absolvovala třetí kolo konkurzu, začalo nejrůznější vzdělávání, jako například workshopy s ostatními klauny z brněnského týmu nebo náhledy v nemocnicích. Tam jsem jen pozorovala, nasávala prostředí, snažila se zorientovat se v různých typech komunikace a zatím se klaunsky nezapojovala. Následovaly klauniády ve třech, kde už jsem se mohla zapojovat, jak jen to šlo, a pak už přišly na řadu klasické klauniády ve dvojici. 

Chtěla jsi být vždycky Zdravotní klaunkou?
Vždycky jsem chtěla mít nějakou dobrodružnou práci. Třeba být taková ta odbornice na symboly, navštěvovat různé galerie a hledat zapomenutou pravdu. Nebo být detektivka a řešit záhadné případy, zachraňovat životy jako superhrdinka, popřípadě se stávat někým jiným, a tím zažívat, co zažívají jiní lidé. Jsou to extrémní příklady, ale mám pocit, že částečně se všechno v jisté míře propojuje v práci Zdravotního klauna.

Co tě zatím na celém tom procesu od castingu přes nějaké vzdělávání až po první klauniády nejvíc překvapilo? 
Nejvíc mě asi překvapila lidská stránka celé věci. Už na druhém konkurzu mi bylo jasné, že není třeba se rvát o pozornost, ale že jde o to ukázat, jak se na klaunování hodíme. K tomu nám také vytvořili velmi respektující a otevřený přístup. A ten pokračuje doteď. Jak tedy vedení organizace, tak noví kolegové pro mě byli velmi příjemným překvapením. Nečekané pro mě pak bylo také množství soustředění, které je u této profese třeba. Nejen při vzdělávacím programu, ale také při samotných klauniádách a navázání komunikace s dětmi. 

Kde všude tě malí pacienti můžou potkat? 
Nejčastěji v Brně, dále jezdíme do Hodonína, Břeclavi, Kyjova, Uherského Hradiště, ale i do dalších měst na jižní Moravě, kam jsem zatím ještě nezavítala. 

Tvé klaunské jméno je sestra Lada Strčílková. Jak vzniklo? A máš s ní něco společného?
Nad jménem Lada jsem uvažovala jako nad jedním z jmen, které by se pro mě jako klaunku hodilo. Mám ho jednak spojené se svým dědečkem, který se jmenoval Ladislav a jednak jsem o něm kdysi přemýšlela jako o možném jménu budoucího dítěte. A když se mě při workshopu zeptali, jaké je mé klaunské jméno, prostě to ze mě vypadlo. S příjmením to bylo složitější. Asi dva měsíce jsem si zapisovala všechny zajímavé možnosti a až kolega na první klauniádě nakonec navrhl jméno podobné Strčílkové. Při jiném klaunování mi zase jiný kolega toto příjmení neustále záměrně komolil, až z toho vznikla Strčílková. A rázem to sedlo. 

S Ladou Strčílkovou mám společné hlavně to, že jak vidím, že by bylo potřeba něco udělat nebo zorganizovat, hned se do toho bezhlavě vrhnu. Prostě se nastrčím do všeho a všechno chci zvládnout. S Ladou mě také pojí super schopnost, někdy super neschopnost (když je to až příliš) se na lidi maximálně naladit. 

Utkvěl ti v hlavě už nějaký silný zážitek z klaunování? 
Těch zážitků už i za tak krátký čas bylo víc. Konkrétně nejsilnější mám dva a jsou úplně odlišné. Jeden z nich je silný pro pocit blízkosti, kdy jsem každý týden viděla, jak se stav holčičky po operaci nádoru na mozku zlepšuje a jak s námi čím dál tím víc komunikuje. Druhý byl zase nespoutaně smíchuplný. Při jedné naší klauniádě totiž chlapec od doktorů zjistil, že nakonec nemusí jít na operaci palce, protože se mu zlepšil. Následovala velká oslava, kdy jsme dělali kouzla s knihou, která najednou jako by sama ožila a spadla, aniž bychom se o to snažili. ☺ Chlapec si pak tuto knížku velmi oblíbil, protože se jim oběma děly zázraky. 

Jak to vlastně funguje? Chodíš do nemocnice, když máš volný čas? Připravuješ si scénky předem? 
Sousloví volný čas příliš neznám. Klauniády si tak musím plánovat pečlivě dopředu, abych to skloubila se školou a hraním v divadle. Mívám tedy průměrně 2-3 klauniády za týden. Samotné scénky si nepřipravujeme, ale je dobré trénovat některé dovednosti, které pak v nemocničním pokoji můžeme uplatnit, pokud na to přijde. Třeba hru na nástroje, padání a narážení do věcí nebo práci s rekvizitami. 

Mohla bys nám popsat svůj klaunský den?  
Ráno vstanu zhruba na desátý budík, vyžehlím si klaunskou košili a plášť, nahodím na sebe něco nevyžehleného a vycházím z domu. Někdy zapomenu žehličku v zásuvce, tak se vracím, vytáhnu ji a odcházím. Pak si vzpomenu, že jsem nezavřela okno, tak se vracím znovu. Kafe stihnu buď doma nebo to je po cestě můj první cíl. Pokud jedeme do jiného města, vyrážíme brzy ráno, v Brně ale chodíme až po obědě, takže mám před klauniádou třeba ještě zkoušku v divadle, nebo ve škole. Během dne nebo předešlý den si ještě s kolegou potvrdíme, že jdeme spolu a už se na sebe tak nějak ladíme. V hlavě si například procházím svoje minulé klauniády nebo tu naši poslední společnou, pokud teda s kolegou nejdeme poprvé. Následně se potkáváme v šatně, někdy dám ještě druhé kafe, převlečeme se a jdeme na oddělení. Nejdříve na sesterně zjistíme základní informace o pacientech, například že někdo potřebuje spíše odpočívat nebo naopak někdo potřebuje třeba vytáhnout z postele. Pak už se z nás opravdu stávají klaunské postavy a jdeme na naši speciální „vizitu“. Po skončení si řekneme zpětnou vazbu, vyplníme report pro vedení organizace a jde se. Většinou mám ale problém se pak vypnout, jelikož mám z klauniády hodně myšlenek a zážitků. Když je čas, jdu na procházku, jinak spěchám na další zkoušku/představení. 

O Ladě Strčílkové už jsme si toho řekli dost. Co Kristýna Kučerová? Co dělá kromě klaunování, co má ráda? 
Kromě klaunování a školy moc ráda trávím čas s herci s Downovým syndromem v divadle Aldente, se kterým spolupracuji už tři roky. Je to taková oáza bytí a nášup srdečnosti. Ta jejich jinakost je taková osvobozující a nejde to brát prostě jenom jako práci. Dále jsem členkou Národopisného souboru Líšňáci. Když přijde řeč na kroje, rozzáří se mi oči a dokážu se o nich bavit celé hodiny. Občas taky vedu nějaké taneční hodiny pro děti v souboru Do tance s radostí. Nejčastěji však trávím čas s přáteli.

Můžou na tebe čtenáři narazit i jinde než v nemocnici? 
Ano, můžou. Tuto sezónu účinkuji v Divadle na Orlí v několika inscenacích, které připravujeme. Dále pak v Divadle Aldente, kde jsou nejnovější inscenací Nevěsty na motivy Kytice Karla Jaromíra Erbena nebo v Janáčkově divadle, kde působím jako tanečnice v opeře Salome. Spolupracuji s bazmek entertainment na krátkém ento-etnografickém tvaru Důvody pestrokvětosti a s divadlem Druhý Pád na inscenaci tao teď! Inc.