Sedmatřicetiletá Jesika Miňovská si v životě prošla doslova peklem. V deseti letech začal od narození slabozrakou holčičku sexuálně zneužívat vlastní otec, s nímž nakonec i otěhotněla. Následoval útěk z domova, soud, dva pokusy o sebevraždu a potrat. Díky psychoterapií a blízkým lidem se dnes nevidomá žena znovu vrátila do normálního života a snaží se pomáhat ostatním obětem sexuálního zneužívání.
Jesika tvrdí, že otce měla jako dítě vždy ráda a považovala jej za dobrého člověka. Vztah se změnil zřejmě v době, kdy dívka oslavila desáté narozeniny. „Vždy jsem měla blíže spíše k otci. Moje matka byla odtažitá a celkově po psychické stránce nepřítomná. Když mi ale bylo přibližně deset nebo jedenáct let a otec začal postupně projevovat násilí. Vlastně jsem byla taková pomalu vařená žába,“ trpce se zasměje při vyprávění a pokračuje. V té době jsem ale nebyla schopna dávat si věci do souvislosti. Myslela jsem, že je to normální. Začalo to nepřiměřenými doteky, což jsem tehdy nevnímala jako něco špatného, protože jsem měla k otci pozitivní vztah. Toho zneužil a začal si stupňovat sexuální útoky
Jesika si zpětně uvědomuje, že otec využíval toho, že má k němu blízko. To vedlo nakonec i k tomu, že se neubránila pocitům viny, což ještě prohloubilo její psychické problémy, jimiž Jesika dodnes trpí. „Pokud mě máš ráda, tak mě uspokojíš, říkával mi, když jsem se jeho nepřirozeným dotekům bránila. Že takhle vztah mezi otcem a dcerou vypadat nemá, jsem si uvědomila až někdy ve čtrnácti letech. Násilí se mezitím čím dál víc stupňovalo. Začal vyžadovat nejprve anální sex, od patnácti pak i pohlavní,“ vypráví Jesika, která se při povídání několikrát pozastaví, aby našla správná slova.
Jesiku trápí zejména to, že se v dětství neměla nikoho, na koho by se mohla obrátit. Útrapy tak snášela sama. „Možná kdyby existoval někdo kompetentní, vše by dopadlo jinak. Otec totiž začal později i pít a tak se jeho agresivita začínala stupňovat do často neúnosné míry. I když jsem se několikrát pokoušela o problémech s někým mluvit, nenašla jsem žádného dospělého, který by mi pomohl. Rodiče mi pořád říkavali, že maminka s tatínkem mají vždy pravdu a co se děje doma, musí tam i zůstat. To jsem slýchavala i ve škole, kde mi navíc pořád říkali, že rodiče musím za všech okolností poslouchat a na cizí lidí si dávat pozor," odkrývá svoji tehdejší zoufalost.
Dospívající holka Jesika se ocitla také několikrát v nemocnici. Z počátku kvůli psychickým problémům a bolestem, později si zranění způsobovala záměrně sama. Ani u zdravotníků ale se nesetkala s pochopením. „Někdy v patnácti jsem se dostala do nemocnice, protože mi bylo nevolno. Nikdo ale nepřišel na to, z čeho to bylo. Samozřejmě, dnes vím, že to bylo kvůli duševnímu zdraví. Zjistila jsem, že mi je v nemocnici lépe než doma, a tak jsem si později začala ubližovat schválně. Když jsem se potíže z domu pokoušela naznačit doktorce, řekla mi, že se mi to určitě jenom zdá a špatně jsem si to vyložila.“
Po nepochopení okolí a nejbližších nakonec Jesika v důsledku zneužívání v šestnácti letech otěhotněla a následně se pokusila o sebevraždu. Dítě to nepřežilo. „O sebevraždu jsem se pokusila i přibližně v devatenácti, přesně si to ale nepamatuji. Naštěstí také neúspěšně. Nejvíc mě však mrzelo, že i moje tehdejší kamarádky mi naznačovaly, že to říkám a dělám jenom proto, že chci být zajímavá.“
V osmnácti se nakonec Jesika rozhodla utéct z domu. Neměla kam jít a neměla ani nikoho, kdo by jí pomohl. Po celou dobu se o sebe starala sama. Jesičina dětská lékařka si však všimla, že něco není vpořádku. Na její nalíhaní otce nahlásila na policii. Nebyla však psychicky připravena spolupracovat a policie tak případ odložila.„Bylo to hrozně nepříjemné, myslím, že nikdo z těch lidí neumí představit představit, jak k holce, která byla znásilňována, přistupovat. U vyšetřovatelů mi chyběla vyšší profesionalita a vzdělání v problematice. Tenhle nátlak institucí jsem jednoduše nezvládla a tak jsem se rozhodla tvářit, že se nic nestalo," říká.
Jesica si však záhy uvědomila, že tenhle přístup není tím správným řešením jejího problému. "Začalo mi to zasahovat úplně do všech sfér mého života a já věděla, že s tím musím něco udělat." opisuje dnes již zcela vyrovnaně období, kdy se rozhodla, že případ dotáhne dokonce. "Bylo to o tři roky později. Pořád to velmi bolelo, ale již jsem při sobě měla lidi, kteří mi ohromně pomohli překonat můj strach z vyprávění,“ tak začal nekonečný kolotoč výslechů a soudních líčení, které pro Jesiku nebyly vůbec procházkou růžovou zahradou. "Ptali se mě, kolikrát přesně jsem s otcem měla pohlavní styk. Ironicky jsem se jich zeptala, jestli jsem si měla dělat čárky na postel,“ dodává s mírně posměšným výrazem v tváři.
Jesicin hnací motor dotáhnout obvinění do konce, byla zejména touha dát tátovi najevo, že víc není tou malou holčičkou, která nechápe, co se stalo. „Nechtěla jsem se již cítit vinná za to, co se mi dělo. Chtěla jsem, aby konečně převzal plnou odpovědnost za všechno špatné, co kdy udělal,“ vysvětluje svoji motivaci dotáhnout soudní proces navzdory nepříjemnostem.
V době, kdy mělo přijít rozuzlení v podobě rozsudku na dlouho očekáváném posledním soudním stání, nastal v Jesicinem životě zvrat.. „Soudce mi přímo na jednání oznámil, že otec před pár dny zemřel. Rozbrečela jsem se. Ne však ze smutku, ale ze vzteku. Celý život jsem prožívala peklo včetně soudního vyšetřování, nekonečných jednání a on si pak jen tak zemře,“ říká o svém otci, kterého po útěku z domu vídávala již jenom při soudních procesech.
Jesika si změnila příjmení, odstěhovala se z rodné Plzně do Brna a léta navštěvuje psychoterapii, na kterou chodí deset let. Svou psychoterapeutku našla v sdružení Persefona, jež se přímo specializuje na problematiku domácího a sexuálního násilí. Jako nevidomá dostává sociální podporu v podobě důchodu, což jí pomáhá přežít. Věnuje se také tvorbě keramiky v dílně, kde si ji lidé pak mohou i koupit. Angažuje se jako dobrovolnice v organizaci Amnesty International na projektu Živá knihovna, prostředictvím kterého přednáší svůj příběh veřejnosti a studentům na vysokých školách. Nejvíce si ale cení pomoci blízkých, kteří jí pomohli k návratu do normálního života.
„V mých asi dvaceti letech do mého života začali přicházet lidi, kteří jsou doteď jeho součástí. Všichni říkají, že jsem je naučila dokonalé trpělivosti,“ směje se. „Byla jsem totiž na začátku takové klubíčko nervů, které nedokázalo s nikým o ničem mluvit a pořád jenom brečelo. Díky Monice a Martině, které mi udělaly doslova náhradní maminky, jsem pak měla možnost prožít některé aspekty dětství, jež mi v minulosti byly odepřeny,“ vděčně vzpomíná na lidi, kteří ji doslova zachránili život.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
