V soukromém životě podniká v právu a nemovitostech. Denně se schází s řediteli velkých firem, s nimiž dojednává obchody. Jakmile ale z práce přijde domů, odhodí počítač do kouta, nasadí batoh, připraví fotoaparát a vyráží do celého světa prozkoumávat opuštěné objekty. Kvůli unikátním snímkům se urbexerka Alex klidně nechá prohnat smečkou zuřivých psů.
Termín urbex pochází z anglického sousloví Urban exploration, což lze volně do češtiny přeložit jako městský průzkum. Vznikl patrně ve dvacátých letech minulého století, většího rozmachu se však dočkal teprve později. Dnes se této adrenalinové zábavě, při níž je hlavním cílem zachytit chátrající objekty, věnuje miliony lidí po celém světě. Rovněž v České republice působí celá řada urbexových komunit. Předním členem je také Alex, která se koníčku věnuje takřka dvacet let.
„Z počátku byla tato aktivita spíše pro samotářské dobrodruhy, které nebavily organizované prohlídky zámků a hradů. Postupem času a s rozvojem sociálních síti a fototechniky začala být tato zábava vyhledávanější a dostupnější,“ popisuje proměnu urbexu vystudovaná ekonomka a právnička.
Alex, jak zní umělecké jméno známé urbexerky, je rodilá Brňanka. Vyrostla přímo pod hradem Špilberk, kde také podnikla svou první výpravu. Už jako dítě se „vkradla“ do tamějšího opuštěného hostince. „Bylo to takové dětské prozkoumávání neznámého, až přímo nebezpečného. Už tehdy jsem ale věděla, že mě to bude bavit. Že se to stane mou vášní, to jsem zjistila později,“ vypráví sympatická černovláska, která ve volném čase také ráda vaří nebo čte.
Pravá vášeň pro urbex propukla u Alex na střední škole. Nejprve podnikla výlety po jižní Moravě, kde zavítala do bývalých zemědělských družstev, kostelů nebo zámků. Postupně přibývaly i další štace po České republice. Netrvalo dlouho a Česko už jí bylo malé. Na pravé dobrodružství tak vyrazila za hranice.
„Z Evropy mi už chybí prozkoumat asi jen šest států – Pobaltí, Arménie a samozřejmě postsovětské země, které mám v harmonogramu na letošní rok, pokud to situace dovolí. Urbexu podřizuji i náplň dovolených, dokonce v exotických krajích. Místo válení se na pláži a popíjení koktejlů tak hledám opuštěné stavby. Nakonec i můj přítel urbexu propadl. Vlastně mu nic jiného nezbývalo,“ říká s úsměvem.
Za svou urbexovou kariéru vyrazila mladá žena již na tisíce výprav. Nejčastěji hledá opuštěná sanatoria, psychiatrické léčebny, zábavní parky, kostely nebo honosné vily. S odpovědí na otázku, jakého úlovku si nejvíce cení, dlouho váhá. Podle ní byl totiž každý objekt unikátní ať už zážitkem se zdoláváním nebezpečných překážek při vstupu, nebo neporušenosti místa. Přesto však po chvíli přemýšlení nakonec najde hned několik příkladů.
„Za unikátní považuji například opuštěné kláštery v Itálii či tamější psychiatrické nemocnice. Na severu země jsme pak objevili dochované vily pohlavárů SS, pod nimiž se nacházely vinné sklepy s několika lahvemi ročníku 1944. Nezapomenu ani na rozsáhlý lázeňský komplex s vybavením ve Francii, nebo opuštěné zábavní parky. Za klasiku pak považuji bývalé kasino nebo synagogu v Rumunsku. Nesmím zapomenout ani na obrovské vojenské areály v Německu. Na jedné ploše tam stojí objekty z 20. let a 40. let minulé století, jen o pár kilometrů dál pak leží letecká výcviková škola sovětů,“ vzpomíná Alex.
Byť má Brňačka pro strach uděláno, z některých míst jí dodnes běhá mráz po zádech. Tajuplné areály nemocnic, psychiatrických klinik či vojenských krytů v sobě skrývají mnohdy tragické lidské osudy, což se přenáší i na urbexové výletníky.
„Utkvěly mi v paměti dva zvláštní zážitky. Nejprve vila zámečku ve Francii, který byl opuštěný sám v poli, široko daleko nikde nikdo. Přístup i vybavení bylo úplně na pohodu, ale z nějakého neznámého důvodu nás tehdy něco nutilo rychle nafotit a zmizet, necítila jsem se tam vůbec příjemně,“ vzpomíná.
Druhý případ byl ještě o stupeň intenzivnější. „Bylo to v potemnělé horské divočině v Rumunsku. Naprosto ukázkový vstup do opuštěného hotelového komplexu. Chyběl snad jen červený koberec a neonový nápis VSTUP TADY. Za žádnou cenu jsme ovšem se nemohli přinutit tam vstoupit. Měla jsem pocit, že je tam něco zlověstného, ačkoliv jsem už v tu dobu za sebou měla stovky lokací i strašidelnějších,“ popisuje nevšední atmosféru míst.
Alex má důkladně zmapovanou českou, moravskou i slezskou krajinu. Cení si zejména toho, že každý kraj České republiky má svá specifika. „Například jižní Morava nabízí opouštěné zámečky, kostely, areály JZD. Naproti tomu sever Moravy či západ Čech je bohatý na industriální stavby. Samotnou kapitolou jsou samozřejmě pohraniční lokality, kde je zase spousta opuštěných hotelů, rekreačních středisek,“ všímá si.
Dokonce ani v Brně není nouze o zajímavé stavby. „Na území Brna můžete najít bez problému opuštěný CO kryt, pavilon nemocnice nebo školu a to přímo v centru. Úskalím urbexu v centrech měst je bohužel to, že čím víc je daná lokalita na očích, tím více podléhá vandalismu a bezdomovectví. Na druhou stranu díky tomu má i budova vyšší šanci na záchranu,“ zmiňuje
I když na krásy tuzemských staveb nedá dopustit, přiznává, že raději cestuje za dobrodružstvím do zahraničí. Má proto své důvody. „Mám pocit, že u nás je více vandalů, což vůbec nepřispívá k zachování místa, případně k jeho záchraně. Objekty tady bývají sice více přístupné, ale o to více zchátralé než v zahraničí, kde jsou obvykle hůře dostupné. Na druhou stranu jim nehrozí vykradení nebo zničení jako u nás, protože i náhodní návštěvníci se chovají k budovám daleko s větším respektem. V tom se u nás máme ještě dost co učit,“ myslí si brněnská urbexerka.
I když má urbex spoustu příznivců, zvláště mezi mladými lidmi, čelí i vlně kritiky. Nejvíce výtek zaznívá v souvislosti, že dobrodruzi kvůli své zálibě vstupují na soukromé pozemky, kde nemají co pohledávat. S tím koneckonců souhlasí i Alex, byť trvdí, že cílem urbexu není nic ničit ani odnášet. Jedním dechem ale dodává, že fotografie výletníků mají rovněž pozitivní vliv.
„Samozřejmě, urbex není klasická zábava. Mnoho objektů opustili majitelé zcela záměrně, u některých není vlastník ani znám. Je potřeba se vždy chovat s respektem. Zachytíme něco, co pravděpodobně jednou zcela zanikne. Pro historiky architektury to často může být velmi cenná informace. Občas se také stane malý zázrak. Fotek si někdo všimne, a nakonec ji zachrání,“ uvádí klady Alex.
I když se Alex snaží chovat k místům vždy s maximální úctou, stává se, že čas od času neunikne její přítomnost policistům nebo ochrance. V takových případech spoléhá hlavně na svou výřečnost a znalost cizích jazyků.
„Důležité v tomto případě je zachovat slušnost a vysvětlit, že jste nevnikl do objektu násilím. Mnohdy pomáhá ukázat předchozí fotografie z jiných lokalit. Je to i o přístupu lidí, kteří chrání majetek buď z pozice majitele, nebo policie. Za sebe ovšem můžu říct, že vždy měla ochranka i policie pochopení,“ tvrdí.
Zatímco s policisty a ochrankou nachází Brňanka většinou společnou řeč, u psů už to tolik neplatí. Hafani totiž patří k častým překážkám v cestě za vysněnou fotografii. I na čtyřnohé strážce zná ovšem Alex recept.
„Psa většinou odhadnete, jestli je kliďas, nebo útočník. Varováním může být i to, jak velkou misku žrádla má – čím větší a prázdnější miska, tím agresivnější pes. Doporučuji vždy mít pevnou obuv, pokud musíte vzít nohy na ramena. Jestliže se nedá utéct, nezbývá nic jiného než schovat ruce do rukávů a vycházkovým krokem odejít pryč,“ nabádá.
Dalším strašákem je statika chátrajících budov. „Je dobré, než vejdete do místnosti, zmapovat si z jakého materiálu je daný objekt, jak vypadá podlaha a případně, pokud to lze mít dopředu naplánované, mít únikovou cestu a nebo alespoň nejít první,“ prozrazuje svůj recept.
Lidem, kteří chtějí vyzkoušet urbex, radí, aby se na výpravy pořádně připravili. Základ je zejména kvalitní obuv s dobrou podrážkou, batoh, baterka a nabitý telefon. Začínající urbexáci musí být také vytrvalí. I zkušeným kmetům se totiž stává, že vytipované lokality nejsou vždy volně přístupné, a tak odjíždí s nepořízenou – bez zážitku i fotografie.
„Urbex je hodně o zodpovědnosti. Musíte být ve střehu, chovat se obezřetně, umět předvídat a také improvizovat. Za sebe mohu doporučit ještě vyztužené rukavice a výztuhu na lokty a kolena. Mně například nikdy v batohu nechybí lékárnička, dezinfekce, šátek, nůž, zapalovač, kratší lano, powerbanka, stativy a samospouště. No a na závěr samozřejmě nějaké to jídlo a pití,“ radí zkušený dobrodružka.
I přes dokonalou výbavu nesmí urbexoví novicové zapomenout na to nejdůležitější – pravidla komunity. Hlavní zásada urbexu totiž zní – Neodnášej nic než fotky, nenechávej nic než stopy. Mezi další regule patří neprozrazování lokalit. Díky tomu se chrání místo před nájezdy vandalů. Pokud se místo stane veřejně známé, rychle dochází k jeho devastaci, čímž ztrácí objevování kouzlo.
„Shrnula bych to takto. Mějte respekt k sobě, k parťákovi, k opuštěné budově i ke strážcům majetku a zákona. Pokud to dodržujete a nic neničíte, nemusíte se ničeho obávat,“ uzavírá Alex.
Foto Archiv Alex
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
