Lidé berou záchranku jako bezplatné taxi do nemocnice, říká bývalá záchranářka

Jaké byly začátky práce na záchrance?

Na záchranku jsem šla po několika letech na ARO, tudíž z práce jako takové jsem strach neměla. Spíše jestli zvládnu organizaci výjezdu za stresu a vnějších podmínek které nemohu ovlivnit. Strach jsem měla zbytečný. Jsem člověk do stresových situací jako dělaný.

Máte za sebou více než dvě dekády práce u záchranky, dokážete tedy srovnávat. Kam se za ty roky vaše práce posunula?

Neposunula se práce, ta je vesměs stejná, posunulo se spektrum pacientů. Feťáci, opilci, agresoři a psychiatričtí pacienti jsou hlavní náplní našich výjezdů. Toto mně nenaplňuje, toto mne obtěžuje a ohrožuje, stejně jako zbytek týmu. 

Takže jste se ve službě dostala do ohrožení života?

Ano. Minulý měsíc mne na noční službě brutálně napadla opilá žena poté, co jsem ji po spoustě sprostých slov upozornila, že pokud nepřestane být agresivní, půjde na záchytku. Povalila mne na zem, rvala mi vlasy, poškrábala obličej a mlátila mi hlavou za vlasy o zem. Bylo to strašné. 

A jak vaše napadení řešila nemocnice?

Svojí sanitkou a se svojí posádkou jsem byla odvezena na chirurgickou ambulanci v nemocnici, dělali mi CT a rentgeny, byla jsem i na neurologickém vyšetření. Chtěli mne hospitalizovat.

Setkávala jste se tedy s agresivitou u pacientů často?

Agresivita je skoro na denním pořádku. Mnohdy u opilých a zfetovaných, ty řeší policie v naší součinnosti. Potom také hlavně u lidí, kteří si nás volají k starým příbuzným, jimž už nelze vzhledem k věku a diagnóze nijak pomoci, nicméně rodina chce okamžitý zásah a zázrak. Pakliže nechcete udělat, co si oni nadiktují, vyhrožují stížností. Takových situací, které jsou až k neuvěření, jsem zažila spoustu.

Podělila byste se o nějakou?

Například při jednom výjezdu, kdy jsme museli vyjít až do osmého patra, na nás paní u vchodu začala řvát, ať si vyzujeme boty. Přitom jí v obýváku leželo zadušené dítě! Posádka se bez výhrad nevyzouvá. Rozhodující je život, ne stav koberce. Také máme plné ruce batohů, notebook, defibrilátor, odsávačku, bombu s kyslíkem, ventilátor a další. Že bychom to před dveřmi odložili, vyzuli se a pak to zase pobalili a vstoupili? To už by mnohdy nebylo k čemu. Musíme umět rychle jednat a být nebojácní.

Zažila jste spoustu lidí ve vypjatých situacích, často jim šlo o život. Co jste se za ty roky na záchrance o lidech dozvěděla? 

Jak jsou opuštění, sami, nešťastní. Rodiny o ně nestojí, stát jim nepomůže a žijí v tak strašných podmínkách, že často nemají na  základní potraviny a ani na léky. Protože se pak jejich stav zhorší, volají 155. Stát se stará o migranty, dacany a o nepřizpůsobivé. Těm se vše nese na podnose, jinak řvou o rasismu. Naši důchodci a slušní lidé, kteří celý život pracovali žijí v bídě. Je mi z toho opravdu zle. 

Ve své práci vidíte a zažíváte věci, které byste vidět a zažívat určitě nechtěla. Jak se zbavujete stresu?

Prací na zahradě, květinami a tím že jsem dospěla do stádia, kdy již tuto práci nejsem schopna vykonávat jak psychicky, tak fyzicky. Je to neskutečně náročné a po tolika letech si to vybere svou daň.

Jaký typ lidí si volá záchranku?

Slušní lidé, kterým jde doslova o život, se většinou omlouvají že obtěžují…infarkty, bolesti na hrudi, dušnosti, dopravní nehody. Agresoři převažují a ti nadávají, vyhrožují. Romové 155 zneužívají, aby nemuseli na vlastní náklady k lékaři. Tím pádem se může stát, že kvůli někomu takovému, můžeme přijet k člověku v krizové situaci pozdě…někdy bohužel úplně. 

K zbytečným maličkostem tedy vyjíždíte poměrně často?

Ano, lidé berou záchranku jako bezplatné taxi do nemocnice, kde je údajně po doručení vyšetří hned a oni nemusí čekat. Tak to ovšem není. Podle akutnosti na ambulanci sdělíme, zda člověk musí jít hned na sál, nebo může počkat klidně i dvě hodiny. Kolikrát jsou pak pacienti tak sprostí a neurvalí, že tomu ani nemohu uvěřit.

Jaké dny jsou nejvíce náročné?

Dny, kdy jsem měla nakupené služby jednu za druhou a neměla šanci se vyspat či si odpočinout, alespoň psychicky.

Zažíváte případy, kdy se lidé nechtějí nechat ošetřit?

Jsou to většinou opilí jedinci, ke kterým nás volá policie.

Zdělila byste nejhroší zkušenost za svou záchranářskou kariéru?

Když jsem držela za bradičku 13 letého chlapce s rakovinou a on právě dodýchal. Potom když jsem dělala dopravní nehodu, kdy pás autosedačky přeřezal 10 letému chlapci břicho tak, že nebylo možno z mrtvého tělíčka jej odstranit.

Viděla jste tedy spoustu hrůz. Vzpomenete si naopak na nějakou milou historku?  

Pozitivní je každý výjezd, kdy je jasné že bez naší pomoci by člověk umřel. Nejvíce je pak hezké, když si to rodina uvědomí a řekne to obyčejné děkuji. Někteří lidé to opravdu dokáží neskutečně vděčně vyslovit, někteří příjdou i třeba jen s malou čokoládou. Ale je jich jako šafránu.