Rozkoš bez rizika. Nezisková organizace s tímto názvem pořádá v Brně pravidelné bezplatné testování veřejnosti na HIV či žloutenku. Stačí přijít každou středu mezi 16. a 17. hodinou. Rozkoš bez rizika sídlí na Vlhké (ano, opravdu). Jak proces testování probíhá?
„Dobrý den. Jdete k nám?“ ptá se mě paní za mřížemi, přes které jsem se ještě před chvíli snažila nahlédnout dovnitř budovy a ujistit se, že jsem na správné místě, a to na brněnské pobočce neziskové organizace Rozkoš bez rizika, která sídlí na Vlhké 10. Nejistě odpovídám, že asi ano. A zrovna zahlédnu letáček ohledně testování veřejnosti zdarma na HIV nalepený na výloze – jsem tady správně.
Paní, stále za mřížemi, se ujišťuje, zda jdu na testování veřejnosti. Po kladné odpovědi odemyká dveře a pouští mě dál do malé místnůstky. Na levé straně mají dvě židle a menší gauč, akorát pro dvě osoby, a mezi nimi konferenční stůl. Přejíždím očima přes zavřené dveře na druhou stranu místnosti, kde je pracovní stůl a slečna za ním, která na mě vrhá povzbudivý pohled, sotva se střetneme očima.
Na jejím stole leží krabička jednorázových rukavic a roušek, vedle nich i láhev dezinfekce. Uvažuji nad tím, kde vlastně jsou roušky momentálně povinné a jestli bych si ji neměla raději nasadit. V tom se ale na mě obrací paní, která mě pustila dovnitř. „Pracujete v sex byznyse?“
Zcela zaskočená z otázky mlčím a neodpovídám. Hlavou mi rychlostí světla proběhnou spekulace, proč by si to o mně myslela – jsem vyzývavě oblečená? Nebo jsem to přehnala s líčením? V podstatě všechny možné stereotypy, které mě napadnou v souvislostí s ženami pracujícími v sex byznyse.
Pravda ale číhá úplně někde jinde. Neziskovka totiž nabízí různé druhy služeb (poradenství, terapie či gynekologické prohlídky) ženám pracujícím v tomto odvětí. To vysvětluje i to gynekologické křeslo, které na mě číhá v druhé místnosti a o kterém zatím nemám ponětí.
Nakonec ze sebe dostanu jedno zmatené ne, načež mi vysvětluje, že pomáhají právě oněm ženám a zeptat se musela. „Sedněte si tady,“ říká a ukazuje na gauč. Mezitím co něco hledá, tak se mě ptá, kde jsem se o akci dozvěděla. „Na Facebooku na mě vyskočila událost na testování, tak jsem si řekla proč ne,“ odpovídám.
Podává mi jeden formulář s osobními údaji na vyplnění, když vypisuji své jméno a další informace, ptá se mě, zda si dám něco k pití. Poprosím o sklenici vody, protože je polovina léta, venku 30 stupňů a já bych uvítala nějaké osvěžení. Přerušuji psaní, abych se napila. Odkládám sklenici na stůl a pokračuji dál.
Ve formuláři máte zaškrtnout, zda chcete rychlotest či klasický test, a na co všechno chcete být testováni (HIV a žloutenka typu C). Křížkuji rychlotest a HIV. Když mám hotovo, vybízí mě, abych šla do další místnosti a formulář si vzala s sebou. Tam na mě čeká sestřička a gynekologické křeslo. Naštěstí už mám informace z minulé místnosti a jenom mě to utvrzuje v tom, že opravdu poskytují všelijaké služby, a tak si sedám na židli vedle pracovního stolu zdravotní sestry.
„Já vás píchnu do prstu. Nemusíte se ničeho bát, nebude to bolet,“ ujišťuje mě, když vidí můj lehce vyděšený obličej. Mezitím už má všechno nachystané, a než se stačím nadechnout, už odebírá pipetou kapky mé krve a kape je na test, který velmi připomíná test těhotenský. Později se dozvídám, že fungují velice podobně. Jedna čárka znamená negativní a dvě čárky pozitivní.
A teď čekáme. „Musíme několik minut počkat, než se nám to zobrazí,“ vysvětluje mi. A dodává, že výsledek na žloutenku bývá dřív. Teprve tehdy si všimnu, že na stole leží testy dva. Vypadá to, že jsem omylem zaškrtla i rychlotest na žloutenku. „No, nevadí,“ pomyslím si.
Testem na HIV se zjišťuje případná nákaza. „Která ale byla před více jak třemi měsíci,“ upozorňuje mě sestřička. „Zatímco čekáme, zadám si vaše údaje do systému. Nemusíte se bát, je to čistě jenom pro nás,“ ujišťuje mě.
„Vidíte? Test na žloutenku typu C je negativní. Máme tady jenom jednu čárku. Teď ještě musíme chvíli počkat na HIV,“ sděluje mi pozitivní zprávu. Teprve tehdy si uvědomuji, že nervózně poklepávám nohou a jsem neklidná. Sice jsem se žádného rizikového chování nedopustila, ale i tak se bojím výsledku.
„Je to negativní,“ říká mi s úsměvem a já vydýchávám vzduch, o kterém jsem nevěděla, že ho zadržuji. Na závěr ještě dostávám kartičku, že jsem byla na testování na HIV a žloutenku a obojí je negativní. Loučím se se sestřičkou s radostným výrazem na tváři.
V druhé místnosti už čekají další dvě slečny, na které se povzbudivě usměji, protože věřím, že budou odcházet stejně nadšeně jako já. S „na shledanou“ odcházím z budovy. Dívám se na mobil, na kterém jsem celou dobu zapnuté stopky. Deset minut a třicet čtyři sekund věnovaných mému zdraví. Tak málo stačí.
Více informací o testovaní HIV najdete zde.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
