Holohlavý, vousatý a bosý písničkář Jan Pokorný alias Pokáč vyprodal Sono centrum. Pokud se zrovna diváci nesmáli vtipným textům, tak se zamilovaně tiskli ke své drahé polovičce mávajíce světlem nad hlavou. Vtip i romantika proplouvali všemi patry Sona.
Vystudovaný „ajťák“, který se dal na dráhu písničkáře. Zní to jako příšerná kombinace, ale z těchto dvou odlišných odvětví se u Pokáče staly dva přitahující se magnety. A přitahují také velké množství diváků. Rád o sobě říká, že je nepovedený pokus o folk. Jako hudebník se vyznačuje velkou dávkou nadsázky a umění si udělat srandu sám ze sebe, ale i z ostatních.
Pokáčovu holou hlavu, z které si často dělá srandu, vykompenzoval brněnský violoncellový hráč a předskokan Pavel Čadek s holou tváří, vlasy a jednou botou. Pavel je na špičce českého cello-folku. A zároveň také jediným představitelem v České republice.
Cello a písničkářství může také působit jako ne moc vhodná kombinace. Opak je pravdou. Vtipné texty a originální hudbu diváci pokaždé ocenili bouřlivým potleskem. Krom jedné paní řvoucí „My už chceme Pokáče!“. Tuto jedinou ne-fanynku celé Sono zavrtalo do země bouřlivým „Ne!“. Pohotová byla i reakce Pavla, který další píseň věnoval paní a slíbil, že ji pak pozve na pivo. Věnovaná píseň Nelajkla mi status byla třešničkou na dortu.
A pak přišel Pokáč na kterého všichni čekali. Pražský, moderní Jaromír Nohavica. Jen mu chyběly boty. A vlasy. Překvapivě začal vánoční písní Nikde žádnej sníh. Ale co si budeme povídat, oproti supermarketům je s Vánocemi stále pozadu. V písni zazní „proto jsme teď ty i já ve frontě v Palládku“. Brněnské fanoušky si absolutně získal, když prohlásil „To je taková horší Vaňkovka“.
Publikum pražský písničkář při potlesku motivoval k hlasitějším výkonům slovy „To bylo skoro jako v Praze.“, čímž si zařídil ten nejhlasitější potlesk.
Co si budeme povídat, Pokáč má spoustu rytmických písní, kterým se podařilo dav rozpohybovat. Při Mám doma kočku znali všichni text, při Matfyzákovi na discu se všichni smáli a tančili. Zazněla i nová píseň – Kabinka.
Ty nejkrásnější momenty ale přicházely u pomalých emotivních písní s textem ze života. Objímající se páry, světla nad hlavou a slova ve kterých všichni nacházejí kus sebe. Jednou z takových byla třeba Padá hvězda.
Celý koncert definovala píseň, podle které je pojmenovaná i celá tour – Úplně levej. Tato píseň nemá pořádný rytmus a nezvedne lidi ze židle, ale je plná emocí. Proto stačí jen objat svou drahou polovičku, v mobilu kliknout na svítilnu a poslouchat. Píseň si zasloužila více než minutový potlesk.
A přesně to definovalo celý koncert. Brňané tam nepřišli, aby tančili až je pot bude pálit v očích. Přišli tam, aby si poslechli texty ze života a odešli s úsměvem na tváři. A mám pocit, že po písničce Úplně levej jsem viděl radostný úsměv i na Pokáčově tváři.
