Veřejné mínění v České republice ovládla v posledních desítkách hodin názorová bouře o síle orkánu. Rozpoutala ji reportáž investigativních novinářů Seznamu Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka. “Ztracený” syn Andreje Babiše v ní promlouvá o únosu, uklizení jeho osoby na Krym.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman trvá na soudním potrestání ženy, která na facebooku psala o zapalování autobusů s běženci. Plzeňské soudy původně její případ poslaly do přestupkového řízení. Podle Zemana ale zjevně jde o trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Podal proto dovolání k Nejvyššímu soudu.

Geniální. Epochální. Neuvěřitelné. A chvályhodné. Takové pocity vyvolal u lidí poslední počin  oblíbeného internetového baviče a mistra tajných plánů Kamila “Kazmy” Bartoška. Po měsících mlčení s hořkou pachutí vtípku “přes čáru” je Kazma zpět. A rozehrál sebevědomé divadlo o do posledního detailu promyšleném plánu kampaně pro dobrou věc. Výsledek pak svou formou vyráží dech.

Kdo by si snad myslel, že folklorní život je vymezen hranicemi tradičních regionů, jakými jsou Slovácko, Valašsko nebo Haná, ten by se hodně mýlil. Představy o folkloru a o životě folkloristů se však různí a často jsou bohužel realitě na hony vzdálené.

Mohla mít docela pohodlnou kariéru poslankyně a náměstkyně hejtmana na jižní Moravě. K  tomu by si čas od času skočila oddychnout na zastupitelstvo Lelekovic u Brna. Osud jménem Andrej Babiš ji však přihrál jiné, vyšší poslání. Oficiálně se k němu podle slov premiéra dopracovala "skvělou schopností týmové práce a tahem na branku", reálně železnou věrností a nezlomnou loajalitou k vůdci hnutí ANO. Nová ministryně spravedlnosti Taťána Malá ve svém resortu nebude mít vůbec na růžích ustláno. A rozhodně se není čemu divit. Pojďme se podívat proč.

Málokdy se Brno dostává do popředí celorepublikového mediálního zájmu (většinou kvůli tomu musí někdo umřít nebo dostat žloutenku). Sobota 26. května však byla v tomhle ohledu sváteční. Nejprve do města zavítala delegace premiérů, ministrů, hejtmanů, primátorů a další politické honorace, aby zahájila (po prvních dojmech) velmi vydařenou výstavu Re:publika - super, budem v telce! Aby se pak o mediální zájem přihlásili “běžní” lidé. Tedy, neběžní Slušní lidé.

Zpráva o tom, že v České republice má každý desátý člověk nad 15 let vážné problémy s exekucemi, působí na první pohled jako bomba. Ovšem odbornou veřejnost zas tak moc nepřekvapila. Jen potvrdila to, o čem se mluví již zhruba dvě dekády – výuka finanční gramotnosti je u nás stále na velmi mizerné úrovni.

Nevím, koho mám volit. Nepůjdu volit, stejně můj hlas nic nezmění. Můj kandidát už vypadl, v druhém kole nevolím. Tyto věty slýchávám v posledních dnech velmi často. Ti všichni, kteří je pronášejí, však neví, jak krátkozraký jejich postoj je.

Už dva roky se v rámci projektu Psychobraní s kolegy a kolegyněmi snažíme o destigmatizaci duševně nemocných. V naší společnosti se totiž stále drží spousta mýtů a předsudků ohledně lidech s diagnózou nějaké duševní nemoci. Snažíme se přesvědčit studenty, učitele, manuálně pracující, IT machry, lidi v zaslouženém důchodu nebo třeba novináře o tom, že například diagnóza schizofrenie apriori neznamená, že je takový člověk nebezpečný. Právě poslední jmenovaná profese, tedy novináři, mají na stigmatizaci duševně nemocných velký vliv, jelikož jejich články ovlivňuje velké množství lidí. A podle toho by ke své práci také měli přistupovat.

Na facebookovém profilu své firmy odpovídám na nejrůznější dotazy a podněty a někdy se nestačím divit. Některá slova totiž bez ohledu na souvislosti fungují na českou veřejnost jako rudý hadr na býka. U takových spouštěčů vám dá nesmírnou práci lidem ukázat, že věcí se mají jinak, než se jim na první pohled může zdát. Proto bych tento a některé své další komentáře rád pojal jako souhrnnou reakci na tyto vstupy do internetové diskuse a hlubší vysvětlení.