Finalistka České Miss Silvie Hirtová: Z vinohradu až do boje o korunku královny krásy

Dobíhám do kavárny s lehkým zpožděním domluvené schůzky, Silvie už sedí  s kávou před sebou a zabraná do práce – prý studijní povinnosti, má první otázka tedy míří stejným směrem..

Studuješ tady v Brně na vysoké škole, že ano? Na které a proč?

Studuji regionální rozvoj na Mendelově univerzitě. Jsem totiž člověk, kterého baví strašně moc věcí! A regionální rozvoj není zaměřený jedním směrem, protože propojuje několik oblastí sociálních věd – od sociologie, politologie, managementu, byznysu. Spojuje studium lidí a přírody. Je krásně provázané a to mě na tom baví. Takový super balíček všech zaměření, která mě zajímají. Mít jen jedno, to by pro mě bylo málo.

Předpokládám, že studium zabere dost času, co ale děláš mimo školu? Máš nějakou práci?

Zatím jsem nedokázala úplně spojit práci se školou. Od patnácti let jsem pracovala s babičkou a se sestrou ve vinohradu. To mě strašně bavilo. Byla jsem vychovávána v duchu "práce šlechtí", takže nejkrásnější roky mládí pro mě byly léta strávená ve vinohradě. A jak mám ráda tu komplexnost věcí, tohle mi úplně sedělo – fitko, za které mě ještě platili, opálení a starání se o víno v jednom, paráda! 

Jsem ale velmi sociální člověk a jihomoravská vesnička už mi byla malá, chtěla jsem najít si práci v kontaktu s lidmi. Minulé léto jsem tedy začala s hostesingem. Bylo to výborné rozhodnutí. Moc ráda poznávám nové lidi a díky hostesingu jsem se dostala i na zajímavé kulturní akce. Taky jsem poznala, že pokud se člověk stará o něco víc, než jen řádek vinohradu, je celkově komplexnější a dá se s ním úžasně povídat. No a čirou náhodou jsem se skrz to dostala k fotomodelingu.

Z ostatních holek z Miss mám asi nejméně zkušeností s focením, jsem v tom stále ještě takový neokřesaný kámen. Začalo mě to ale bavit možná ještě víc, než hostesing. Líbí se mi, že se podílím na vytváření umělecké hodnoty, na které pracuje celý tým lidí.

Zároveň tím člověk zkouší svoje vlastní hranice. Focení, ač se to třeba nezdá, může být i šílená makačka. Například když fotíte v osmistupňovém jezírku a musíte se tvářit, že vám to vůbec nevadí. Je to svým způsobem adrenalinový sport.

Plánuješ se vrátit na vinohrad?

V patnácti letech jsem tu práci brala jako výdělečnou činnost. Mít dobrý pocit z toho, že jsem si je vydělala sama, zjistit hodnotu peněz. Teď už vím, že práce za lepší peníze se dá sehnat jiným způsobem, takže nemyslím si, že bych se k tomu vrátila z hlediska finančního, spíš z hlediska pocitového.

Pro mě to je srdcovka. Moc ráda se vrátím, až bude například vinobraní. Mám spoustu přátel, co mají vinařství. Až budou potřebovat pomoc, ráda si udělám čas, sejdu se u toho s nimi a s rodinou. A taky budu ráda za odměnu v naturáliích (smích).

K vínu máš tedy velmi vřelý vztah!

Chutná mi, moc. Měla jsem ale mononuklózu, která mi trochu zasáhla játra, takže nemůžu být konzument ve velké kvantitě. Upřednostňuju spíš kvalitu. Když je hezký večer, klid, ráda si dám skleničku, dvě, ale víc asi ne..

Předpokládám, že máš vřelý vztah i k přírodě...

U mě může člověk, skupina lidí, společnost či kultura získat kladnou hodnotu ve chvíli, kdy k němu chovám uznání, respekt a pokoru. A to nejvyšší uznání, respekt a pokoru chovám k přírodě.

Od malička jsem vyrůstala obklopena zvířaty a přírodou. Neumím žít bez přírody. Proto i teď, potom, co jsem se přestěhovala do Brna, když mám volný víkend, volnou chvíli, zajedu si dom do Břeclavi a zajet si tam do lesa, proběhnout se, provětrat hlavu.

K přírodě chovám neskutečnou pokoru. Je silná, je krásná, ví, co dělá. V přírodě je symbióza a já miluju věci, co fungují tak, jak mají. A příroda tak funguje.

Trošku mě mrzí, že spoustu lidí si jí neváží tak, jak by mělo. Každý by měl vědět, že k ní musí být pokorný. Měl by ji oplácet to, co z ní bere. A proto také studuji  regionální rozvoj, kde se ekologie probírá a řeší se možné cesty, jak přírodě pomoci.

Každý den si uvědomuji, že to, jakákoliv činnost, kterou denně děláme, může souviset s tím, zdali přírodě ubližujeme nebo pomáháme. I obyčejné věci jako správné vytřídění jednoho papírku, byť se to může zdát jako málo, je dost. Protože když ho nevytřídí sto tisíc lidí, máme tu problém. Kdyby si každý uvědomil, že i ten jeden papírek udělá moc, bylo by to krásné.

Studuješ vysokou, k tomu práce. Jak to dohromady zvládáš?

Kupodivu mi těch 24 hodin ve dne stačí, nebo alespoň teď už ano. Když jsem došla na vysokou školu, čekalo mě nové prostředí, k tomu práce a k tomu – dejme tomu – i osobní život.

Najednou jsem zjistila, že sedím jedním zadkem na šesti židlích. Odkládala jsem věci, pak se mi toho nakupilo víc a nestíhala jsem. Musela jsem se z toho poučit a utřídit si priority.

Kdykoliv něco dělám, nejdřív se zamyslím a vytvořím si v hlavě strategický plán, abych efektivně využila všechen čas, co mám. A opravdu můžu říct, že 24 hodin mi stačí. Den by měl být využit opravdu maximálně. Nikdy nevíme, kdy bude ten poslední. Nechci, aby to znělo, že se chystám nějak rychle umřít, ale spoustu zážitků v životě mi řeklo "dávej si bacha, využij všechen svůj čas!"

Nechci v životě nic promeškat, jedu na plno každý den a zatím se mi vyplácí. A čím víc naplno jedu, tím víc mě to nabíjí a tím líp ten režim a kolečka té práce do sebe zapadají a já pořád stíhám.

Jak se dostala k Miss?

Nejsem jedna z těch dívek, které se od malička dívaly na televizi a obdivovaly tam holky s korunkami za nejkrásnější dívku Česka, na druhou stranu mě vždy fascinovala myšlenka propojení krásného s užitečným.

Moje maminka mi od dětství říkávala "není důležité, aby byl člověk úspěšný, ale i prospěšný." A mně se moc líbí, jak přesně to dokáže soutěž Miss propojit. Přesto jsem o přihlášení nijak vážně neuvažovala. Až do osmnácti, kdy se mě maminka zeptala, jestli to nechci zkusit. Řekla jsem si, proč ne a nachystala se, že tam půjdu.

Týden před castingem jsem se však zastavila a zapřemýšlela nad tím, co se chystám udělat. Uvědomila jsem si, že kdyby se mi v soutěži nějakým způsobem poštěstilo, ztratím dětství, ztratím začátek toho období, kdy se ještě člověk jako osobnost formuje.

Uvědomila jsem si, že třeba nejsem úplně hloupá, ale na druhou stranu ani natolik vyspělá a připravená osobnost, abych dokázala snášet třeba kritiku – kterou teď snáším dnes a denně – a bez problému ji čelit. Řekla jsem "Ne, dnes ještě ne".

Zpětně jsem za to nesmírně ráda. Prožila jsem krásné roky na střední. Mohla jsem nastoupit na vysokou školu bez potřeby myslet a nechat se zatěžovat jinými okolnostmi.

Nedělá mi problém riskovat, jen nerada riskuji v závažných životních momentech. Když se řeší moje budoucnost, raději dvakrát přemýšlím, než jednám. Když necítím, že jsem v něčem na sto procent, raději počkám, zdali do těch sta procent nemůžu dospět.

Ve dvaceti ses tedy rozhodla, že je čas. Jak probíhala první kola?

Na prvním castingu v Praze jsem byla překvapivě dost nervózní. Celkově okolnosti -  to jak jsem se cítila, co tomu předcházelo - nebyly úplně dobré. Prošla jsem třemi koly do posledního – k patnácti minutovému rozhovoru a tam to skončilo. Šla jsem na řadu předposlední, dost zapracovala i únava a už tam nebyla ta správná šťáva, co by tam měla být.

Jsem si jistá, že kdybych šla do Miss v těch osmnácti letech, že mě tohle zvyklá. Neunesla bych rozhodnutí poroty. Potom, co mě v lednu nevzali, jsem si nad tím doma sedla a promítla, co se tam stalo. Uvědomila jsem si, že porota z několika stovek slečen musí vybrat jen ty, co se ukáží jako opravdové osobnosti. A to jsem nedokázala, vím to.

Stále jsem ale cítila šanci, chtěla jsem to zlomit. Zkusit to, dokud existuje nějaká možnost a tou byl opravný casting. Oproti castingu v Praze jsem se rozhodla nepřipravovat tak důkladně. Prostě tam jít, zeptat se, co na sobě můžu zlepšit, v čem se můžu zdokonalit. Chtěla jsem od nich získat konstruktivní kritiku, abych na sobě mohla pracovat. Šla jsem tam uvolněnější, nelpěla jsem na výsledku.

A tenhle fakt, v kombinaci s tím, že jsem jim ukázala, že mám kuráž a jen tak se nevzdávám, mě nejspíš dostal do semifinále. Do seminálového kola jsem už zahodila strach, který jsem měla v prvním kole. Šla jsem do toho s šancí půl napůl a poštěstilo se.

Po vyhlášení jsem měla obrovskou radost. A jelikož jsem člověk, který nedokáže tyto emoce moc skrývat, začala jsem po vyhlášení na pódiu hopsat štěstím. To bylo trochu...komické (smích).

Jak na to reagovalo tvoje okolí, podporují tě tvoji blízcí?

Bylo to trošinku rozporuplné. Naši z toho byli úplně u vytržení. Akorát maminka měla takové ty mateřské obavy, že mě dlouho neuvidí apod., ale to je přirozené a radost mnohonásobně převažovala.

U zbytku rodiny to tak stoprocentní už nebylo. Vnímají tu soutěž očima staré školy, vidí  hlavně ten obal. Berou Miss  jako zmedializované "s kůží na trh" a to se jim úplně nelíbí. Já ale respektuji názory všech. Rodiny, i lidí, které třeba neznám. Každý má svůj. Můj názor je, že jsem na správném místě a dělám správnou věc.

Jsi aktivní sportovec?

Kdybych se nehýbala, mám pocit, že nežiju. Nikdy jsem sport nebrala jako povinnost, ale jako část toho, co mě strašně baví. Jsem vodní člověk,  cokoliv spojeného s vodou mě odjakživa naplňovalo.  Mám ráda potápění, závodně jsem několik let veslovala. Sport celkově jsem brala – a stále beru - jako příjemnou a zábavnou součást svého života.

Když mám volnou chvíli, chodím si zaplavat na bazén, projet se na kole nebo si zaběhat. Běhání mám moc ráda. Vyběhnu si do přírody, utřídím si  při něm myšlenky, provětrám hlavu, relaxuji. A pokud mám v sobě napětí, zajdu si na fitbox, vybouchat to ze sebe.

A jako pasivní účastník sportu?

Od malička fandím Kometě! Pravidelně - pokud mi to čas dovolí, chodím fandit na domácí zápasy. A jak jsem normálně v životě kliďas, na Kometě - nebo když hrajou naši mistrovství světa - jsem opravdový nervák. Neskutečně to prožívám!

Do čeho se pustíš, pokud soutěž vyhraješ?

V první řadě si nesmírně vážím, že jsem se dostala až do finále. Už to je pro mě obrovský úspěch. Na druhou stranu šance vyhrát tu prostě je, bylo by to krásné a já chci vyhrát.

Jak už jsem řekla dříve: nechci být jen úspěšná, ale hlavně prospěšná. Možná to bude znít otřepaně, možná to zní jako klišé, že slečna s korunkou někde někoho zachraňuje, ale pro mě to hodnotu má.

Výhra v téhle soutěži – byť ji někdy vnímá jinak – stále má své jméno. Stále je to obrovská příležitost k zajímavým spolupracím a já v tom vidím potenciál.

Některé slečny to sice berou jen jako zviditelnění, cestu do byznysu. To je pro mě vedlejší hodnota. Netíhnu k mávání do kamery a korunce na hlavě. Nebýt tam televize, kamery, média, i tak do soutěže jdu. Hlavní produkt pro mě je ta možnost propojit úspěch s prospěšností. A vyhrát miss by k tomu byla nejrychlejší cesta a nejlepší prostředek.

V čem by spočívalo spojení Tvého úspěchu s prospěšností?

Je hrozně hezké, že je spoustu nadací na děti či  seniory a nikdy bych si nedovolila říct, že jich už je dostatek, že to tak stačí. Pomoci není nikdy dost a jakákoliv další je skvělá, nikdy jich nebude dostatek.

Jak už jsem ale říkala, já si nesmírně vážím přírody. Z mého úhlu pohledu je mi ale bližší zajímat se o to, co nemá svůj vlastní hlas. Lidé ho mají, zvířata a příroda ne. Čím víc lidí by přírodu zastupovalo svým hlasem, tím by v nich její hlas sílil. A já bych chtěla být jedním s těch hlasů. Promlouvat za ni na její ochranu.

Přestože se to například ukazuje v televizi, stejně lidi nevědí, jak moc jsou na tom některé útulky špatně. Nebo že zákony ne úplně myslí na týraná zvířata. Taková témata mě zajímají a díky medializaci Miss, respektive kdybych se díky Miss stala známou, mediální pozornost na mou osobu bych chtěla využít k otevření otázek a podnícení pomoci těm, co nejsou slyšet.

Soutěž Česká Miss prošla letos koncepční změnou. Nově klade větší důraz na hlasování fanoušků pomocí SMS a online hlasováním, stejně jako podporu účastnic na sociálních sítích. Podpořte naši reprezentantku Silvii svými hlasy na webových stránkách Miss, sledujte její facebookovou stránku či instagram.

 Ať celá republika vidí, že jižní Morava nejkrásnější ženy má! :)