neděle 12. července 2020 Bořek

#Moto_na_kari: Indie není Evropa – probuzení v jiném světě

O tom, jak holky z Moravy navyklé na evropské standardy doslova procitly v indické realitě. Exkluzivní reportáž z folklorního festivalu v Novém Dillí.

PRVNÍ DÍL: #Moto_na_kari: Mladá Motovidla z jižní Moravy vyrazila do Indie tančit a bránit práva žen 

Folklorní festival pod záštitou mezinárodní organizace CIOFF určený pouze pro ženské (dívčí) taneční soubory se v prvním lednovém týdnu koná v Novém Dillí. Poslání celé akce je netradiční, leč mimořádně důležité: apel na dodržování ženských práv po celém světě. Spolu s dívčím souborem Motovidlo z moravského Kyjova jsem u toho i já, vaše Folklorní Drbna.

24 hodin na cestách

V Čechách je před čtvrtou ranní a my přistáváme na mezinárodním letišti v Dillí. Máme za sebou devět hodin letu, 4 hodiny v autobuse a několik hodin čekání mezi dvěma odlety: Praha – Katar – Dillí. Přísná pasová kontrola, scanování prstů, dotazy na rodinné příslušníky a první problémy. Nevíme, kde budeme ubytovaní, a to je pro indické imigrační úředníky problém. Asi po půl hodině se dostáváme k zavazadlům a opouštíme brány přísně střeženého letiště. První setkání s Indií. Čilý ruch, hemžení lidí, aut, kol, motocyklů a rikší, a všudypřítomný hustý smog a zápach. Obrysy všeho se ztrácejí ve smogové mlze už po dvaceti metrech. Nikdo na nás nečeká. Na to si musíme zvyknout, čas je v Indii jen orientační veličina, která nic závazného neznamená.

Některá děvčata nasazují respirační roušky, ale po pár minutách je zase sundávají. Na štiplavý zápach si po chvíli zvyknete a nebudu přece vypadat jako mimozemšťan. Je mi sedmnáct a musím být okouzlující i pro neustále pokukující Indy.

Konečně jsou tady! Dva mladíci s úsměvem na tváří a snahou vyhovět kdykoliv a ve všem. Jeden z nich okamžitě dostává jméno Pepa. Nastupujeme do autobusu veřejné dopravy a přejíždíme na nedaleké parkoviště k malému autobusu, který nás odveze na místo ubytování. U nás by ani jeden z autobusů technickou kontrolou neprošel, tím jsme si jisti, ale to tady vlastně nic dalšího. Ani technickou, ani bezpečnostní ani hygienickou kontrolou, taková je prostě Indie a holky si musí rychle zvykat na rasantní změnu prostředí.

„Pojedeme asi 40 minut na ubytování,“ ujišťuje nás Pepa a snaží se vymyslet, jak naskládat krojové i civilní kufry do malého autobusu bez jakéhokoliv prostoru pro zavazadla. Čekáme asi hodinu, než se podaří na střeše autobusu vytvořit „kufrový Tetris“ (ne)bezpečně prošněrovaný lany. U autobusu se postupně hromadí provozovatelé rikší. Na lukrativní rito čekají marně, obskládáni kufry a batohy vyrážíme rušným velkoměstem na cestu. Oproti ambicióznímu plánu průvodce Pepy trvá bezmála dvě hodiny. Prodíráme se hustým provozem, kde jediným pravidlem je mít nohu na brzdě a ruku na klaksonu. Pohledy z oken nás děsí. Neutěšené domy a slumy, nepořádek, všudypřítomný prach a volně se pasoucí krávy tam, kde je aspoň malý plácek zeleně.

Jsme k smrti unavení. Máme za sebou 24 hodin na cestě a přijíždíme do areálu školy, kde budeme dalších pět dnů žít. Krátké srdečné přivítání a snídaně. Celý areál vypadá dobře, mnohem lépe než všechno, co jsme až doteď viděli. Na podrobnější zkoumaní bude čas později. Teď už jen spát.

Probuzení do zimy a indické reality

Mnozí z nás vynechávají oběd a budí se až na večeři. Překvapila nás nebývalá zima. Příjemných 20 –25 °C přes den se s večerem dostává lehce pod deset. Únava pocit zimy ještě zvyšuje. Chtělo by to horkou sprchu. Zkoumáme naše ubytování. Pokoje jsou provizorně vytvořeny ze školních tříd. Lavice nahradily tvrdé palandy s tenkou matrací, tabule a nástěnky zůstaly. V místnostech je větší zima než venku. Tak konečně do těch teplých sprch! Jsou za sportovištěm u školního bazénu. „Bazén, super! Můžeme se taky vykoupat?“ Spolu s vedoucí Adélkou, která má celou akci na bedrech přicházíme k nedokončené budově školního bazénu. Přede dveřmi hoří oheň a na něm se ohřívá velká káď s vodou. Bazén je venkovní, letní, vypuštěný. Sprchy mají jen jeden kohoutek, ten se studenou vodou. Horkou vodu do připraveného kbelíku, naředit a polévat se.

Jistotou je domácí slivovice

V očích děvčat zvyklých na kohoutky s červeným puntíkem se zračí zděšení. Tvrdá lůžka, zima, kbelíky. Skříňky a lavice v třídách se zaplňují zásobami čirého tekutého zdraví, které přibalili starostlivý rodiče. Teď je ta chvíle, kdy i holkám chutná slivovice.

Čeká nás večeře. Po první snídani si neděláme iluze o hygienických podmínkách v místní školní kuchyni ani jídelně. Holky zvažují, zda pít místní vodu z připravených barelů nebo si pět dnů vystačit pouze se zásobami domácí, zaručeně pitné, slivovice. Padají také dotazy, zda je možné vydržet pět dnů bez běžných fyziologických potřeb souvisejících s trávícím traktem.

Co je ale největší hrůza, která všechno přebije? Není tu wifi ani jiná možnost připojení k internetu. Díky včasné identifikaci největšího ohrožení našich životů, absence připojení, se nám podařilo celkem hravě zvládnout, jídlo, vodu, toalety i sprchu. Zítra je první den festivalu, přijede taky pan velvyslanec s manželkou. Na jednom z pokojů se ubytovala myš. Přežijeme další den bez újmy?

Pozn: S místními podmínkami si radím dobře, ale to připojení! Proto se k vám, vážení čtenáři, zprávy dostávají s takovým zpožděním.

Pokud vás cesta jednoho netradičního souboru na jeden netradiční festival do jedné netradiční země zaujala, čtěte Folklorní Drbnu!

A pokud byste tměli chuť holkám i nějakým „grošem“ přispět, tady je číslo účtu: 2500749797/2010 Zpráva pro příjemce: Moto na Kari.

Holky už teď děkují.

Autoři | Foto Folklorní Drbna

Štítky motovidla, indie, soutěž, tanec, kyjov

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.