Brněnský rodák Adam Ondra je v současnosti nejspíš největší lezeckou hvězdou světa. Za jediný rok stihl jako teprve druhý člověk v historii zvládnout přelez nejtěžší stěny světa Dawn Wall v amerických Yosemitech, navíc v novém časovém rekordu, aby pak posunul hranice možného a jako první lezec v historii zdolal cestu obtížnosti 9c. Co Adama čeká nyní, když už se zdá, že překonal vše, co překonáno být mohlo?
Lehce rozcuchaný, srdečný, věčně usměvavý a pozitivně naladěný mladík. Takový obraz zdobí v současnosti nejlepšího lezce na světě. Sláva na něj totiž očividně neleze. Přestože na ni má plné právo. K několika titulům mistra světa a k rekordně krátkému zdolání nejtěžšího přelezu světa Dawn Wall minulý týden v Norsku přidal také zdolání lezeckého stupně, na který před ním nedosáhl nikdo v historii.
Cestu, jež nesla pracovní název Project Hard, navrtal Adam v roce 2013. Na jejím přelezení intenzivně pracova vl loňském roce i po celou letošní sezonu. V Norsku byl celkem sedmkrát, strávil tam několik měsíců a s fyzioterapeutem se připravoval při specifickém tréninku na konkrétní pohyby, které ho na skále čekaly.
Jaké byly jeho pocity po dosažení této těžko uvěřitelné mety?
„Ráno jsem měl pocit, že je to prostě další den na Projektu. Nebyl ničím výjimečný. Bylo horko, ale vzduch byl svěží a suchý. Ale necítil jsem žádný tlak, psychicky jsem byl naprosto v pohodě a to bylo pro přelez klíčové.
Na konci cesty, když jsem věděl, že jsem to dokázal, jsem pociťoval velmi zvláštní emoce. Ani jsem nedokázal zakřičet radostí, jen jsem tam visel v laně a v očích cítil slzy. Tolik radosti, úlevy, vzrušení najednou... Mnoho měsíců života sečteno ve 20 minutách lezení. Každá minuta tréninku, každá minuta strávená v Norsku za to stála.
Ta cesta mě nikdy nepřestala bavit, i přes veškerý čas, který jsem s ní strávil. Bavila mě, když jsem ji nacvičoval, hledal ty správné kroky a pohyby a bavilo mě o to víc ji úspěšně dokončit, " tak popsal svůj poslední ohromný úspěch brněnský lezec po úspěšném zdolání.
Stejně jako po přelezu legendární stěny v Dawn Wall v Yosemitech, i poté se stal Adam středem pozornosti řady českých in světových médií. Několik dní na to si pak udělal čas i pro Drbnu. Dík tomu a řadě rozhovorů z minulosti pro vás máme jedinečný náhled do myšlení fenomenálního lezce, sympatického mladíka a nejspíš i nejoblíbenějšího Brňáka současnosti.
Co plánuješ nyní, když už jsi posunul hranice (ne)možného? Máš vůbec před sebou nějaké mety, které bys mohl pokořit, když už jsi pokořil, co se dalo?
Lezení na skalách má tu výhodu, že nesoupeřím s někým jiným na závodech, ale s výzvami, které vytvořila sama příroda a těch inspirujících výzev v hlavě mám ještě po celém světě spoustu.
Dalším stupněm od 9c by byl 9c+. Myslím si, že v lidských silách někdy možný bude. Jestli to budu já nebo někdo jiný a za jak dlouho, to už se uvidí. Momentálně si myslím, že 9c je moje hranice. Na 9c+ plus bych se musel ještě hodně, hodně zlepšovat a pracovat na sobě.
Těch projektů, které nyní v hlavě mám, je spousta a momentálně vzhledem k tomu, že se blíží zima, tak jsou spíše na jihu Evropy. Obecně bych se chtěl ještě určitě pár let věnovat sportovnímu lezení, než se pustím do velkých, vážnějších hor.
Pěkně od začátku, kdo vůbec je Adam Ondra?
Hlavně lezec. Fanatický lezec. Co měl štěstí, že se narodil do lezecké rodiny. Rodiče lezli, sestra lezla, všichni naši známí lezli. Vlastně ani jinou možnost než lézt neměl. (smích)
Takže tě k lezení přivedli rodiče?
Ano, moji rodiče se při lezení i poznali. Celkově jsme sportovně aktivní rodina. Už jako malý jsem seděl pod skálou a plácal si bábovičky z prachu a díval jsem se na rodiče, jak lezou. Nechtěl jsem trhat partu, tak jsem začal taky už v šesti letech.
Nebudu je k tomu nutit, kdyby nechtěli. Viděl jsem spousty mých vrstevníků, co lezli dobře, ale do lezení je nutili rodiče a pak s tím přestali. Já jsem byl opak, rodiče mě museli brzdit. Chtěl jsem v těch sedmi letech lézt každý den. Nakonec mi rodiče postavili maličkou stěnu u nás doma.
Obecně je lezení považováno za nebezpečný sport, souhlasíš s tím?
Nehody jsou vždycky způsobeny lidským faktorem. Třeba se zapomenete navázat, nebo vás jistí někdo nezkušený. Pokud se tohle eliminuje, vnímám lezení jako bezpečnější sport než fotbal. Je extrémně nízká šance, že vám selže materiál.
Může člověk začít s lezením i v pozdějším věku, třeba po dvacítce?
Nikdy není pozdě to aspoň zkusit. Je lepší začít už odmalička, protože se pomalu zlepšujete, zvyšujete úroveň, tělo se líp adaptuje. Když se do lezení pustíte v pozdějším věku, rychle se zlepšíte, posílíte celé tělo hlavně prsty. Ale šlachy nejsou na takovou zátěž zvyklé a riziko, že se zraníte je větší.
Máš v Česku nějaké oblíbené místo na lezení?
Začal jsem lézt v Moravském krasu. Máme to tu za humny. Vůči Moravskému krasu jsem patriot. Vnímám to jako svůj druhý domov. Strávil jsem tam spoustu času. Často jsme tam s mamkou a kamarádem jezdili i na odpoledne po škole.
Minulý rok, pře přelezu Dawn Wall, jsi několik dní visel ve vzduchu. Co ti tam psychicky pomáhalo? Co ti dodávalo sílu?
Já jsem prostě na skále rád. Když jsem vysoko nad zemí tak si říkám, že to je přesně co chci dělat a užívám si to. I když některé ty pasáže byly nebezpečnější, to nebezpečí nevnímám a ten strach nepociťuji. Strach, že spadnu a rozmlátím se jsem neměl, spíš, že nevylezu a nesplním si svůj sen. To mě znervózňovalo.
Jaký je pocit to vylézt? Co se v tobě odehrává?
Nedělám to jen kvůli radost na vrcholu, dělám to kvůli celkovému procesu, který tomu předchází. Přelez Dawn Wallu trval osm dní. Bylo to různorodé, častokrát jsem říkal, že to možná ani nepůjde. Potom už jsem vylezl ty nejtěžší části a zbývaly mi lehčí a radost se stupňovala. Snažil jsem se prostě s tou horou splynout.
Máš nějaký speciální režim jako horolezec?
Výkonům předchází trénink jako u každého jiného sportu. Režim mám celkem tvrdý. Trénuji šest dní v týdnu, čtyři až pět hodin denně a snažím se jíst zdravě.
Odpočíváš někdy?
Dva, někdy tři týdny v roce si dávám úplně bez lezení v prosinci. Rád jedu na hory na běžky nebo snowboard. Mám rád aktivní odpočinek. Válet se týden u moře by pro mě bylo spíš za trest.
Kam ve světě by ses chtěl podívat?
Cestování mě hrozně baví. Láká mě nejvíc naše stará dobrá Evropa, třeba Balkán. Zamiloval jsem si taky Norsko.
Řídíš se v životě nějakou mantrou?
Jsem pozitivní člověk, snažím se takový vždycky být. Je důležité si najít aspoň jednu pozitivní věc a na tu se soustředit.
Na co se nyní nejvíc těšíš?
Těším se domů, k rodině. Možná to i oslavíme. A těším se i do Moravského krasu, protože je to zase trošku jiné lezení. Mám tam na podzimní sezónu v hlavě jeden projekt, mohlo by to být..zajímavé. (smích)
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
