Lidé je vyšlechtili, pak hned opustili. Regulace je potřeba, míní holubí záchranářky

Dvě studentky medicíny v Brně založily spolek na pomoc zraněným a nemocným městským holubům. Barbora Štanclová a Ela Švorcová se společně snaží napravit reputaci ptáků, kteří byli podle nich nejprve lidmi ochočeni, následně opuštěni a teď ve městech živoří. 

Podle holubích záchranářek se tito inteligentní opeřenci často dostávají do těžkých situací, kdy nutně potřebují pomoc. Studentky se proto starají nejen o mláďata, ale i o další nemocné, zraněné anebo slabé holoubky. Spolek Holubí záchrany navíc hledá dobrovolníky, kteří jim s péčí o ptáky pomůžou a například si je vezmou do dočasné péče. 

Barbora s Elou se zároveň v této tematice snaží vzdělávat veřejnost a bořit zažité mýty, a to například na sociálních sítích, přednáškách, festivalech i v mateřských školách.

Jak jste se dostaly k pomoci holubům? Proč právě tito ptáci?
E: Už před nástupem na vysokou školu jsem se o problematice holubů „šnůrkáčů” dozvídala z profilu jedné pražské tatérky a veganky, která o nich i mluví v krátkém dokumentu Tangled Freedom. Na vesnici ale nebylo komu pomáhat, a tak k prvnímu sblížení s nimi došlo až po nástupu do prváku na Veterinární univerzitu. Je mi líto všech trpících zvířat, ale u nich jsem měla extrémní pocit, že je v podstatě nikdo nevidí, nebo se lidem hnusí. Městský holub, na rozdíl od divokého holuba hřivnáče nebo hrdličky, nespadá do péče záchranných stanic.

B: Já jsem se o problematice městských holubů dozvěděla v prvním ročníku vysoké školy od Ely. Měla jsem štěstí, že jsme se spolu začaly kamarádit a ona mi postupně ukazovala, s jakými problémy se tito ptáci v ulicích měst potýkají. Pomalu jsem si v průběhu let našla k holubům cestu. Hlavně asi proto, že čím víc jsem se o nich dozvídala, tím víc jsem se s nimi ztotožňovala. A proč právě tito ptáci? Protože jsou nejméně pochopenými a nejvíce zapomenutými zvířaty, která v naší přírodě máme, a málokdo jim v nouzi pomůže.

Pamatujete si prvního holuba, kterého jste zachránily?
E: Můj první zachráněný byl zašnůrkovaný holoubek z Moraváku, bylo to, myslím, jaro 2022 a třikrát se mi nepodařilo ho chytit. V té době jsem nikoho, kdo by o záchranách holubů něco sdílel (kromě již zmíněné tatérky), neznala a vše se učila stylem pokus-omyl. Nejspíš i proto se podařil odchyt až na počtvrté, o to větší radost jsem ale měla.

B: Naprosto přesně. Už před záchranou tohoto mláděte jsem s Elou byla několikrát odšňůrkovávat, ale tohle bylo poprvé, co jsem byla u záchrany úplně sama. Bylo to v lednu letošního roku, kdy jsem po zkoušce šla nakrmit a zkontrolovat hejno na Zelném trhu. Byly tenkrát hrozné mrazy a při krmení si mi přímo mezi nohy stouplo několik týdnů staré mládě, které mělo smotané nohy šňůrkou a bylo velmi vyhublé. Nejednalo se ani tolik o odchyt jako o to, že jsem ho jen sebrala ze země, donesla k Ele, která ho vzala na veterinu. Tam se mu amputoval jeden prst a následně u ní mládě bylo až do dubna, než zesílilo a rozlétalo se. Teď už je vypuštěné, ale často na něj myslím.

Jak vypadá běžný den holubích záchran?
Bohužel nic jako běžný den nemáme. Náplň našich dní se hodně liší podle toho, jestli jsme v Brně nebo doma ve Středních Čechách. Někdy to je jen obhlídka hejna a odšňůrkování, jindy jdeme s holuby na veterinu. Většinu dní se věnujeme studiu na Veterinární univerzitě a ve volném čase spravujeme sociální sítě a staráme se o hospitalizované pacienty. O víkendech Ela čistí voliéru, což zabere podstatnou část dne. A pak jsou tady takové dny, kdy lidi nahlásí pět holubů v nouzi během několika hodin a člověk jezdí po městě a jen je sbírá, ošetřuje a nestíhá nic jiného. To nás ale na tom také baví – rozhodně se díky holubům nenudíme.

Jaká zranění nebo zdravotní problémy jsou u těchto ptáků nejčastější?
Řešíme hodně zlomenin, především křídel, ale i nohou. Někdy je příčina fraktury neznámá, jindy bohužel na rentgenu najdeme jasný důvod - diabolku. Střílení na holuby ve městě je nemálo častá záležitost.

Velkou část pacientů tvoří mláďata, jak ta úplně malá, která potřebují několik dní až týdnů dokrmovat speciální kaší, tak ta starší oslabená hladem, žízní nebo nemocemi, jako jsou například holubí neštovice.

Těmi méně akutními jsou pak takzvaní šnůrkáči, což jsou holubi, kterým se nohy zamotaly do vlasů, provázků a nití a postupně jim končetiny zaškrcují. U nich někdy stačí přímo ve městě odmotat šňůrky, jindy s námi musí podstoupit amputaci zdeformovaných prstů a další ošetření bolavých nohou.

Jaký je nejčastější mýtus o holubech, kterému lidé věří?
Pravděpodobně to, že přenáší nemoci. Lidé si pod tím představují, že jsou pro ně holubi extrémně nebezpeční, ale vůbec tomu tak není. Holubi mají převážně svoje vlastní nemoci, které na člověka přenosné nejsou.

Pokud se bavíme o těch, které jsou přenosné, tak se jedná o psitakózu, kterou může člověk chytit i od jiných ptáků. A pokud bude dodržovat základní hygienické návyky a nemá problémy s imunitou, tak se téměř nemá šanci nakazit.

Ze sousedních států, kde proběhly studie, víme, že je výskyt této nemoci v holubí populaci velmi nízký. Navíc nevíme o žádném případu onemocnění dobrovolníka od holubů, a to s nimi přicházíme do mnohem užšího kontaktu než ostatní lidé. Obě zastáváme názor, že cesta MHD je potenciálně nebezpečnější než sdílení města s holuby.

Mnozí lidé tyto ptáky nemají zrovna v lásce. Co by podle Vás jejich postoj změnilo?
Buď by to mohlo být právě vyvrácení mýtů o holubích nemocech, anebo pochopení holubí historie. Holub se do měst nenastěhoval sám a ani nemůže za to, že se jejich populaci ve městech poměrně daří.

Holub domácí byl vyšlechtěný pro využití lidmi podobně jako psi nebo slepice. Postupným šlechtěním se pro ně stalo běžným snášet vejce několikrát za rok, a to i v zimních měsících. Došlo k nevratnému navázání domácích holubů na člověka a jeho obydlí. Holubi byli chováni jako poštovní, pokusní a okrasní. S modernizací byli ale lidmi opuštěni a ve městech zdivočeli. Nemůžou tedy za to, že jsou bez domova a musí živořit ve městech. 

Co dělat, když někde najdu holuba, který potřebuje pomoc? Jaké by měly být mé první kroky?
Vždy je na prvním místě zajištění holuba - opuštění místa byť jen na chvilku může znamenat smrt. Stačí kolemjdoucí pes nebo dalších několik desítek minut v zimě.

S holubem v ruce je ideální sehnat krabici v blízkém obchodě a začít se shánět po dobrovolníkovi. Je možné napsat přímo nám, případně je dobře fungující facebooková skupina „Oficiální skupina Holubi v nouzi”, která je celorepubliková.

Pokud z nějakého vážného důvodu holoubka nelze k sobě vzít, případně to je neakutní pacient (např. šnůrkáč), je vhodné ho vyfotit a napsat nám nebo do příspěvku sdílet jeho přesnou lokaci.

Co podle Vás města dělají špatně v přístupu k holubům?
Místo toho, aby pochopilia jejich původ, způsob života a potřeby, snaží se je nehumánně likvidovat, vyhladovět a šířit v lidech strach z nemocí, který není opodstatněný.

Regulace pomocí odchytů a následného plynování holubí populaci spíše omlazuje, spousta měst tuto metodu využívá dlouhá léta a přesto s holuby nadále bojuje. Je na místě zvolit humánní a funkčnější možnost v podobě městských holubníků, kontrolovaných krmných míst a respektu k těmto živým bytostem. Často je zmiňována vysoká prvotní investice do holubníků, nikdo už ale nemluví o tom, kolik stojí odchyty a plynování, jsou to vyšší desítky tisíc měsíčně.

Proč vlastně ve městech žije tolik holubů? Jak se z domestikovaných ptáků stali tak trochu nechtění obyvatelé?
Holubi byli opuštěni, když už lidem nebyli užiteční a ve městech zdivočeli. Bohužel tím, že jsou vyšlechtěni k intenzivní reprodukci a tím, že je pro ně ve městech hodně, byť nekvalitní, potravy, tak se jim poměrně daří navyšovat svoje počty.

Neznamená to ale, že jednotlivci prospívají. Čím dál více vidíme holuby zesláblé, se zamotanými pařátky do šňůrek nebo jinak zraněné. Často také potkáváme holuby postřelené, což je nejen nelegální, ale také extrémně kruté. Nějak jsme se jako společnost rozhodli vinit holuby za nepořádek ve městě, za který ale můžeme ve skutečnosti hlavně my.

Co říkáte na situaci v Brně? Jak si město v přístupu k holubům vede? Je něco, co by se případně mělo změnit?
Brno naštěstí už přistupuje k řešení situace pomocí regulačních holubníků. Aktuálně jsou v provozu dva, další se plánuje v Novém Lískovci. Bylo by jich ale třeba mnohem více, především přímo v centru. Největší hejno se kumuluje na Zelném trhu, holubi se odtamtud neodstěhují zničehonic do kilometry vzdálených holubníků, musel by být přímo tam.

Existuje podle Vás humánní způsob, jak regulovat jejich populaci?
Ano, velmi efektivní a vyzkoušená regulace je pomocí nahrazování vajec umělými atrapami. Takto se regulují počty právě v holubnících, kde se jen malá část vajec nechá vylíhnout, aby holubi měli pocit, že je místo k hnízdění vhodné a neodstěhovali se. Je to ale zlomek zvířat, který by se jinak bez výměn vylíhl. Tuto regulaci lze samozřejmě praktikovat i v divokých hnízdištích nebo na vašem balkoně.

Jak konkrétně Vám může pomoci dobrovolník, který třeba nemá žádné zkušenosti?
Možností pomoci je hned několik. Pokud najdou holuba v nouzi, je důležité se ho pokusit ihned zajistit, ideálně dát do krabice a vzít do bezpečí, nebo kontaktovat někoho, kdo zkušenosti má a dokáže pomoci. V zimě také oceníme přikrmování hejn kvalitním zrním. Stačí koupit hrášek v supermarketu a v blízkosti hejna ho rozsypat někam do trávy. Další možností je finanční nebo materiální podpora našeho spolku. Hodí se nám staré přepravky a klece, zrní a kaše pro mláďata nebo misky. Samozřejmě nezkušené dobrovolníky rády pomáhat holubům naučíme a předáme jim naše zkušenosti. Od toho také slouží naše sociální sítě.

Co obnáší dočasná péče o holuba?
Záleží na tom, v jakém stavu daný holub je. Pokud se jedná o pacienta, který se v dočasné péči potřebuje jen zahojit, sám přijímá potravu a nepotřebuje žádné léky, je péče velmi jednoduchá. Stačí jednou denně vyměnit pod holubem noviny, aby byl v čistotě, a dát mu čistou vodu a krmení. 

Pokud holub potřebuje léky, nebo se neumí sám nakrmit, je péče trochu náročnější. Je potom potřeba se naučit s holubem manipulovat a mít na něj trochu víc času dvakrát denně. To jsou ale už většinou pacienti, které si necháváme u sebe přímo my, nebo které dáváme již zkušeným dobrovolníkům. 

Čeho byste svou prací a edukativní činností chtěly docílit?
Rády bychom lidem vysvětlily, že za svoji situaci holubi nemůžou, velmi často trpí a je nutné jim pomáhat. Primárně nechceme, aby další přibývali - pevně stojíme za nutností regulovat je pomocí regulačních holubníků, ve kterých budou mít domov. V ideálním případě bychom jako spolek vlastně chtěli být nepotřební, to je ale utopie.

Spousta dospělých není otevřená jiným názorům, než že to jsou nemocné okřídlené krysy, a proto se snažíme zasévat semínka empatie v dětech, jak při krmení holubů na ulici, tak během edukačních programů ve školkách. Vidíme, že mladší generace mají k holubům mnohem přívětivější přístup, snad je brzy bude chránit a bránit většina.