Brněnská Vaňkovka má bohatou historii. Ze slavné továrny se proměnila v oblíbený obchoďák

Cukrovar i strojní dílny

Brňané budovu mezi ulicemi Trnitá, Úzká a Dornych znají už dvacet let jako obchodní dům Vaňkovka. Místo, kde se nákupní galerie nachází, má ale zajímavou minulost. Ta se začala psát už v roce 1864, kdy pozemek s domem a zahradou koupil mladý podnikatel Friedrich Wannieck spolu se společníkem Philipem Jellinkem. Brzy poté tam začali budovat strojní dílny.

Jejich firma pak získala povolení ke stavbě slévárny, kotelny i montážních prostor a v červnu následujícího roku navázal Wannieck spolupráci s cukrovarníkem Juliem Robertem. Právě Robert, syn majitele cukrovaru v Židlochovicích, po letech výzkumu vyvinul metodu difúze. Ta znamenala průlom v získávání cukru z řepy. Díky jejich partnerství vznikl v roce 1866 vůbec první difuzér na světě.

„O Wannieckovu výrobu cukrovarnického zařízení po tomto úspěchu rázem projevili zájem také v cizině, v roce 1867 byla nová technologie zavedena v celkem 27 cukrovarech po celé Evropě. Spolupráce s Robertem ovlivnila Wannieckův život nejen profesně, ale i osobně. V roce 1868 se Robertova sestřenice Victoria von Robert stala paní Wannieckovou,“ popsal ředitel Galerie Vaňkovka Brno Tomáš Knop.

Léta prosperity

V roce 1968 odešel Jelínek do Ruska a továrnu kompletně převzal Wannieck, který ji dál rozvíjel. Výroba rostla a podnik si postupně získal uznání. Do roku 1887 zaměstnával přes 250 dělníků. Klíčovým krokem bylo angažování technického ředitele Edmunda Gamse a spolupráce se švýcarskou firmou bratří Sulzerů na výrobě parních kotlů. Mezi lety 1888 a 1889 přibyly nové budovy, sklad i nejvyšší tovární komín v Brně.

V roce 1890 se firma změnila na komanditní společnost, do vedení se připadl také August Hněvkovský. Nové investice umožnily výstavbu montážní haly, slévárny a vlečky, dokončené v roce 1891. Pod vedením Gamse se Vaňkovka dále rozrůstala a pružně reagovala na technologické výzvy.

Úpadek a odchod ředitele

V roce 1897 musel Gams kvůli zdravotním problémům opustit místo technického ředitele a o tři roky později se rozhodl stáhnout i Wannieck. Ve svých dvaašedesáti už nechtěl nést odpovědnost za rostoucí firmu a jeho syn Friedrich Oskar si na to netroufal. Ani bratři Sulzerové, dlouholetí partneři podniku, nemohli převzít vedení. A tak se zdálo, že továrna, která desítky let vzkvétala, začíná ztrácet dech. Nakonec padlo rozhodnutí spojit ji s První brněnskou strojírnou. Fúze začala v dubnu 1901 a v lednu následujícího roku byla dokončena.

Ztráta samostatnosti neznamenala konec. Naopak pod vedením strojírny dostala bývalá Wannieckova továrna nový směr. Začala se tam vyrábět parní turbína podle britské licence firmy Parsons, což se ukázalo jako velký úspěch. Mezi lety 1903 a 1929 se vyrobilo 722 turbín o celkovém výkonu 1 135 megawattů, přičemž více než polovina putovala do zahraničí.

Přesto továrna v roce 1927 definitivně skončila. Výroba a zaměstnanci se přesunuli do jiného areálu a Vaňkovka byla uzavřena. Areál pak vystřídal několik majitelů. Byla tam Česká zbrojovka Brno, později se stal součástí Zetoru. Výroba zde postupně utichala, až byla v roce 1990 celá oblast uzavřena a na několik let zakonzervována.

Z brownfieldu obchoďákem

Nová naděje pro Vaňkovku přišla v roce 1992, kdy byl její areál prohlášen ministerstvem kultury za národní památku. O dva roky později, v roce 1994, byla založena Nadace Vaňkovka, která se snažila zachovat tento historický prostor, jenž byl už 130 let nedílnou součástí Brna. V září téhož roku začala Vaňkovka pomalu přetvářet na kulturní centrum.

Po více než pěti letech, díky práci nadace, byla Vaňkovka po náročné privatizaci převedena do vlastnictví města Brna. Krátce nato firma ECE představila plán na výstavbu obchodně-společenského centra. Následovala tři roky trvající jednání, která na podzim 2003 vyústila ve vydání stavebního povolení. O rok a půl později, 23. března 2005, byla slavnostně otevřena Galerie Vaňkovka.