Česká republika je špičkou v třídění. Pozitivním ukazatelem je i stoupající poměr tříděného odpadu vůči komunálnímu. Zajímalo vás někdy, jaká je cesta například PET lahve poté, co ji zodpovědně hodíte do žlutého kontejneru? Tajemství odpadového cyklu jsme poodkryli ve vyškovské třídírně odpadů Respono.
Po příchodu do kanceláře nás silným stiskem ruky vítá ředitel společnost Respono Milan Černošek. S fotografem Tomášem jsme přišli nahlédnout na místo, kde končí většina (nejen) tříděného odpadu z Vyškova a okolí
„Ve skutečnosti to není jen Vyškovsko. Ale i část Prostějovska, Brněnska a Blanenska,” opravuje mě s úsměvem ředitel. Respono funguje od raných devadesátých let a v současnosti sváží odpad ze zhruba stovky obcí. K tomu se stará o skládku odpadu a deset sběrných dvorů.
Do areálu Respono míří v průměru několik desítek tun odpadů denně. A to jak klasického komunálního odpadu z popelnic, tak z barevných kontejnerů. „K tomu navíc recyklujeme staré elektrospotřebiče - především pračky a ledničky. A díky bioplynce svážíme i organický odpad,” dodává ředitel.
Ještě než si projdeme samotný areál, zajímá mě, jak je to se zájmem společnosti o třídění odpadu. „Za ta léta, co v Česku funguje systém primární separace, jsme se v třídění dostali na špičkovou úroveň,” chválí veřejnost Černošek.
„A nemluvíme jen o klasické trojici plast - papír - sklo. Poslední roky lidé intenzivně třídí i organický odpad. Když jsou kapacity plné, volají, starají se,” dodává ředitel.
Podíl organického odpadu tak každoročně roste. „A není to tím, že by byla spotřeba větší, než před dvaceti lety. Rozdíl je v tom, že lidé už dnes přemýšlí jinak a kompostovatelný odpad do popelnice nebo černého kontejneru nehodí,” doplňuje Černošek.
Zatímco o organický odpad se postarají kompostárny nebo se přemění na energii v bioplynce, výrazný problém v současnosti představují plasty. „Nejde o izolovaný problém Česka, ale celé Evropské unie. Dříve plastový odpad vykupovala Čína, před třemi lety s tím však přestala,” vypráví ředitel vyškovského podniku.
Čína šetřila starými plasty při výrobě ropu. Jenže s poklesem její ceny se Číně dovoz nevyplatí. „Technologie, které používají k recyklaci plastů v Číně, zdaleka nevyhovují standardům Evropské unie. Proto v Evropě tento proces neběžel,” dodává Černošek.
Recyklační systém v České republice si dokáže poradit zhruba se třetinou všech plastů. Zbytek, zhruba dvě třetiny veškerého plastového odpadu, putuje na spálení do cementáren nebo spalovny, kde se přemění na energii.
Částečné řešení problému už existuje. Má podobu technologií, které dokážou nerecyklovatelný plast využít jinak. Například k výrobě plotů, laviček, obložení a dalších materiálů.
„Celý proces je však velmi drahý a ve finále pak starostové raději pořídí levnější a hezčí dřevěné, než dražší plastové lavičky. V tomto ohledu by měl do problému vstoupit stát, například za pomocí různých pobídek,” míní Černošek.
Část veřejnosti volá v souvislosti s nadprodukcí plastu po zavedení zálohovaných PET lahví. S tím však ředitel vyškovské třídírny nesouhlasí. „Zálohovat plasty je nesmysl. Celý systém by to výrazně a zbytečně prodražilo,” říká Černošek.
Podle něj jsou právě PET lahve dobře recyklovatelnou, žádanou komoditou. Jejich podíl navíc v celkovém objemu plastového odpadu klesá. „Chápu argumenty, které upozorňují, že v přírodě se válí spousta PET lahví. Problém je v tom, že vedle PET lahví se na stejné kupě válí i celá řada dalšího odpadu. Je to o lidech, ne o zálohování,” vysvětluje ředitel.
Sám vidí možnosti zlepšení jinde. „Lepší cesta, než tlak na zálohování PET lahví, je tlak na producenty, aby při výrobě používali obalové materiály, které se dají jednoduše a stoprocentně recyklovat. Nebo alespoň použít víckrát než jednou,” uzavírá ředitel.
S panem Černoškem se loučíme a vydáváme se prozkoumat areál. Na první pohled v něm zaujmou hradby z objemných balíků slisovaného plastu. Ty vyjíždí z velké budovy dotřiďovací linky, kam míří naše první kroky.
Milou průvodkyní je nám Petra Přikrylová. „Kdybyste přišli včera, hradby by byly ještě o patro vyšší. Část odvezly kamiony,” vysvětluje nám, zatímco jsme se s Tomášem zvědavě zastavili u zdí složených z balíků. Jeden váží čtvrt tuny a tvoří ho zhruba pět tisíc slisovaných PET lahví.
Pro většinu obyvatel ČR je třídění odpadů již naprostou samozřejmostí. Pravidelně pak podle statistik AOS EKO-KOM odnáší tříděný odpad do barevných kontejnerů 73 procent lidí. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že většina třídičů považuje třídění odpadů za důležité a za minimum toho, co mohou udělat pro životní prostředí.
To už jsme však na konci třídícího procesu, pojďme na začátek. Do příjmové haly navezou každý den popelářské vozy materiál, který vytvoří několik metrů vysokou hromadu plastů. Na okraji plastové hory se pohybuje pracovník s lopatou, jenž zásobuje pás svádící plasty na třídící linku.
Třídící linkou je stavební buňka usazená několik metrů nad našimi hlavami. Pod ní se nachází několik klecí, do kterých ve vteřinových intervalech padají různé druhy plastů.
„Jak vidíte, plasty třídíme na několik druhů. Do první klece padají PET lahve, další klec patří tzv. dutým plastům - nejčastěji jde o obaly od domácích prostředků,” ukazuje směrem ke klecím průvodkyně. „Do další samostatné kóje patří fólie a zbytek tvoří tzv. výmět,” dodává.
„Výmětem je myšlen veškerý odpad, který už dále nelze recyklovat. Tedy ten, který skončí v cementárně, spalovně nebo na skládce,” reaguje na můj nechápavý pohled.
Plast se přitom na lince nevytřídí sám od sebe. Správná separace je zásluhou několika šikovných pracovnic, které obsluhují třídící pás a vhazují jednotlivé kousky odpadu do těch správných klecí.
„Lidé povětšinou třídí správně. Čas od času se však v barevných kontejnerech objeví nečekané překvapení. A to rozhodně nepotěší,” vypráví mi Přikrylová.
Mezi plasty se tak občas objeví různé tekutiny, například vylitá barva, organický odpad nebo mrtvá zvířata. „Nedávno někdo vyhodil do žlutého kontejneru hlavu prasete. Ale to už je opravdu ojedinělý extrém,” doplňuje Přikrylová, zatímco skládám obdiv ženám na lince a v duchu spílám člověku, který mohl být takto bezohledný.
Postupně se dostáváme do druhé části třídírny, která patří papírovému odpadu. „Zde je separace mnohem jednodušší - oddělujeme totiž pouze noviny, tiskoviny a další papíry od krabic a dektur,” popisuje průvodkyně.
Poslední část haly pak patří mohutné věži, která čas od času vyplivne lisovaný kvádr. „Lisovna slouží jak plastu, tak papíru. Určitý čas do ní putuje separovaný plastový, pak zase papírový odpad,” dodává Přikrylová.
Za rok projde dotřiďovací linkou ve Vyškově zhruba pět tisíc tun odpadu. „Podíl plastového a papírového je zhruba půl na půl. Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, papírové balíky jsou totiž daleko těžší,” loučí se s třídírnou průvodkyně.
Naše poslední zastávka vypadá zprvu jako sklad velkoprodejny s elektrotechnikou. Na rozlehlém prostranství jsou naskládány stovky ledniček, praček a další bílé elektroniky. Některé z nich přitom ani nikdy nesloužily svému účelu - stačí, aby byly poškrábané nebo promáčknuté.
„Ani neuvažujte nad tím, že byste si ji odvezl domů. Tady se veškerý odpad váží na kilogramy, nic nemůže jen tak zmizet,” říká mi s úsměvem naše průvodkyně, zatímco si prohlížím zcela novou, avšak značně poškrábanou ledničku.
Oproti tříděnému nebo komunálnímu odpadu, použité spotřebiče se do areálu Respono dostávají přímo z obchodů. „Když si kupujete novou ledničku nebo pračku, máte podle zákona právo vrátit v prodejně starý elektrospotřebič v rámci zpětného odběru. Ten pak putuje rovnou k nám,” vysvětluje Přikrylová.
Elektrodílna funguje na opačném principu než dotřiďovací linka. Každý kus se zde rozebere ručně. Ze staré pračky nebo ledničky přitom šikovní pracovníci dostanou až osmnáct různých komponentů.
„Demontujeme pračky, sušičky, mirovlné trouby. Z nich se vymontují železné korpusy, které tvoří většinu vytříděného materiálu,” popisuje Přikrylová. „Dále přívodní kabely a veškerou vnitřní kabeláž, tištěné spoje, transformátory, měděné, hliníkové komponenty a veškeré drahé kovy. Programátory, motory. U sušiček a praček nerezové bubny,” dokončuje výčet průvodkyně.
Hodnotné komponenty jdou poté do opět do prodeje. Betonové podstavce, těsnící materiály nebo sklo končí na skládce. „Jediné, co nerozebíráme, je chlazení. Nemáme totiž zařízení pro vysávání freonu. Ten se sice nesmí používat už od roku 2005, k nám však putuje stále velké množství starých spotřebičů, které ho obsahují,” uzavírá Přikrylová.
Elektrodílna je sice poslední zastávkou naší návštěvy, firma Respono však provozuje i skládku odpadů a bioplynku. Do té míří gastroodpad i z dalekého okolí.
„Do bioplynky vozíme materiál i ze vzdálenějších gastronomických zařízení, například ze Zlínska nebo Kyjovska,” přidává na závěr ředitel Černošek. Nesnědené obědy ze školních jídelen a jiných restauračních provozů mění bioplynka na energii.
„Máme plánu i založení kompostárny. To je však, vzhledem k aktuálním dotačním programům, zatím hudba budoucích let,” uzavírá naší prohlídku ředitel.
Foto Tomáš Valnoha
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
