Sháníte šroubky, těsnění, rozbila se vám forma na bábovku nebo vám chybí součástka, kterou ani nedokážete pojmenovat? Snad každý Brňan žijící v centru měl na takové situace jasné řešení – cesta za Cimrmanem. Nikoliv do divadla, ale na Masarykovu ulici do legendárních domácích potřeb. Ty jsou bohužel již minulostí, cedule “zavřeno” visí na dveřích po dlouhých třiceti letech.
Když byl Jaroslav Cimrman dítě, neměl žádný velký sen o tom, čím by se chtěl v dospělosti stát. Jedním z důvodů bylo pravděpodobně i to, že jeho rodiče pracovali v obchodě. „Když jsem si pak měl vybrat, kam bych chtěl do školy, volba byla celkem jasná. Přihlásil jsem se na střední školu ekonomickou, která v té době sídlila v Brně na Pionýrské ulici,“ vzpomíná Cimrman. Tam ale neuspěl, a tak druhá volba padla na technický sortiment domácích potřeb – obor na střední odborné škole, který zakončil maturitou.
Na prodejnu, která byla tehdy ještě státním podnikem, nastoupil Jaroslav Cimrman jako učeň v roce 1968. Postupem času se dokázal vypracovat na zástupce vedoucího a později i vedoucího prodejny, aby nakonec celý obchod převzal pod své vedení. Tehdy začínal se dvěma zaměstnankyněmi. Z původních sto metrů prodejní plochy obchod taktovkou Cimrmana expandoval na šestinásobek a dokázal zajistit práci pro zhruba patnáct zaměstnanců.
Jak sám majitel říká, úspěch obchodu tkvěl především v odbornosti prodavaček a ochotě poradit. Přesto, že konkurenci pro obchod na brněnské hlavní třídě představoval téměř každý řetězec, který prodával drobné vybavení a zařízení do domácnosti, měl jednu neodmyslitelnou přednost.
„Oproti supermarketům, hypermarketům a dalším místům, kde se člověk často musí obsloužit sám, jsme byli v poměrně velké výhodě. Uměli jsme odborně poradit. Většina zaměstnankyň byla v sortimentu vyučená, dokonale mu rozuměla,“ chválí zpětně Cimrman. Spokojení byli podle něj nejen zákazníci, ale také zaměstnankyně, které měly práci v obchodě rády a bavila je.
Cimrmanovy domácí potřeby stabilně nabízely přibližně pětadvacet tisíc druhů zboží. „Do toho samozřejmě počítám každý šroubek, každou jeho velikost, každé těsnění nebo kus nádobí,“ vypočítává šéf.
Základem byly kuchyňské potřeby, za kterými bylo co do počtu v těsném závěsu elektropříslušenství a nejrůznější druhy nářadí. Lidé sem mohli přijít ale i pro věci, které se sháněly hůř – nábytkové kování nebo francouzskou značkovou keramiku. „To, že je načase rozšířit sortiment, jsem vždy zjistil v okamžiku, kdy jsem doma potřeboval něco, co nebylo ani v obchodě,“ směje se.
A jestli se v obchodě nějaká věc někdy ohřála déle, než by bylo zdrávo? „Samozřejmě,“ odpovídá bez rozmyšlení Cimrman. „Vždycky, když v reklamě vyletěla nějaká novinka, najednou se mohli lidé utlouct, aby ji dostali. To jsme vždy dělali objednávky jako pro armádu, ale po dvou, třech týdnech, se po zájemcích slehla zem. Zboží tu pak stálo a stárlo,“ říká stále s mírným rozhořčením.
Spokojenost zákazníků, ať už stálých, či náhodných, byla prioritou. Poměrně často se stávalo, že se zákazníci vraceli třeba jen kvůli tomu, aby za služby poděkovali. „Slýchával jsem, že do obchodu přišli lidé, kteří říkali, že jsme jejich poslední záchrana. Když nikde jinde, u nás měli vždy jistotu. Zboží jsme mohli v případě potřeby doobjednat, nebo sehnat jinak.“
Jmenovci fiktivního českého génia se párkrát stalo, že mu při představení lidé nevěřili. „Setkával jsem se také s reakcemi typu: ‚týjo, vždyť to je TEN Jára Cimrman,“ říká s úsměvem ve tváři. „Nejsem na světě ale prvním Cimrmanem, a dokonce ani prvním Járou Cimrmanem. Můj tatínek, který se narodil v roce 1926 nosil stejné jméno,“ vysvětluje. Ze shody jmen ale nikdy profitovat nechtěl, spíš se držel zpátky. „Jméno prodejny jsme nebudovali na tom ‚Cimrman‘, ale na tom ‚domácí potřeby‘. Nepotřeboval jsem se svézt na vlně úspěchů pánů stvořitelů,“ ujišťuje.
S jedním z nich se osobně setkal na křtu knihy Divadlo Járy Cimrmana. Zdeňku Svěrákovi tehdy poděkoval za jeho skvělou činnost a nechal si podepsat knihu. „Byla to ale jen taková zdvořilostní formulace, on mě pozdravil, dal mi autogram, a to bylo vše,“ vysvětluje Jaroslav Cimrman. Žádným velkým fanouškem divadla prý není, k cimrmanovským hrám se dostal pouze před televizní obrazovkou. „Zprostředkovaně jsem od zaměstnankyň slyšel, že pan Smoljak kdysi dávno stál před obchodem. Já osobně jsem ale nikoho nezval, nevím, proč bych to dělal. Každý jsme z úplně jiné branže. A za jméno vlastně nikdo nemůže,“ uzavírá úspěšný podnikatel.
Po celou dobu měl Jaroslav Cimrman v provozu jen jednu jedinou prodejnu. Chtěl se totiž věnovat pouze jedné práci pořádně, a ne mít najednou na starost dalších deset věcí. „Nejsem klasický typ podnikatele, neřešil jsem to, že bych měl někam expandovat. Neměl jsem potřebu lítat po dalších prodejnách a být nervózní z toho, kde se co děje,“ svěřuje se.
Také všechny zásoby, které se na prodejně nacházely ještě během prázdnin, jsou nenávratně pryč. Zákazníci vzali domácí potřeby útokem, když se dozvěděli, že obchod končí. Krátce potom, co vedení oznámilo, že se prodejna bude definitivně zavírat, vědělo o tom najednou celé Brno. Zboží se postupně prodávalo s dvaceti, třiceti, padesáti, a dokonce i osmdesátiprocentní slevou. „Poslední dva dny jsme prodávali za korunu kus. Zbyly tu pouze věci, které už jsou zralé na popelnici,“ neskrývá překvapení z obrovského zájmu šéf.
I tato jediná prodejna ale nedávno skončila. Důvodem je odchod šéfa do důchodu. „Šestým rokem přesluhuju, jsem v důchodu a chci vypustit z nasazení, ve kterém jsem fungoval doteď. Chci se věnovat rodině, zahrádce, sobě, sportům.“ Majitel legendárních domácích potřeb se sportu sice věnuje dle svých slov pouze rekreačně, ale zato není moc aktivit, které by nezvládal. Jezdí na kole, běhá, hraje tenis, chodí na procházky. „Běhám hlavně v době, kdy potřebuji natrénovat třeba před lyžováním, to takzvaně honím kondičku,“ směje se.
Místo domácích potřeb bude teď na ikonickém místě pobočka jednoho z fastfoodových řetězců. „Dokud tady pobočka neotevře, není nic jisté,“ říká Cimrman, který je spolumajitelem nemovitosti, ve které se potřeby nacházely. Do obchodu se majitel ale bude vracet i nadále. Nejen proto, že by mu bylo smutno. Zákazníci mají podle zákona nárok na dvouletou záruční lhůtu. „Ta informace visí na nástěnce, záruku budou moct uplatnit přímo v prostorách bývalé prodejny dvakrát týdně v dopoledních hodinách, kdy tu budu buďto já, nebo dcera.“
