Včera a předevčírem promlouval v brněnském Sonu svým sametovým hlasem k divákům ostravský bard a písničkář Jaromír Nohavica. V Brně zahájil své jarní turné, které je až na pár výjimek zcela vyprodané. A jaké to bylo? Ostravskou řečí - dobre jak cyp!
Když jsem dorazil do Sona, tak mě překvapily hned dvě věci. Koncert není na stojáka a bar je zavřený. Moje představy vypadaly asi takto: "Já stojící s plastovým škopkem piva v ruce, jak z plna plic zpívám Jdou po mě jdou s dalšími stovkami lidí." Rozmrzele jsem se tedy usadil na své místo a započal čekání na Jarka.
Když se ostravský bard objevil na pódiu, tak beze slova začal zpívat píseň Zamávám. Až po této písní představil sám sebe a své dva kolegy - bubeníka Pavla Planku, klavíristu a akordeonistu Roberta Kuśmierskieho.
Po několika písních jsem pochopil, jak moje představa se škopkem v ruce byla barbarská. Koncert Jaromíra Nohavici a jeho kolegů nebyl až tak o energii jako o emocích. Když Jarda sametovým hlasem začal zpívat Sarajevo, tak až v ten moment člověk pochopil, co je ticho. Píseň byla plná něžnosti a citu.
Celý koncert se proléval z rytmických do pomalejších písní. Člověk by se mohl zděsit nad tím, že po sobě hraje pomalé Sarajevo, rytmické Zatanči, pak opět pomalá balada Margita a následně energické Jdou po mě jdou. Takové střídání písní by někdo mohl považovat za nebezpečné, ale ono to fungovalo. V jeden moment člověk utíral slzy, v další zpíval, smál se, a měl tendenci začít tančit i na židli.
Stejně jako písně, střídal Nohavica i nástroje. U písně Kosatá a zubatá akustickou kytaru vystřídal za jazzovou basu, u Ostravo sebral svou proslulou heligonku a dokonce zahrál i na slovenskou fujaru. Stejně se předváděli i jeho kolegové. Vybavení bubeníka Pavla Planky vypadalo jako rozmontovaná polovina traktoru a z těchto nástrojů loudil zvláštní zvuky, které dodávaly písním šmrnc.
A co by to bylo za koncert Jaromíra Nohavici, kdyby mezi písněmi napadla řada vtipných hlášek, které svým způsobem tvoří podstatnou část koncertu. Jarda hovořil o překládání libret a dělal si srandu z nedávného ocenění od Putina.
U další písně upozornil publikum, aby netleskali, protože se jedná o smutný šansón. Ačkoliv je rytmický, tak si nepřeje, aby někdo tleskal do rytmu. Proto všechny překvapilo, když se najednou ozvalo "Zadek! Jak žok!"
Jak bych koncert popsal? Jako kulturní zážitek. Není to samozřejmě jen o Jardovi. Obrovskou část koncertu tvoří také jeho kolegové, kteří svými nástroji, energií a vtipem posouvají koncert ještě o kus dál. Ale také neviditelná část týmu udělala obrovskou část. Zvukař a osvětlovač? Sakra, chlapi, vy jste geniální.
Po koncertě jsem přišel příjemně unavený. Emočně unavený. Když se Sonem rozlíhalo "Zadek jak žok", tak jsem se smál. Když prostorem proplouvala slova písně "Máma mi dala na krk klíč" z chystané desky, tak jsem zase zadržoval slzy na krajíčku. Můžu říct jen jediné. Díky, Jardo.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
