Výstava mladého brněnského malíře Vidláka ukazuje fantazy svět i zasněné portréty

Občas se některý ze zarámovaných obrázků pohne zásahem nezbedné tlapky, to ale zdá se nikomu nevadí. Výstavu si na večerní vernisáži mohou v klidu projít i lidští zájemci o kulturu. Jako je třeba Veronika Kolářová. Podpořit umělce přijela až z Prahy. „Úžasný, úžasný, úžasný,“ hodnotí nadšeně.

„To vyžaduje takovou trpělivost a já bych to nedokázala,“ přiznává. Nejvíc se jí líbí obrázek s fantazy motivem Zaklínače.  „A samozřejmě jeho snoubenka, ta je nádherně zobrazená, s těma kytičkama ve vlasech,“ ukazuje Kolářová na dílo.

Vzor v rodině

Ve zmiňovaném obrázku snoubenky (nad textem) může zkušenější oko najít motiv a styl Alfonse Muchy. A není to náhoda, vliv přiznává i sám autor. Muchova díla jsou podle něj úžasná. „Líbí se mi ten styl tlustého okraje. Ačkoliv on to dělal celé olejem a já to dělám tuší,“ vysvětluje rozdíl. A jedním dechem přidává svůj další vzor. „Můj otec, ten je pro mě absolutní idol, od začátku do konce. Úplně ve všem,“ vypraví. Ať už stylem malby nebo úspěšnou kariérou, protože se jako umělec živí.

Vzor tak měl v rodině od mala. „Já jsem se naučil kreslit a poté jsem se naučil psát,“ směje se. Inspiraci bere z věcí, které má rád. Často jde o ženské portréty nebo motivy ze světů spisovatele Tolkiena. Na zdech kavárny je opravdu několik map literárních krajin i vyobrazení smyšlených hrdinů. „Já neumím přestat, mě to strašně baví, já maluju čtyři hodiny denně, “ přiznává.

Když dostane nápad, může to být náročné. O tom by mohla povídat jeho sestra Markéta Vidláková. „Když chce mít klid, tak se zavře, většinou si pustím nějaký filmový soundtrack. Hodně nahlas, abychom věděli, že ho nemáme rušit,“ popisuje doby, kdy bydleli ještě oba u rodičů. Potvrzuje také sourozencova slova. Bratr podle ní maloval často už jako dítě a bylo vidět, že mu to jde a že se rychle zlepšuje.

Prostory pro všechny

Kavárna, která výstavu do půlky září hostí, své stěny nabízí různým umělcům. Majitelka podniku Kristýna Daňková jednoduše nechtěla zdi nechat ladem ale naopak poskytnout je pro různé výstavy. „Myslím si, že takových příležitostí v Brně moc není. Aby člověk, který dělá umění spíš jako koníček, měl kde vystavovat,“ vysvětluje vznik myšlenky.

Tvorbu do své kavárny odsouhlasí, když se jí osobně líbí. Navazuje tak na tradici, kterou zavedla kočičí kavárna, která v prostorech byla před ní. Majitel i název podniku se změnili na podzim 2019, návštěvníci si ale změny nemusí všimnout. Na stejném místě je pořád vítá lokál vonící kávou, s obrazy na stěnách a živým vrnivým orchestrem.

Obraz pro dobrou věc

V Kočkafé Schrödinger je dobrým zvykem, že část peněz z výstavy jde na dobročinnou organizaci. Majitelka nechce nic za pronájem, umělcům tak navrhuje jiný směr, kam poslat finance. „Jestli chcete něco dát, tak je tu spousta útulků, je tu spousta neziskových organizací,“ parafrázuje Daňková, co od ní autoři často slyší. Obzvlášť v této době jí přijde důležité myslet i na taková místa.

Mladý malíř pro svou dobročinnost vybral organizaci Člověk v tísni. Zatím zvažuje, jestli jim věnuje částku za nejdráže koupený obraz, nebo uspořádá dražbu ke konci výstavy. Tak či tak, za barevný výtvor poputují peníze na pomoc lidem, kteří to v životě nemají vůbec lehké.