Navštívil 138 zemí a o svých cestách napsal devět knih. Brněnský rodák Jiří Kolbaba už 25 let jezdí po světě a fotí. Jeho fotografie můžete vidět na vlastní oči v Nákupním centru Královo Pole až do konce prázdnin. „Pro mě nepředstavuje svět nebezpečí, ale fantastické místo," říká Kolbaba o svém koníčku.
Co přišlo dřív, cestování nebo focení?
To je jednoznačné, bylo to cestování. V roce 1994 jsem odjel na Bali a to mi absolutně změnilo život. Začal jsem intenzivně cestovat a když jsem si uvědomil, že si nevozím úplně adekvátní snímky, koupil jsem si techniku a začal fotit. Takže cestuji asi 25 let a fotím 20 let.
Jaká byla vaše cesta ve focení?
Zašel jsem do jedné brněnské prodejny na Běhounské ulici. Prodavač mi řekl, hardware ti prodám, ale to, co máš v hlavě, v mozku, v oku, to se budeš muset naučit. Začal jsem si uvědomovat, že fotografie není jenom o tom, abychom měli v ruce kameru. Chtěl jsem fotit kompozičně správně, tak jsem si toho hodně načetl a pracuji zásadně se zlatým řezem a známými fenomény. Teď jsem člověk, který bude vždycky prosazovat víc filozofii, atmosféru a kompozici snímku než nějaké technické provedení. I když nejsem školený fotograf, tak mi dělá radost, že jsem ten koníček takhle rozvinul, že mi naplňuje život, a dokonce mi pomáhá do určité míry i ekonomicky.
Co vás na tom nejvíc baví?
Vždycky říkám, že fotoaparát mě zavede o něco dál. Když ho má člověk v ruce, tak vyjde na vyšší kopec, zajde do další chýše domorodce, jde se podívat někam za roh, protože ho vždycky láká, co tam všechno může být. Přestože mě někdy objektiv může trochu omezovat a nevnímám atmosféru tak, jako mnoho jiných lidí, kteří nefotí, na druhou stranu to nabízí nový rozměr.
Četla jsem, že milujete Antarktidu, Island a Bali. Co vás na nich nejvíce uchvátilo?
Dneska mám v oblibě desítky zemí, možná víc. Každopádně Antarktida je pro mě jednička už od první návštěvy, protože to je jediné místo na světě, kde se zvířata nebojí člověka. Nemají geneticky zakódované, že je vraždíme, a tím pádem jdou klidně k nám a nebojí se nás. Island považuji za nejfotogeničtější místo na světě. Je tam plno přírodních biotopů a fenoménů a neuvěřitelné světelné podmínky. Mám hodně fotek focených o půlnoci, když jsou přisvícené měsícem v úplňku, a vypadají jako kdyby byly focené ve dne. A co se týče Bali, tam je to zase duchovně silné. Je tam plno historie, mnoho krásné přírody a vlídní lidé. Je to hodně o komunikaci. Jsem člověk, který bude vždycky oceňovat, když spolu lidi umí komunikovat, jsou otevření a projevují emoce. My jsme individualistická společnost, což je trochu problém. Ale kam jezdím, to jsou kolektivistické společnosti. Jsou nastavení komunikačně jinak a tento fenomén mě baví.
Nepřemýšlel jste tedy někdy o tom, že byste se do zahraničí přestěhoval?
V minulém režimu jsem o tom několikrát uvažoval. Dokonce jsem už dvakrát emigroval, ale pak jsem se rychle vrátil zpátky, aby to komunisti nepoznali. Pokud se tady něco politicky nezmění, tak nemám důvod odcházet. Česko je jedna z nejlepších zemí na světě. Je bezpečná, stabilní a sociálně na vysoké úrovni. Jenom kdybychom si to každý den uvědomovali a byli vděční, že jsme se narodili zrovna tady. Vidím ve světě tolik příkoří a nepravosti, že jsem rád, že jsem v takové stabilní společnosti. Jsem tady nadšený. Na druhé straně to neznamená, že si nebudu všímat negativních věcí, které kolem nás jsou.
Jak vás cestování změnilo?
Jsem určitě zklidněnější a tolerantnější. Když má vlak v Mali v západní Africe zpoždění několik desítek hodin, tak to beru v klidu. U nás v kultuře by to nebylo vůbec možné. Jsem opravdu zklidněný. Cestování mě naučilo vážit si vztahů, zdraví, peněz, jídla a slušnosti.
Je nějaká země, která vás zklamala?
Ani ne. Mně se všude líbí. Snažím co nejobjektivněji vidět subjektivní názor, zhodnotit zemi, podmínky, co tam místní prožívají, ale nejsem sociolog ani politolog, abych měl obecně platný názor na tu zemi. A nakonec co je objektivně platný názor? Vždycky je to subjektivní. Někdy se stane, že mám velká očekávání a ta se nenaplní. Když jsem byl poprvé na Jamajce, tak se mi země jevila jako nebezpečná, ale další návštěvy už byly super. Někdy se může sejít několik okolnosti, které nejsou úplně příznivé, ale je dobré vytvořit si názor a nebýt úplně paušální v kritice.
Jak tedy vnímáte nebezpečí při cestování?
Mám dobré i špatné zkušenosti, těch špatných výrazně méně, dobrých absolutně nejvíce. Pro mě nepředstavuje svět nebezpečí, ale fantastické místo. Vždycky se najde někdo, kdo je nemravný a nedodržuje pravidla, ale to je stejné tady i v zahraničí. Za 25 let intenzivního cestování, kdy jsem šest až devět měsíců v roce v zahraničí, mě nikdy nikdo neokradl, neuhodil a ani se na mě křivě nepodíval. Co vyzařuješ, to se ti vrátí zpátky. Všechno je o úsměvu, to je největší valuta na světě spolu s pozdravem a komunikací. My si to málo uvědomujeme a učíme spíš nekomunikovat než komunikovat. Máme fobie a strach, naprosto zbytečně.
Která země vás nejvíce překvapila a předčila vaše očekávání?
Takových zemí je hodně, ale nejvíc mě překvapil Irán. Politický režim je tam hrozný, ale lidi, které potkávám na ulicích nebo v horách, to je neskutečný fenomén. Jejich schopnost komunikovat, usmívat se, šířit dobro, to je nádherná věc. Oslovují vás lidé všeho věku a chtějí si s vámi povídat. Další velké překvapení byl Bangladéš. Je to jedna z nejchudších zemí na světě, ale plná skvělých lidí. Po tolika letech cestování jsem dnes už nastavený jinak, takže nemám úplně předsudky, ale jisté představy mám a v drtivé většině případů je to nakonec lepší, než jsem si představoval.
Stal se vám nějaký nevšední nebo kuriózní zážitek?
Ani ne. Já žiju takový normální život (směje se). Ne, těch zážitků, které jsou emotivní, je moc, a jsou v Česku i zahraničí. Užívám si řízení auta, poznávání přírody a seznamování se s lidmi, a to mám doma i venku.
Cestujete většinou s dalšími lidmi nebo sám?
Nejraději jezdím sám, to má člověk prostor pro focení. Ale někdy cestujeme ve skupině kamarádů. Teď také jezdím se třemi českými cestovními kancelářemi. S jejich turisty se učíme fotit a bavíme se o různých kulturách. Má to úžasný náboj. Inspiruji se těmi účastníky a oni se snad inspirují mnou. Funguje to už několik let, a ještě pár let to chci dělat, protože mě to baví.
Na Islandu jste byl pětadvacetkrát, na Bali čtrnáctkrát. Proč se na hodně z míst vracíte?
Někdy připravuji přednášky nebo mediální texty, a tak chci tu zemi a kulturu poznat lépe. Také vím, že tam vždycky potkám jiné světlo, lidi, atmosféru a zažiju něco nového. Baví mě se do zemí vracet. Nemám doma mapu, kde bych si odškrtával země nebo zapichoval vlaječky. Nejde mi o to, abych množil země, přestože jich nebylo málo a jsem za to vděčný.
Z fotek se zdá, že se Vám daří nacházet místa, která obvyklý turista nevidí. Jak je nacházíte?
Někdy se mi to podaří, někdy ne. Jedu volně krajinou a když mám čas, tak se nechám vést emocemi. Občas mám informace od domorodců, něco přečtu nebo zahlédnu, tak si to jedu taky vyfotit, protože se mi to líbí a chci to mít také. Já jsem vlastně v tomto sobec a chci mít to, co má každý.
Nejste tedy typ člověka, který by měl přichystaný itinerář na jednotlivé dny?
Ne. Mám o zemi rámcový přehled, protože si o ní čtu před cestou, v letadle, i po návratu, ale tam to chci nějak prožít. Někdy jedu za konkrétním místem, ale většinou ne a namísto toho se nechám vést místními lidmi a okolnostmi, které se tam objeví.
Na některých místech pak trávíte i delší dobu. Jak moc zkoumáte kromě krajiny i kulturu nebo místní obyvatele?
Nejsem odborník v žádném oboru, ale pochopitelně se snažím ochutnat místní jídlo a zúčastnit se různých místních akcí. Už na letišti se ptám, jestli se někde něco koná nebo jestli by mi někdo mohl nějaké místo doporučit. Nejedu prvně do hotelu, ale na levné ubytování, a pak se ptám, je tady nějaká svatba, křest, zasvěcení políčka nebo náboženská slavnost? Budu tady týden, mám šanci něco zajímavého prožít? A někdo z místních mě pak informuje, zaveze mě, kam potřebuju, vezme mě ke své rodině a ukáže mi, jak připravuje jídlo. To je to, co mě baví. Něco si nafotím, dozvím a ochutnám, a je to úplně jiné, než co může nabídnout standardní cestovní kancelář.
Hodně se teď řeší dopad turismu. Na Velikonoční ostrov se člověk už jen tak nedostane, na Islandu jsou teď vyznačená místa pro turisty, což dříve nebývalo. Jaký k tomu máte postoj?
Rozvoj turismu je přirozená záležitost. Lidé v sobě mají geneticky uloženo, že chtějí cestovat a poznávat svět. Rádi se rozčilujeme, že je narvaná Praha, ale pak sami narveme Řím nebo Paříž. Enormně rozbujelý turismus tak kritizovat nemůžu, ale musím se snažit, abych cestoval co nejšetrněji k životnímu prostředí, neurychloval devastaci původní kultury a respektoval pokyny, které dnes omezují cestování a pohyb v dané lokalitě. Na Bali ještě před několika lety nebyly žádné zábrany a teď jich je tam stovky. Jsem rád, že mám fotky v knize o Islandu takové, které se už nedají nafotit. Mám vodopády a gejzíry bez lidí, což teď neexistuje ani ve tři ráno.
Vidíte u místních nějaký posun v chování vůči turistům?
Nedávno jsem se o tom bavil s islandským prezidentem. Mnoho Islanďanů nevidí rádo, jak je země teď přelidněná turisty, protože ti se někdy chovají bezuzdně a hloupě. Ale tak je to dnes po celém světě. Nezodpovědní lidé vyřezávají monogramy do stromů nebo listů agáve, hází odpadky do přírody nebo sprejují. Já se snažím, aby tam moje přítomnost nebyla znát, ale to musíme dělat všichni.
Takže se snažíte být ekologický uvědomělý.
No jasně. Moje uhlíková stopa tady je, jezdím autem a létám. Můžu se zavřít doma nebo žít v jeskyni, ale to nejde, žijeme v 21. století. Ale že po sobě uklidím a nevyhodím odpadky jen tak, to je samozřejmé. Islandský prezident běhá nebo jezdí na kole a u toho sbírá smetí. Taky ho všichni milují. Řeknou vám, že je to skvělý chlap, a že jsou na něj hrdí.
Koronavirus pravděpodobně změnil vaše plány. Jak teď trávíte čas?
Musel jsem se vzdát hodně cest, to je logické. Měl jsem třeba jet lodí za ledními medvědy na Špicberky, pak být v Grónsku, Gruzii nebo na Islandu. To bohužel padlo. Jsem rád, že se nařízení začala uvolňovat, takže jsem si sem tam vyjel alespoň po Česku. Teď jsem byl týden v Řecku, a to bylo úchvatné. Jindy nacpané pláže byly liduprázdné, v horách taky nikdo nebyl. Jinak jsem ale udělal plno domácích prací, na které jsem neměl čas. Archivoval jsem fotky a texty a udělal si v kanceláři a doma pořádek, takže jsem ten čas využil.
Plánujete ještě nějaký výlet do země, kde jste zatím nebyl?
Právě ta plánovaná návštěva Gruzie měla být moje první a moc jsem se na to těšil. V příštím roce se chci podívat do bývalých zemí Sovětského svazu, protože jsem v nich ještě nebyl a rád bych je víc poznal. S kamarády fotografy si říkáme, že bychom jeli do zemí jako je Kyrgyzstán nebo Tádžikistán. V Jižní Americe mi chybí Kolumbie, to je určitě skvělá fotogenická země. No a pak se uvidí, jestli ještě nějaká další země vyjde. Do některých se chystám jako do nových, do jiných opakovaně. Minimálně půlrok chci být každý rok v zahraničí, tak mě to baví.
Co byste poradil člověku, který by chtěl cestovat a žít podobně jako vy?
Není to ani tak v penězích nebo jazycích, ale o stavu mysli. Mnoho lidí má zdraví, peníze a sociální zázemí, ale necestuje, protože to pořád odkládá nebo se zbytečně bojí. Je to o tom, že máme tah na branku, máme touhu a jdeme si za tím cílem. Chci a jedu. Povídat o tom, že bych chtěl cestovat, a přitom pro to nic neudělat, to je špatně. Důležité je nebát se mluvit, jednat a za něčím jít, pak má člověk všude dveře otevřené. O tom to je; o touze a tahu na branku, o ničem jiném.
Jiří Kolbaba se narodil 15. dubna 1957 v Brně. V roce 1994 začal cestovat a od té doby navštívil všech šest kontinentů planety a více než 130 zemí. Je viceprezident Českého klubu cestovatelů. Několik let má rádiový pořad o cestování a pravidelně pořádá fotografické výstavy v Česku i zahraničí. O jeho cestách dosud napsal devět knih.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.