Jedná se o PR článek. Více info k PR článkům můžete najít ZDE.
PR článekČtvrtek, 9. května 2019, 17:00
Jsou lidé, jejichž životní příběh by se dal s klidem shrnout do dvou, třech odstavců. V případě Brňana Radomíra Havlíka jde o naprostý opak. Na domácí scéně podniká od raných devadesátých let, zažil divoká léta hladového kapitalismu, který nastal v Česku po Sametové revoluci, i studenou sprchu po globální ekonomické krizi. Jeho příběh má přesto stále sladkou příchuť a ve spolupráci s Drbnou vám, čtenářům, ho představíme v seriálu Sladké Brno.
Kancelář firmy Radomíra Havlíka Premiera Sweet v brněnském Králově Poli vypadá s lehkou nadsázkou jako výkladní skříň Továrny na čokoládu ze slavné knihy a neméně slavných filmů.
Narozdíl od prozaické předlohy není však tento brněnský Willy Wonka žádným potrhlým introvertem, který by úzkostlivě chránil jakékoliv informace o své osobě. Naopak. Při vyprávění Radomír Havlík přímo hýří.
„Za minulého režimu jsem se vyučil jako elektrikář, pracoval jsem na kovárně a dostal příležitost stavět továrnu v Barmě. Moje první cesta do světa mi v mnohém otevřela oči,” vypráví Havlík. Při cestě na jihovýchod Asie se poprvé setkal s “velkým světem”. A také malými detaily jako mističkou s bonbónky na hotelové recepci.
„I přes malé překvapení jsem jim tehdy nevěnoval pozornost. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že by tak zásadně proměnily většinu mého života,” začíná s vyprávěním Havlík.
„V době, kdy přišla revoluce, a po ní ta hladová šelma, pracoval jsem na správě veřejného majetku,” popisuje Havlík. „Podnikání tam vypadalo zásadně jinak. Tam se utrácely peníze. Máte prachy – musíte je utratit. A není úplně důležité za co. Například když nebylo na svícení Bílého domu (na Žerotínově náměstí, pozn. red.), tak se vypnul. Když bylo hodně peněz, tak se zapnul.”
Ať děláte nebo neděláte, pořád vyděláte. Tak to v kostce chodilo (a nejspíš dodnes chodí) ve státní správě. Jenže pak přišla nabídka z tohoto pohodlného náručí vykročit a skočit do stále sílící řeky komerčního sektoru. A rovnou do jejího téměř nejdivočejšího proudu – reklamy.
„V devadesátém druhém roce byl obrovský hlad po nových věcech, a reklamě obzvlášť. Marketing bylo něco nového, jiného a drtivá většina lidí ve velkých závodech přitom nevěděla, která bije.”
Člověk se vše učil za pochodu. „Jednou za námi přišla paní, že chce, abychom udělali reklamu, která musí mít minimálně 38 PDR alespoň 29 PDI. My na ni: samozřejmě, bez problému, my to ani jinak neděláme. . . Poté, co odešla, jsme na sebe s kolegou bezradně koukli a ihned se ponořili do chytrých knih, protože jsme neměli tušení, co se po nás chce,” glosuje s úsměvem Havlík.
Náhody a schopnost vypořádat se s nimi s důvtipem se s Radomírem Havlíkem pojí po celou kariéru. A některé dokonce ovlivnily dětství milionu Čechů.
„Všechny obrazy, co tu visí, mají příběh. Vidíte tu jednookou ženu? Příběh tohoto obrazu od akademického malíře Jaroslava Vratislavského vás nejspíš překvapí. A přesto jste s ním byl v kontaktu daleko víc, nežli máte tušení,” vypráví Havlík.
„Naše firma aktuálně nabízí 285 produktů. Osobně jsem navštívil všechny závody, ve kterých se ty stovky různých produktů vyrábí, stál jsem u všech strojů. Do jednoho!” popisuje Havlík.
V devadesátých letech takto zavítal i do Hodonína. „Když se vyrábí lízátko, musí se začátek i konec vyhodit – je to kvůli kontrole kvality výrobku, přesnosti vzoru.. Z každé várky se tedy vyhodí pět kilo a pět kilo. Což mě vždycky přišlo jako strašná škoda,” líčí Havlík.
Čtyři várky za hodinu, po deseti kilech “odpadu”. Každou hodinu se vyhodí čtyřicet kilo odpadu. Za týden to jsou tuny, za měsíc či rok, ani raději nepřemýšlet. „Seděl jsem v kanceláři s majitelem společnosti HORS panem Jiřím Šašinkou a říkám mu: to je přeci strašné plýtvání! Jenže co s tím udělat? Co to smíchat do jednoho, ohřát a vyválcovat. Vytvoříme sympatický mišmaš,” směje se Havlík.
Možná už tušíte. Svět spatřily Tygří oči. „Z odpadu se stala suverénně nejprodávanější česká cukrovinka devadesátých let,” uzavírá Havlík. A žena z obrazu? „Původní předobraz tygřice na přebal. Teď už tu vrčí jen na mě. Naštěstí. Tygr zůstal tygrem a jeho oči znají děti po celém Česku.”
Foto Tomáš Hrivňák
