den 1.

Den 1.

Probudila jsem se jako obvykle. Bylo 6:45 a já si odbývala svoji rutinu předtím, než vyrazím do práce.

Od včerejška mám u sebe respirátor, který mi maminka s láskou sbalila na cesty. Po důkladném rozhodnutí, jak moc se ztrapním před neznámými lidmi, si ho ochotně dávám na sebe, nesmí chybět fotečka v zrcadle, abych se ujistila, že mi to opravdu nesluší. No nic, musíme to nějak dostat mezi lidi. Vyrážím. Chtěla jsem ještě vyhodit tříděný odpad, no klasika nestíhám. Utěkám teda na šalinu, která vždy vyjíždí v 7:47. Během rychlochůze ještě na idosu kontroluju, jestli fakt jede, jak má. Kdyby náhodou něco zase změnili. Jede. První divné pohledy lidí, které chytám jen periferně směrem dolů od baráku. Stojím na semaforu a fakt sakra nikde nevidím nikoho, kdo by měl něco, doslova NĚCO kolem pusy. Nasedám do šaliny, naštěstí poloprázdná. Sedím sama, kolem lidi v různém věku, nikdo na sobě nic nemá.

Vysedám z šaliny, ještě rychle pro něco dobrého na sváču, ať to sama v práci nějak přežiju. Vcházím do pekařství. Prodavačka má na sobě roušku. Yes! Přede mnou jsou dvě zákaznice. Ta přede mnou má precizní 2metrový odstup od té první, a tak respektuju i já tuto vzdálenost. Dostávám se na řadu, za mnou už další 3 lidi. No, nedá mě to, musím se zeptat. „Můžu Vás poprosit o selfíčko?“ Cože??? Vážně si řekla selfíčko? „Jo, jasně.. ale, my to máme nařízené“, dodala. „Nevadí, je potřeba, aby se to šířilo“, usmívám se. (Jo, to pod tím respirátorem jde fakt poznat!) Tak jsem se možná ztrapnila dvojnásobek, ale mám fotku z prvního dne, kdy byla karanténa a s prvním člověkem, kterého jsem viděla, že respektoval doporučení a měl nějakou ochranu na obličeji. Tak jo, můžu jít do práce.

Vedoucí přichází za mnou do kanceláře, oznamuje mi průběh dneška, zítřka. Pak že se uvidí, co nahoře vymyslí. Říkám si super, nemám zadané žádné extra úkoly, jen klasika furt dezinfikovat. Můžu tedy dohánět resty. Neustále sleduju zprávy, uploaduju novinky a píšu si s kamarády, jak to mají oni. Zavírají obce na Olomoucku, kde mám také kamarádku. Během dne chodí zprávy, jak se kamarádům vysmáli lidi okolo za to, že měli na sobě roušku. Ach bože, to jsme vážně tak vypatlaný národ?? Aha, to byla moje učitelka na výšce ZE ZDRAVOTNÍCH NAUK? OK, nerozumím ničemu. Na insta každý influencer nabádá, ať si fakt něco kolem té pusy dáme. Bože, už aj Leoš Mareš, kterému to poslal sám ministr vnitra Hamáček!

Jdu fakt něco dělat. Doháním korespondenci, kterou jsem odkládala velmi dlouho. Píšu zprávu o spolupráci pro klienta. Mezitím mi píšou kolegové, jak že to v práci vypadá. Využívám situace a jedné kolegyňce posílám na opravu právě tuto zprávu. (Jo, nejsem v tom ještě tak zběhlá, raději, ať to někdo překontroluje). Opravuju zprávu, dopisuji dopis. Volá mi vedoucí. (dnes komunikujeme výhradně přes telefon, i když jsme pod sebou v patře). Na správě máme vyhrazeno 6 roušek, jestli bych tam skočila. „A napadá mě, jestli si nechceš vzít služební auto?“ (cesta rychlou chůzí cca 15 minut) „Ne, to je dobrý, to zvládnu“, odpovídám. „Oukej, ale nikam jinam se nestavuj a .. nevím, zda ten jejich výtah..“ „To bude v pohodě, neboj se“, ujišťuju ho. „No tak dobře, tak po třetí se tam stav, díky moc.“

Mám ale starostlivého vedoucího, což? ????

Beru korespondenci, abych ji po cestě vyhodila do schránky a vydávám se tedy dnes již podruhé do boje – s koronavirem? Ne! S pocitem, zda už je to trošku lepší a nebudu ta trapná v roušce (čti v respirátoru). Jsem! Ale?? Nejsem už jediná! Fakt jde vidět, že by byl nějaký vliv těch mocnějších? Nebo za to můžou ti vlivní na instagramu? Je to jedno – důležité je, že se to začíná hýbat a vidím vedle sebe 3 lidi z cca 15ti, chápete to?? UAU!

Jedu autobusem 3 zastávky, sedím sama. 2 metry kolem mě nikdo. Jdu na správu, tam se všichni lehce pousmějí, když mě vidí. Beru náš balíček a odcházím. 6 roušek, to jsme zatím vybojovali. Ještě že jsme tam dva.

Při příchodu zpět do práce čtu email – zakazují se asistence na úřady, pokud to jde, klienty směřujeme k telefonickým konzultacím. Hm, tak to bude vypadat zajímavě. Příští pondělí má přijít zrovna klient po výstupu, dle kolegyňky není zrovna soběstačný a dosti úzkostlivý. Teď trochu černý humor – zas taková změna to nebude ne? Půjde z vězení do skoro vězení. No dobře, nebudeme to srovnávat. A ty telefonické konzultace? No nic, respektovat se to musí, a tak volám a informuju, že místo klasické konzultace bude pouze telefonický hovor. Klient chápe a říká, že kdyby neměl u sebe internet, tak tam kde je, by se to jinak vůbec nedozvěděl. Aha, zajímavé. Takže v tomto vláda asi trošku pochybila, říkám si. Je sice hezké, že dojde smska od operátora s denním zpožděním o různých opatřeních, ale co ti, co zkrátka telefon nemají? Já vím, v dnešní době málo pravděpodobné, ale bohužel, i takoví lidé jsou mezi námi.

Poté zdvihám telefon, uvědomuju si, že dneska máme provozní dobu do 5. Ověřuju u vedoucího, potvrzuje. Navrhuje, ať zítra ale dojdu na 9 (to začínají konzultační hodiny), s díky přijímám. V duchu už se vidím, jak večer jdu spát později a můžu si dopřát dvojku bílého. (Jo, to dělám právě teď, když toto píšu :D)

Jdu z práce. Chci se ještě zastavit do drogérky a na jídlo. V drogérce jsem fakt dlouho! Bože, kdo ten respirátor vymyslel? Začíná mě to svědit. No nic, musím to vydržet. Dezinfekce či jiné alternativy jsou beznadějně vyprodané. Beru něco, co mi to aspoň trošku připomíná, kupuju i papírové kapesníky, vlhčené kapesníky, suchý šampon. U pokladny pěkně rozestupy. Pokladní má roušku a vedle se baví s kolegyňkou, že jejich kamarádka pro ně šije roušky. To je fajn. Platím bezkontaktně.

Jdu do Billy, tam je lidí trošku víc. Pokladní bez roušek. Zákazníci bez roušek. Tyvole, fakt se mi blbě dýchá, je mi vedro. Pečivo nasáčkované? Jak mám pořádně poznat, co v tom je? Beru něco, co mi připomíná moje oblíbené žitné bulky. (doma zjišťuju, že jsem se trefila!) Ještě polomáčené v akci, polotmavý birell – mňam! A jdu k pokladně. Zezadu se na mě někdo lepí, achjo, to nesnáším za jakékoliv situace! Dávám věci do tašek, chcu jít platit kartou. Ti za mnou mi stojí před terminálem – prodavač pobízí, aby dodržovali rozestupy, že by to pro někoho mohlo být nepříjemné. Aha, že by byl signál můj respirátor? Říkám si, ale nekomentuju to. Hurá, jdu domů!

Tam hned pod schodama vyvěšuju „inzerát“, kdo by chtěl, ať mi zavolá, co unesu tak donesu ????. Moc lidi v baráku neznám, ale přišlo mi to jako fajn nápad, kdyby tady byli senioři, kteří nechtějí třeba otravovat svoje blízké. V bytě vybaluju nákup. Ne pardon, první si umývám ruce!!! Potom vybaluju nákup.

Jdu se podívat na balkon. „Dobrý den“, zaslechnu. Mrknu doprava, na balkoně pán kolem 40tky. „Dobrý“, odvětím. „Tak jak Vám jde karanténa“, usmívá se. „No, teď jsem přišla z práce, tak docela dobrý“, oplácím úsměv. (jo, už jsem sundala respirátor, takže fakt vidí, že se usmívám). „Jé, to se máte, já už jsem celé dva dny doma se všema, objednávám na rohlíku, to dřív někdo umře na ponorku než na toto.“ Vtipkuje, loučí se - byla to velmi milá konverzace, zdvořilostní, chvilkami mi připomínala aktuální dění v Itálii, kde si skrze balkony tvoří hudební tělesa a baví se tak navzájem. Pán se mě ptal, jak to vypadá ve městě, popisovala jsem mu svoje zážitky i to, že prostě zatím roušky v kurzu nejsou, ale doufám, že se to zítra změní.

Na bytě zavádím akci „dezinfekční služba“, kdy každé ráno a večer chci po spolubydlících, aby tím čímsi, co jsem koupila v drogérce utřeli kliky, úchytky a šecko, čeho se navzájem dotýkáme. Oba mají homeoffice, takže největší hrozba jsem tu aktuálně já. Celý zbytek dne trávíme každý ve svém pokoji, skoro o sobě nevíme. Já si zacvičím pěkně upper body od Fitfab tsrong a hned je mi líp. Dávám véču, sleduju opět zprávy a dnešní hlavní událost? 3 vyléčení!! HIP HIP HURÁ ????

Dávám si zmíněnou dvojku bílého, píšu si opět s kamarády a začínám psát tento sloh, který aspoň pro dnešek fakt pomohl utříbit si myšlenky a dělat zase něco jiného, než jen myslet na to, jak dlouho toto může trvat. Držte se, všichni. Noste roušky, buďte na sebe opatrní. Společně to dokážeme.