O šikaně na školách se mluví, to je tak všechno, říká bojovnice Martina Ptáčková. Sama se snaží pomoci

Martino, známe se řadu let, tak si dovolím tykat. Jsi osminásobná světová šampionka v bojových sportech. Máš černý pás v disciplíně hand to hand combat, kterou cvičí elitní vojenské jednotky. Naopak tvůj bratr je zápasníkem v bojové technice „grappling“. Kdy se u vás začaly objevovat vlohy pro podobné sporty? Co vím, tak v dětství jsi ke sportu příliš netíhla.
Nevím, jestli mám pro něco vlohy. Spíš vždycky moc chci a musím se fakt hrozně snažit. Je pravda, že mám velkou sílu, mnohem větší než ostatní, fajn dynamiku, nebojím se, umím být agresivní a dostávat soupeře pod tlak. Zase ale vím, že mi chybí technika, přemýšlení v zápasech. Jsem taková horká hlava. Ale tak to mám asi i v životě. První něco udělám a pak přemýšlím, prostě jdu do všeho po hlavě. Řídím se spíš srdcem než rozumem. Takže většinou jednám a dělám věci dost spontánně, prostě jak to zrovna cítím. Když mi přijde, že bych měla udělat nějakou techniku, prostě ji udělám a nepřemýšlím.

Ke sportu jsem nikdy netíhla. Ono to asi vyzní zvláštně, ale vždycky když s něčím začínám, je to katastrofa. Patřím mezi nejhorší, znám se, ale vím, že se to jednou všechno naučím. Makám a pak jsem lepší než ostatní. Vidím to pořád i dnes. Trenéři jsou už na to zvyklí, ale chybí mi motorika. Nejsem schopná se dívat a pak třeba ten pohyb zopakovat. Asi mi chybí nějaké kolečko navíc. To ale asi nesouvisí úplně se sportem. Bratr je talent, na rozdíl ode mě. Jemu jde všechno samo. Tohle je prostě hrozně nefér.

Jaké byly samotné začátky?
Každý začátek je těžký a ten můj teda vážně snadný nebyl. Každopádně nezáleží na tom, jak těžké cihly po nás život hází, ale jestli z těch cihel dokážeme postavit pevnou zeď. Asi nejtěžší na tom vše je, nenechat se zlomit okolím. Občas je to zraňující, když víte, že tomu ani vaše blízké okolí nevěří a vy musíte věřit fakt jenom sami sobě. Ono to vyzní, že mé začátky byly těžké a nyní je všechno procházka růžovou zahradou. Tak to určitě zdaleka není. Jsem si na sto procent jistá, že kdyby byl někdo jiný na mém místě, už dávno by se na to vykašlal.

Sama jsi v jednom z rozhovorů říkala, že jsi byla takový třídní otloukánek. Hrálo to také roli v tvé motivaci být v tomhle sportu úspěšná?
Trochu ano, už od mala to mám nastavené pořád stejně. Pokud mi někdo ublíží nebo řekne, že to nedokážu. Naštvu se a řeknu si, že to takhle nenechám, ať to stojí, co to stojí. Tenhle systém mi funguje už spoustu let.

Pověz mi víc o disciplíně hand to hand combat. Jak bys ji naprostému laikovi popsala?
Bitka v rukavicích na ulici. Máme kimona, která simulují boj na ulici, jako byste měli oblečení a mohli se za něj tahat. Také máme takové otevřené rukavice, uvnitř jsou kamínky, takže to soupeře více bolí. Asi jsem sebevrah, ale tento systém mi vyhovuje. Je to mix všech bojových sportů.

Jak moc je potřeba mít posunutý práh bolestivosti, aby byl člověk úspěšný?
Pokud má člověk posunutý práh bolesti, je to určitě výhoda. Já ho mám posunutý hodně na level magor. Nevím, jak je to možné, ale mě rány vůbec nevadí. Řekla bych ale, že to má člověk nastavené už v hlavě. Vždycky, když mi něco je nebo mě něco bolí, lžu sama sobě, že to nic není. Pomáhá mi to.

Jak vypadá tvůj běžný den, kdy musíš skloubit sport a ještě další aktivity?
Je to hodně náročné a často mám pocit, že už fakt nemůžu a další den už nedám, ale pak se zase oklepu a jedu dál. Vstávám hodně brzo. Ráno mívám ještě totiž někdy tréninky nebo jen třeba musím připravovat podklady k projektům, vyřizovat e-maily a tak. Pak běžím do práce. Polední pauzu se snažím využívat různě. Většinou telefonuji. Odpoledne je vždy různé, často mám nějakou akci, někoho trénuji. A pozdě večer mám zase svůj trénink. Domů se vracím velmi pozdě. Pro mě je asi nejtěžší se pořád soustředit. Člověk je na tréninku, musí být nejlepší a musí podat nejlepší výkon, pak mám třeba nějakou akci. Teď jsem měla například důležitý proslov, kdy víte, že se na vás dívá celý národ a nemůžete si dovolit udělat nějakou chybu. Tohle mě asi ubíjí nejvíc. A pak taky určitě sebezklamání, že nikdy nestihnu, co si naplánuji a pak si to strašně vyčítám. Vadí mi, že jsem na sebe tak přísná, ale nemůžu si pomoct. A pak do toho samozřejmě řešit různé překážky a nepříjemnosti, kterých je spousta. Ale vždycky se snažím na sobě nedávat nic znát.

Dokážeš ještě spočítat úrazy, které jsi měla spojené s tímhle sportem?
Já je radši nepočítám, ale mohla bych o tom napsat knížku, kolik jich bylo. Od maličkostí až po nejhorší. Taková rozsekaná klíční kost, chodidlo na padrť, loket, co vám visí, kde nemá. To chce mít asi silný žaludek.

Ze sociálních sítí jsem si všiml, že jsi několikrát zamířila do Uzbekistánu. Co tě tam táhne?
Toho je. V minulosti jsem tam třeba pomáhala trénovat uzbecký nároďák, dostala jsem nabídku dělat konzulku… Mně se asi nejvíc líbí jejich způsob života a to, jací jsou. Procestovala jsem toho za svůj život hodně a jsem přesvědčena, že je to nejhodnější národ na světě. Ten, kdo se do Uzbekistánu vydá, bude hodně překvapen, jak to tam skutečně funguje. Jejich mentalita je úplně odlišná. Tady v Čechách si všichni akorát závidí, ubližují. O svých úspěších, když se mi něco povede, nemám v Česku ani náladu mluvit. Mám tak špatné zkušenosti, na které bych nejraději zapomněla. Prostě hází klacky pod nohy. V Uzbekistánu je to úplně jiný svět. Prostě si vás tam, když něco umíte, váží.

Nedávno ses na sociálních sítích pochlubila také tím, že jsi přijala pozvání do Spojených arabských emirátů (SAE). Kdo tě tam pozval a za jakých okolností?
Do SAE jsem byla pozvána Jeho Výsostí šejchem Nahyanem a jeho královskou rodinou. Připadala jsem si jako princezna, tak moc hezky se o nás všichni starali. Navíc by nás i rád podporoval. Setkání a pobyt v SAE byl naprosto neskutečný. Těším se na další.

A teď otázka na tělo. Jak se dá tímhle sportem uživit? Můžeš prozradit řádově kolik si člověk na tvé úrovni tímhle sportem vydělá?
Sportem se neživím, nikdy jsem nechtěla, abych se živila boucháním do pytle. Mám civilní zaměstnání. Pohybuji se v oblasti bezpečnosti.

Jsi hodně aktivní i v různých dobročinných aktivitách. Jsi například patronkou lekcí sebeobrany pro nevidomé nebo jsi nedávno byla také instruktorem aliančních vojáků NATO. Jak to jde stíhat?
Upřímně špatně. Často jsem ze všeho spíš smutná, než abych měla radost. Neumím se na nic jen tak vykašlat, taky nechci s žádnou aktivitou skončit. Mám ráda dlouhodobé vztahy ve všem.

Kromě toho, co jsem jmenoval, jsi také tváří projektu Šikana do klece. Pověz mi o tomhle projektu víc.
Jmenuje se tak kvůli tomu, že jsme Ptáčkovi. A přišlo nám tedy toto spojení fajn, jako, že zavřeme šikanu do klece a že se jí zbavíme. Šikana do klece je program pro mladé bojovníky a bojovnice. Snažíme se dětem ukázat, že je nutné umět bojovat, nedat se a hlavně nikdy se nevzdávat, ať se děje co se děje. Přijde mi totiž, že dnešní děti, ale ani dospělí nejsou vůbec odolní.

Když slyšíš příběhy šikanovaných dětí, se kterými se setkáváš, vidíš se v některých těch příbězích?
Ano, vidím a taky vím, jak jim je. Myslím, že jsem v tomto ohledu velmi empatická. Každopádně žádnou nenávist k agresorům necítím, ba naopak jsem za tuhle životní lekci moc ráda. Dala mi toho strašně moc. To, že mají teď děti ve škole problémy, neznamená, že to takhle bude napořád. Co se týká mně, já se vždycky snažila hledat po bouřce na obloze duhu.

Jak se má vlastně dítě, řekněme na základní škole, bránit šikaně? A kde je vlastně ta hranice šikany?
Žádná hranice neexistuje. Zkrátka řečeno, každý ji má úplně jinde. Co jednomu může připadat jako legrace, druhý může chápat úplně naopak. Když se mi jednou budou spolužáci kvůli něčemu smát, určitě bych to jako šikanu nebrala. Mám pocit, že v dnešní době jsou všichni z cukru a pokud někdo někomu něco řekne, ten druhý si to v sobě nese strašně dlouho a hrozně osobně. Co proti šikaně dělat? Hlavně něco dělat, protože jak si to nechám líbit, šikana se stupňuje. Samotní agresoři testují, kam můžou zajít.

Mluví se dostatečně o tomhle problému? A co víc, řeší se dnes aktivně šikana na školách?
Ano, myslím, že je v dnešní době moderní o tomhle tématu mluvit. Slyšíme o něm ze všech stran. Každopádně to je asi tak všechno. Plané řeči ještě nikdy nikomu nepomohly. Bylo by fajn proti šikaně aktivně bojovat a ne jen upozorňovat, že ve školách je. Tak to bylo vždycky. Šikana vždycky byla, je a bude, s tím nikdo nic neudělá, ani sebelepší program ve škole. Myslím, že je už od začátku všechno špatně. Učitel často dělá, že šikanu nevidí, nechce mít problémy, že on šikanu ve třídě má, nebo toho žáka nemá rád. Je toho spousta.

Člověk za celou dobu nasbíral spoustu příběhů. Teď jsme slyšeli další. Ve třídě šikanovali malou holčičku a když někdo na tu šikanu ze třídy upozornil, měl z toho problémy skoro taky, a prý si připadal jako u výslechu. Bylo mu to tak nepříjemné, že si řekl, že příště už radši nic neudělá. Je to hrozné. Také nám s bratrem přijde, že děti nemají vůbec ke školním psychologům důvěru a že je vlastně nechávají se v těch problémech pořád plácat. To, že si budu o šikaně povídat, může být sice na jednu stranu fajn, ale asi to nevyřeší to, že mi spolužáci zničí věci, budou mě bít nebo mi nadávat.