Zemanova demonstrativní grilovačka spodního prádla byla chabým pokusem v dýmu z trenek zamaskovat schůzku s Andrejem Babišem a Danielem Benešem. Zemanovi se podařilo přinutit Babiše, aby nejmenoval ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, má totiž v plánu na post šéfa české diplomacie protlačit lobbistu za čínské zájmy Jana Kohouta.

Málokdy se Brno dostává do popředí celorepublikového mediálního zájmu (většinou kvůli tomu musí někdo umřít nebo dostat žloutenku). Sobota 26. května však byla v tomhle ohledu sváteční. Nejprve do města zavítala delegace premiérů, ministrů, hejtmanů, primátorů a další politické honorace, aby zahájila (po prvních dojmech) velmi vydařenou výstavu Re:publika - super, budem v telce! Aby se pak o mediální zájem přihlásili “běžní” lidé. Tedy, neběžní Slušní lidé.

Je to zavedená ekonomická poučka: když rostou lidem mzdy, zvyšuje se spotřeba, a tím roste i cena zboží a služeb, tedy inflace. Jenže tahle teorie nyní v Česku příliš neplatí. I do „velkých čísel“ o stavu ekonomiky možná promlouvají exekuce – problém, který se v Česku týká 900 tisíc lidí.

My Češi máme dokonalý smysl pro humor. Mnohdy je ironický, místy sarkastický a k naturalismu také nemá úplně daleko. Jinak si nedokážu vysvětlit to, že sedmdesát let od komunistického puče v Československu dochází k lákání pohlavárů této ideologie k podpoře menšinové vlády v demisi. Chce to opravdu odvahu a správné povahové vlastnosti. A takové kádry v našich končinách máme.

Zpráva o tom, že v České republice má každý desátý člověk nad 15 let vážné problémy s exekucemi, působí na první pohled jako bomba. Ovšem odbornou veřejnost zas tak moc nepřekvapila. Jen potvrdila to, o čem se mluví již zhruba dvě dekády – výuka finanční gramotnosti je u nás stále na velmi mizerné úrovni.

Otcovská dovolená je nesystémový, populistický nesmysl. Abychom si rozuměli: Nemluvím o potenciálním efektivním řešení, které by umožnilo podílet se oběma rodičům pružně na výchově dítěte a zůstat přitom v kontaktu s trhem práce, ale o klasickém českém pseudořešení, které vešlo v účinnost 1. února 2018.

Nevím, koho mám volit. Nepůjdu volit, stejně můj hlas nic nezmění. Můj kandidát už vypadl, v druhém kole nevolím. Tyto věty slýchávám v posledních dnech velmi často. Ti všichni, kteří je pronášejí, však neví, jak krátkozraký jejich postoj je.

Už dva roky se v rámci projektu Psychobraní s kolegy a kolegyněmi snažíme o destigmatizaci duševně nemocných. V naší společnosti se totiž stále drží spousta mýtů a předsudků ohledně lidech s diagnózou nějaké duševní nemoci. Snažíme se přesvědčit studenty, učitele, manuálně pracující, IT machry, lidi v zaslouženém důchodu nebo třeba novináře o tom, že například diagnóza schizofrenie apriori neznamená, že je takový člověk nebezpečný. Právě poslední jmenovaná profese, tedy novináři, mají na stigmatizaci duševně nemocných velký vliv, jelikož jejich články ovlivňuje velké množství lidí. A podle toho by ke své práci také měli přistupovat.

Zahřívací kolo skončilo, ring je volný a dá se čekat, že soupeři do druhého kola prezidentské volby vtrhnou bez rukavic. Jde samozřejmě o nadsázku, přeci jen Jiří Drahoš i Miloš Zeman jsou pánové v letech. Zejména starší Zeman viditelně fyzicky sešel a jejich bitva bude pochopitelně jen verbální.

Listopad 1989, Kolumbie. Jeden z nejobávanějších gangsterů světa Pablo Escobar se už několik měsíců snaží zabít prezidentského kandidáta Césara Gaviriu. I jeho (jinak až hrůzostrašně úspěšná) armáda nájemných "sicarios" je na takový útok krátká. Escobar tak nechá naložit letadlo, ve kterém má cestovat jeho nepřítel, výbušninami. Umírá 110 lidí. César Gavirio mezi nimi není.