sobota 18. září 2021 Kryštof

Proces je v podstatě bezbolestný, vlastně celou dobu jen ležíte, říká dárce kostní dřeně

Když se řekne dárcovství kostní dřeně, málokdo ví, co to vlastně znamená. Hodně lidí se dokonce domnívá, že celý proces je velice bolestivý, a proto ani nepřemýšlí o vstupu do registrovaných dárců. Tyto obavy potenciálních dárců jsou ale zbytečné. Odběr kostní dřeně je velmi podobný tomu při odběru krve.

Český národní registr dárců dřeně letos ocenil 50 dárců z celé republiky, díky kterým dostali v minulém roce vážně nemocní pacienti šanci na život. Z jihomoravského kraje to byl zrovna Jindřich Polášek, mladý student VUT z Pohořelic.

Jindřich Polášek

Kdy jste byl poprvé darovat? Co vás k tomu vedlo?

K darování kostní dřeně jsem se dostal v podstatě omylem. Bylo to v prosinci 2018, když na moji tehdejší školu, gymnázium v Uherském Hradišti, přijela paní Wasserbauerová, která se věnuje náboru do registru ve Zlínském kraji již spoustu let. Já sám od sebe jsem se do registru vůbec zapsat nechtěl, jenže jeden kamarád, který má problémy se štítnou žlázou a kvůli tomu se do registru nemůže zapsat, mě do toho tak trochu donutil a řekl, ať se zapíšu „místo něj“. Při těchto slovech se smál, že mi stejně nikdy nezavolají, že šance na shodu je velmi malá. Později jsem zjistil, že šance na shodu dárce s pacientem je asi 1:10 000. Netrvalo to ale dlouho a už v dubnu 2019, shodou okolností v den psaní mojí maturitní slohovky, mi volali z nemocnice v Olomouci, že jsem potenciální dárce. Po úspěšném napsání slohové práce jsem vyjel právě do Olomouce na kontrolní testy, jestli všechno sedí a jestli mám s pacientem opravdu shodu. Tam mi tehdy řekli, že pro danou osobu se zatím našli 3 dárci, a že pokud bych já byl ten nejvíc vhodný, tak mi zavolají za 2-3 měsíce z Plzně, kde sídlí nadace pro transplantace kostní dřeně. Jelikož mne v květnu čekala maturita, tak mi vyhovovalo, že se mají ozvat až nejdříve v červnu. Nakonec jsem se zavolání z Plzně dočkal už v půlce května, tedy za měsíc, a bylo mi oznámeno, že tedy jsem nejvhodnější dárce pro daného pacienta a kdy se můžu dostavit k odběru. Právě kvůli mé maturitě jsem do Plzně jel až v červnu, a to hned dvakrát. Poprvé to bylo na finální kontrolní odběr krve a aby se opravdu ujistili, že všechno sedí, a podruhé jsem tedy jel darovat samotnou kostní dřeň.

Vstoupil jste do registru dobrovolných dárců a můžete tak jednou zachránit život druhému člověku, to musí být neskutečný pocit...

Zpočátku jsem si to ani velice neuvědomoval, že jsem někomu zachránil život. Cítil jsem se jako po darování například krve, nijak speciálně. Pak mi ale na pokoj začali chodit děkovat doktoři, kterých nebylo málo, a mně došlo, že darování kostní dřeně je opravdu něco trochu víc. Ten pocit, že jsem někomu dal naději na život nebo jsem život dokonce zachránil, ten se opravdu těžce popisuje. Dodnes z toho mám husí kůži, když si tohle uvědomím.

Jaká je vaše krevní skupina?

Ačkoliv jsem původně chtěl studovat medicínu, tak z lékařského hlediska o transplantaci kostní dřeně toho zas tolik nevím. Pokud vím, tak moje krevní skupina je A+, tedy ta nejčastější, díky čemuž jsem asi i našel pacienta. Je jasné, že u většího počtu lidí se stejnou skupinou bude i více nemocných. Na krevní skupině určitě záleží, ale je to jen jeden z faktorů, který to ovlivňuje. Když jsem viděl výpis jedněch testů v Plzni, je potřeba, aby se shodovalo opravdu velké množství věcí. Proto taky v dnešní době každý čtvrtý pacient nenajde svého dárce. A proto je potřeba, aby se do registru neustále zapisovali noví lidé. 

Namotivovalo vás darování dřeně i k radování krve?

Plazmu jsem ještě darovat nebyl, ale nedávno jsem začal s krví. Je pravda, že darování kostní dřeně mě svým způsobem namotivovalo. Samozřejmě u darování krve není ten pocit záchrany lidského života, ale pomoc to určitě taky je. Poprvé jsem vlastně byl krev darovat v souvislosti s koronavirem. Zlínská nemocnice totiž v létě vyhlásila, že hledá dárce krve, kteří prodělali covid, a tudíž mají v těle protilátky. Jelikož jsem měl covid už na jaře, s darováním krve jsem neváhal. Teď v prosinci tam jdu znovu.

Kolikrát jste už byl darovat kostní dřeň a kam jste šel?

Kostní dřeň se většinou daruje jednou. Jednak to je zákrok, ze kterého se lidské tělo chvíli vzpamatovává, já osobně jsem byl asi týden poněkud zesláblý a unavený, a jednak je velice nepravděpodobné, že by jeden člověk měl shodu se dvěma pacienty. Pouze v případě, že stav pacienta se zhorší a potřebuje další kostní dřeň od dárce, pak je možno ji darovat vícekrát.

A kde jste byl darovat?

Darovat jsem ji byl v Plzni, kam jezdí kostní dřeň darovat všichni anonymní dárci z České republiky.

Jak celý proces probíhá?

Dnes existují dva způsoby darování kostní dřeně. Ten první, klasický, je odběr z pánevní kosti v celkové narkóze, který se dělal řadu let. Ten druhý, novější, je separací z krevních buněk. Já jsem podstoupil ten druhý způsob. Funguje to tak, že pár dní před darováním si člověk vpichuje injekce s látkou, která navýší množství potřebných buněk v krvi, aby byl odběr snazší. Poté, v den odběru, je člověk na lůžku odvezen do místnosti, kde jsou umístěny separátory. To jsou zařízení, která filtrují krev na jednotlivé buňky a doktoři si tak můžou vybrat přesně jen ty buňky, které potřebují. Pro představu je to velké jako pračka, a i to podobně hučí. Na toto zařízení je člověk připojen dvěma tlustými jehlami, v každé loketní jamce jednou. Levou rukou krev teče ven z těla do separátoru a v pravé ruce vtéká zpět do těla.

Takže Vám celý proces během darování nevadí?

Tento proces je v podstatě bezbolestný, jen se u toho člověk nemůže moc hýbat, právě kvůli tlustým jehlám zavedených do těla. Ale to, že by krev tekla ven z těla či zpět do těla, člověk v podstatě necítí, takže si tam prakticky jen leží.

Jak dlouho celý proces trvá?

Darování touto separací trvá zhruba 4 hodiny, ale u každého se čas samozřejmě lehce liší. Naštěstí jsem tam sebou měl kamaráda, se kterým jsem si ty 4 hodiny povídal, a tak celé darování ještě více uteklo. Proto jsou důležité výše zmiňované injekce, které značně navýší počet buněk v krvi. Bez nich by se délka odběru podstatně prodloužila.

Jaké bylo vaše první darování, měl jste strach?

Strach jsem samozřejmě měl, to je asi přirozené. Člověk přece jen moc neví, do čeho jde. Navíc já se jako malý vždy bál odběrů krve u doktora, takže tohle bylo tak trochu vykročení mimo mou komfortní zónu. V porovnání se záchranou lidského života je to ale pořád takřka nic.

Co říkáte na ocenění Českým národním registrem dárců dřeně?

To ocenění určitě potěší a je to vskutku krásné gesto z jejich strany. I přesto se ale necítím, že bych vykonal něco tak „zázračného“, abych za to byl tak odměněn.

Jak tedy online předávání probíhalo?

Předávání mělo probíhat na slavnostním večeru v Praze, který ale byl jako většina akcí kvůli koronaviru zrušen. Ocenění nám tedy bylo zasláno poštou, přičemž jsme každý ještě emailem obdrželi videopoděkování od herce Ondřeje Vetchého a biskupa Václava Malého.

Víte přesně, komu jste zachránil život?

Darování je anonymní, což je svým způsobem jedno z kouzel celého procesu. Moje jediná informace, kterou jsem o svém pacientovi obdržel, byla ta, že se jedná o pacientku z Česka. Po 5 letech je každopádně možné zažádat o seznámení, do toho mám ještě ale daleko, takže uvidím, jestli tuto možnost využiji. Bylo mi ale řečeno, že již teď, po nějakém roce a půl, je možné napsat do Plzně a zeptat se na stav mojí pacientky.

Co bys doporučil někomu, kdo jde darovat poprvé?

Důležité je určitě nebát se a naopak mít naději, že daný čin někomu zachrání život, to je za mne silná motivace.  

Dárců kostní dřeně není příliš, co byste potenciálním dárcům vzkázal?

Kdybych teď stál znovu před rozhodnutím, zda se zapsat do registru či nikoliv, výpověď někoho, kdo s tím má osobní zkušenost, by mi určitě pomohla. Dle mého je vcelku malá informovanost lidí u nás, co vlastně obnáší darování kostní dřeně, o čem to je nebo dokonce že něco takového vůbec existuje. Momentálně je u nás v registru zapsáno asi kolem sta tisíce lidí, což podle slov jednoho doktora pokryje zhruba půlku pacientů u nás. Zajímavý už je jen ten fakt, že u nás je v registru zapsaný každý 180. člověk, kdežto v sousedním Německu, odkud bereme nejvíce dárců, je zapsaný každý 9. občan. Tohle číslo je něco, co se určitě dá změnit a jsem rád, že se počet zapsaných v registru neustále zvyšuje. Darování kostní dřeně je přece jen skutek, který vás samotného nestojí nic než čas, a někomu jinému zachrání život. Nevím tedy jak ostatní, ale kdyby mě někdo řekl, že můžu někomu zachránit život, být za to oceněn a nestálo by mne to nic, rozhodně bych do toho šel.

Hodnocení článku je 68 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Pixabay.com

Štítky darování, kostní dřeň, Jindřich Polášek, dobrovolník

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.