Ani na chvíli nešla úvaha, že bych se nahoru nedostal, říká zachráněný jeskyňář
Jedno špatné došlápnutí v jednoduchém místě jeskyně Svážná studna v Moravském krasu vedlo k tomu, že si zkušený speleolog Václav Adamec okamžitě vyzkoušel fungování záchranného systému z druhé strany. Ze soboty na neděli na jeho záchraně pracovaly desítky hasičů a speleozáchranářů. Na povrch ho záchranáři dokázali vytáhnout po více než 20 hodinách. V sobotu ráno přitom jeskyňář ještě jako dobrovolný hasič z Rájce-Jestřebí pomáhal odstraňovat popadané stromy na silnici. Řekl to novinářům v nemocničním pokoji, kde se zotavuje ze zranění, má zlomenou holeň.
Adamec se vydává s kolegy do jeskyní pravidelně už 20 let. Tentokrát pod zemí u Rudice na Blanensku měli v plánu uklízet vybavení po předchozích výzkumech. Ve chvíli, když se zranil, měl u sebe jednoho kolegu a další byl na cestě k nim. Jeden speleozáchranář, druhý zdravotník. Že se na povrch nedostane sám, mu bylo jasné ihned.
„Slyšel jsem, jak šly kosti o sebe. Nosíme s sebou izofolii pro zachování tepelného komfortu, měli jsme dole zásoby jídla, pití i lékárničku. Od začátku se řešilo, jak se dostanu nahoru. Ani na chvíli nešla úvaha, že bych se nahoru nedostal," řekl pětačtyricetiletý muž, který pracuje v IT a kromě speleologie ve volném čase působí jako dobrovolný hasič a běhá ultramaratony.
Na to, že pouze špatně došlápl, se zranil velmi nepříjemně. Podle přednosty Kliniky úrazové chirurgie ve fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích Milana Krtičky utrpěl tříštivou zlomeninu, která zasahovala i do kotníku. „Úlomky jsme poskládali do fyziologického postavení a zafixovali je pomocí šroubů a dlahy. Délka hojení je tři měsíce, ale může hýbat nohou i v kloubu a může chodit o berlích," řekl Krtička. Domů by mohl jít pacient už ve čtvrtek, třetí den po operaci.
Lékař také potvrdil jeskyňářova slova, že záchranný systém fungoval bezvadně, pacient přijel do nemocnice se správně zafixovanou nohou. Jeho cesta na povrch ovšem nebyla nijak lehká. Nemohl dostat ani silné léky proti bolesti, protože část cesty se musel dostávat nahoru sám. Až v závěru ho táhli na saních.
„O sebe jsem se nebál, spíš o ostatní, abych jim neublížil při cestě nahoru. A taky jsem měl obavu o kluky, kteří se starali o střelbu a další. Fungovali jako permoníci," připomněl jeskyňář, že část cesty bylo potřeba rozšířit, což odborníci dělali pomocí malých rozbušek. „Musíme všem poděkovat, jak skvěle zafungovali, každý metr cesty byl nachystaný," řekl. Byl v hloubce okolo 60 metrů a 250 až 300 metrů od vstupu.
V minulosti už přitom býval i výrazně hlouběji a dál. „Z takových míst by byla záchrana rozhodně náročnější. Už jsem si taky v jeskyni zlámal žebra a vyhodil rameno," vzpomíná na dřívější patálie a nepřipouští, že by už do jeskyně nelezl. Naopak předpokládá, že až se noha zahojí, spustí se dolů do stejné jeskyně znovu.
Ač záchrana trvala přes 20 hodin a sám byl dole, než přišla pomoc, zhruba hodinu, jemu to přišlo mnohem kratší. „V jeskyni čas plyne jinak, rychleji. Přišlo mi to jako chvíle. Ale taky, když jsem tam byl sám, měl jsem pocit, že se mi to jenom zdá a že se probudím," vzpomněl si. Dodal, že jako ultramaratonec je zvyklý být sám dlouho a spoléhat se sám na sebe. Nicméně na povrchu už na něj čekala rodina, manželka s dětmi, i když by byl raději, kdyby se o všem dozvěděla až ve chvíli, kdy by byl z jeskyně venku.
