Měli bychom žít americký sen, místo toho se snažíme probudit z české noční můry, říkají majitelé oceňované Panelky v Lulči

Mohla by to být klasická moderní story, kterak se dva mladí a zcestovalí lidé rozhodli usadit v moravské kotlině a na pozadí nádherného prvorepublikového lomu v Lulči nedaleko Vyškova, odkud Ondra pochází, začít užitkovat bohaté zkušenosti, které nabrali ve světě. 

Láska od vody

„U Libuše jsem strávil dětství. Je to evropský unikát, místo s naprosto jedinečnou atmosférou,” vypráví Ondřej. Svou životní partnerku Šárku poznal u vody. „Pracovala v rodinném kempu na Vltavě a upřímně: už jsem po ní pokukoval od své první vody na střední,” usmívá se. Ve Vyškově měl tehdy malou stavební firmu, díky čemuž byl schopný naordinovat si na pár týdnů “prázdniny” v kempu. Se Šárkou, za výčepem.

„Bylo nám fajn, klapalo nám to a po čase nás navštívil čáp a potom i vrána. Tou dobou navíc rodina Šárky přišla o pronájem kempu, který budovali od píky, od první maringotky,” dodává.

Domů k lomu

Přirozeně tak přemýšleli, kudy dál. „Tehdy se ke mně doneslo, že provozovatel kiosku u Libuše s tím chce seknout. Nemuseli jsme se rozhodovat dlouho, míst s tak neuvěřitelným kouzlem a potenciálem je opravdu málo,” vysvětluje Ondřej.

Malá cestopisná odbočka: zatopený lom Libuše se nachází v obci Luleč na Vyškovsku. Jde o malebnou vodní plochu zakousnutou do skal a lesního svahu na místě bývalého kamenolomu.

Historická fotografie kamenolomu v Lulči z konce 20. let 20. století, zdroj: Facebook/Koupaliště u Libuše v Lulči

O jeho vybudování se postarali skauti na konci třicátých let minulého století a díky tomu v sobě spojuje kouzlo prvorepublikové plovárny (s jeho skákadly a do skály vyrubanou kamennou skluzavkou) s naturelem koupání v panenské přírodě. 

Unikátní přírodní koupaliště je vyhledávaným cílem rekreantů už od roku 1939, zdroj: Facebook /Koupaliště u Libuše v Lulči

A vedle lomu Panelka. Tedy, tehdy ještě Restaurace a pizzerie u Libuše, abychom byli přesní.

Langoš, smažák, hrancle. Svatá trojice českých koupališť

„Táta vždycky říkával: jde se na panel. Kvůli výrazné střeše kiosku. Ten tehdy představoval naprostý evergreen českého koupání. Čtyřicet ve stínu a na stánku smažák, něco pro děti ve smyslu hranolky a k tomu langoš,” vypráví Ondřej.

Gastronomie každé země je do určité míry ovlivněna jejím společensko-historickým vývojem. Českou kuchyní se proto, a jde o věc empiricky dobře ověřitelnou, výrazně line odér přepáleného tuku normalismu. 

Panelka ještě jako Restaurace a pizzerie u Libuše

„V Česku je prostě zajetý, že u vody se jí smažený. Nikoho se nechceme dotknout, vážíme si každého, kdo dělá v gastru, ale nikdy jsme nechápali, proč se sakra nikdo nekousl a neřekl si: přece nebudeme ve vedru u vody jíst tohle,” vysvětluje Ondřej. „Musí to jít jinak, není důvod, proč by nešlo.” 

A taky že ne.

Svět v Panelce, langoš u Neřestí

S majitelem si plácli v lednu minulého roku a s kioskem to vzali od podlahy. „Nezůstal tu kámen na kameni,” popisuje Ondřej. Rodila se Panelka.

Panelka v novém.

Z bizarní a ponuré oranžovo-šedé do vzdušné bílé. Z bufetu položeného na základech smaženého standardu k místu, kde si po procházce lesy Drahanské vysočiny dáte vynikající vietnamské Bun Bo Nam Bo, thajské červené kari nebo domácí bramborové noky s jahodami a zakysanou smetanou. 

Místo, které se sborem nových obdivovatelů napříč krajem i republikou sbírá i uznání z odborných kruhů a kde vedle místního automechanika, jež si po práci skočil na pivko a skluzavku, srká domácí limču i herec z Brna a poctivou zelňačku fotí foodblogger z Prahy.

„I ten langoš si u nás dáte, nejsme naivní. Ani se nechceme nad nikoho povyšovat. Smažák, langoše, wafle nebo grundle dostanete. Jen tu mají své vlastní místo: v Chýši neřestí,” usmívá se Ondřej, zatímco hodí hlavou směrem k menší budově vedle Panelky. Dvě okénka, dva světy. V jednom vály od Vietnamu po Mexiko, v druhém koupákové neřesti našich předků. Místo bití doplnění.

Pět set za měsíc. Někdy i víc

Hned první rok provozu nabrala Panelka přesně ten šílený spád, který je vlastní pro podniky letní sezóny. „Je to vlastně sebevražedný byznys. Jedete už od rána s příchodem prvních koupajících a končíte v noci s odchodem těch, pro které je noc krátká. V létě nadřete i pět set hodin měsíčně. Jdete na hranici fyzických i mentálních možností s tím, že přes zimu dáte na chvilku nohy nahoru a možná se i někam podíváte,” popisuje Ondřej.

Katalyzátor covid

Turbulentní rok 2019 se však v zimě, v době zaslouženého odpočinku hospodských nabírajících síly na další půlroční sprint, překulil do letopočtu 2020. A dnes už všichni víme, že za chvíli zaklepe na dveře pozdrav z Číny.

Koronavirus měl na Panelku paradoxně neblahý a zároveň pozoruhodný vliv. Na jedné straně výrazné omezení v podobě všech možných i nemožných zákazů a z nich plynoucí ekonomické ztráty, na druhou nakopnutí podniku díky nutnosti naučit se plavat ve vodách, do kterých by mladé podnikatele běžný proud nezanesl.

„Měli jsme dvě možnosti. Buď se z toho rozbrečet nebo se kousnout a něco vymyslet,” popisuje Ondřej. „Je zvláštní, jak se člověk dokáže v mezních situacích vzepnout. Naše celé podnikání bylo před koronou postavené na výletnících a návštěvnících lomu. Abychom ale mohli za lockdownu vůbec něco prodávat, museli jsme za lidmi,” vysvětluje Ondřej. Na koleni tak začali s rozvážkou a intenzivní prezentací na sociálních sítích.

„Základním kamenem našeho úspěchu je bez debat kuchařský um mé partnerky. Šárka umí opravdu skvěle vařit. Kdo zkusil, ví,” chválí Ondřej. Šárčiny parádičky moderní světové i domácí kuchyně pod značkou Panelka se tak rychle dostávaly daleko za původní obzor lidí, kteří znali lulečský lom a gastronomické umění dvojice, jež obývá kiosek vedle u něj.

Koronavirus se paradoxně stal hlavním katalyzátorem změny. Motorem vývoje, který by podle Ondřeje trval tři, čtyři, pět let.

Živo u Libuše

A nezůstalo jen u gastra. Během letošního roku se Luleč stejně překvapivě jako výrazně zapsala i na seznam míst, kde nachází domov kvalitní kultura. „Začalo to koncertem starých rockerů, pak se hudební dramaturgie ujal náš kamarád Tomáš Poprik a spolek KAFARA, ti dali kultuře na Panelce profesionální směr. O zbytek už se postarali lidi a atmosféra místa,” která je v Lulči magická, nutno doplnit.

Na Panelce bylo živo. Koncerty střídalo divadlo, divadla zas doplňovaly výstavy. „Měli jsme tu výstavu oblíbeného TMBK, hrál tu Komediograf, zastavilo se i dětské divadélko. Obecně toho tady pro děcka chceme dělat spoustu. Malovánky, sportovní akce a podobně,” dodává.

Na obecním ne

Jenže. Každá kulturní, sportovní či komunitní pohádka má u Libuše jeden malý háček. Areál Panelky je v těsném spojení s obecními pozemky, na kterých leží například přidružené antukové hřiště na míčové sporty. A pod obecní antukou leží zakopaný pes.

„Osm z devíti zastupitelů Lulče je z klubu ANO. V kontradikci k tomu visí nad okny našeho kiosku podobizna Havla a Masaryka. Má to vliv? Těžko říct. V lásce nás ale zrovna nemají,” popisuje Ondřej. 

Antipatie k mladým “náplavám”, co si dovolily měnit věci na vesnici, se neprojevují při řešení zásadních problémů, ale u maličkostí. U malicherností, které bohužel stojí v cestě výborným nápadům. 

 

„Přes švagra jsme domluvili, že by na Panelku mohl přijet Tomáš Satoranský, těsně před basketbalovým mistrovstvím světa, kde naši zazářili. Představte si to: hvězda NBA v Lulči. Podpisová akce pro děcka, házení na koš s hráčem světového kalibru,” vypráví Ondřej.

„Jediné, co jsme potřebovali, bylo svolení obce postavit na okraji antukového hřiště basketbalový koš. Na vlastní náklady. Chtěli jsme jen štempl, že tady na tom křížku bude stát koš pro děcka z Lulče, za kterými přijede světový formát. Co myslíte, nepřijel. Proč? Na obecním nic stát nebude. Tečka.”

Basketbalový koš nakonec u Panelky stojí vedle obecní antukové hřiště. Basketbalové superhvězdy se však už nejspíš nikdy nedočká.

Do této chvíle byl příběh Ondřeje a Šárky spíše sladkým než bolným. Dřina se vyplácela, vložená energie měla návratnost v podobě úspěchu u lidí i v byznysu. Nesouhra s obecní samosprávou byla v porovnání s tím, co čekalo za dveřmi, pouhým klacíkem, přes který se překročí a mávne za ním rukou.

Ta pravá hořkost měla teprve přijít a nesla společný podpis: s pozdravem stát.

Linka Vyškov - Luleč

Začalo to s lockdownem. Šárka s Ondřejem se vrhli do rozvozu jídla, přitom však zůstalo otevřené výdejní okénko. Ostatně stejně jako kdykoli jindy v roce, korona nekorona. 

Návštěvnost byla na jaře téměř nulová. „Pamatujete si, jak to vypadalo v prvních týdnech koronaviru: prázdné silnice, prázdné ulice. Pokud nemusel, nikdo nikam nechodil. Ani sem,” popisuje Ondřej.

A tehdy to začalo. Trampoty s výletní turistikou policejních složek na lince Vyškov - Luleč. „Média byla tehdy plná případů, kdy policisté dávali pokutu deset tisíc lidem v parku, že neměli roušku a tahle represivní policejní absurdita brzy zavítala i k nám, do prázdného kiosku v sotva tisícové dědině.”

Stačilo, aby se zastavilo pár lidí při návratu z procházky v přilehlém lese na čaj a společnost jim do malé chvíle dělali strážci zákona. 

„Jsou sehraní a používají tradiční metody represivních složek: navození pocitu provinění a strachu. Na scénu napochodují po severokorejsku, nepozdraví a rovnou na člověka nastoupí: co děláte venku? Proč porušujete nařízení?” popisuje Ondřej.

Vzápětí upozorňuje, že nikdy nešlo o policejní přepad v době zákazu vycházení a zároveň mnohokrát nešlo o jednu policejní hlídku. „Nepřijede jedno. Stylem kobra jedenáct jsem najedou rovnou tři auta. Šest, osm uniformovaných. Úderka,” dodává.

84:0

Policejní návštěvy nedokáže Ondřej popsat jiným slovem než buzerace. „Nevydržel jsem to a začal si jejich návštěvy čárkovat. Bylo to absurdní, groteskní, smutný a nervy vytáčející zároveň,” přidává na intenzitě Ondřej.

Výsledek? „84 policistů. Slovy osmdesát čtyři uniforem. A víte, kolik jsme dostali pokut za údajné porušení všeho možného či nemožného? Nula,” odmlčuje se. „Desítky, vyhozené desítky, možná stovky tisíc korun z našich daní, aby pánové zjistili, že nikdo nic neporušil, ale stihli přitom nehoráznými taktikami buzerovat každého, kdo se provinil jen tím, že chtěl na čerstvý vzduch,” pokračuje.

Přitom zmiňuje datum 17. listopadu, kdy se vzhledem ke státnímu svátku sešla u Panelky asi třicítka lidí. Na ploše zhruba poloviny fotbalového hřiště, venku. Navíc v době, kdy nebyl zákaz shlukování ani vycházení. „Přijela tři policejní auta. Velitel zásahu vyskočil a začal diktovat: ty si stoupni sem a zajisti, ať nikdo neproklouzne. Ty legitimuj tuhle skupinku a tuhle rodinku. Ty všechno natáčej, ty se zaměř na kiosek.” 

Nula pokut a nula vysvětlení. „Jen arogance a zastrašování. Z těch čtyřiaosmdesáti strážníků, co k nám za korony přijeli, nás pozdravili dva. Co je ale horší, nikdo z nich nám nebyl schopen říct, co vlastně porušujeme.” 

Musíte provokovat?

Jindy prý zase policisté ani nevystoupili z auta. Místo nich se lomem rozlil nepříjemný hlas z amplionu s rozkazem, aby se lidé postávající okolo kiosku v přírodě rozešli. „Třeba do Kauflandu ve Vyškově, ne? Nebo do Lidlu. Viděl jste to tam v době, kdy vláda kvůli “bezpečnosti” všechno zavřela? Ty fronty tam zevnitř ven až na parkoviště? S rozestupy tak dvacet čísel,” pokračuje Ondřej. 

Asi nejabsurdnější pro něj však byla policejní návštěva z pozdních večerních hodin. „Když máme otevřeno, tak tu vlastně bydlíme. Nad kioskem jsou pokoje a tam s rodinou spíme, restaurační kuchyň je naše domácí kuchyň a hospoda obývák. Šárka jednou pracovala až do noci a pak si šla lehnout. Chtěl jsem ji pomoci a udělat alespoň přípravu na ráno: krájení cibule a zeleniny, nic složitého,” popisuje Ondřej. 

Bylo půl jedné ráno. V areálu (překvapivě) ani živáčka. Luleč spí. „Rozsvítím si v kuchyni, krájím cibuli a po půl hodině bouchání. Venku uniformy, co na mě bez pozdravu rovnou spustí: Brunclík, musíte nás provokovat?!”

Vyškovští policisté si podle Ondřeje udělali z návštěv Panelky částečně sportovní disciplínu. Skutečné jádro problému však možná leží o pár desítek či stovek metrů dále směrem do vesnice, kde nějaký samozvaný strážce pořádku nejspíš žhaví drát pokaždé, když se u Libuše pohne list.

Díky, Andreji

Pokud se na letošní rok podíváme s nadhledem, nepředstavují však problémy s policií ani neshody s obcí pro mladé podnikatele z Panelky pomyslný vrchol ledovce problémů. Tím je, a desítky tisíc provozovatelů restaurací z celé republiky by mohly podepsat, katastrofální přístup státu k současné pandemii.

Zavírání restaurací ze dne na den. Bez náhrad, bez reálné pomoci. Ze sta na nulu. A pak do hlubokých mínusů.

Podle Ondřeje nejde v posledních měsících o nic jiného, než boj o přežití. Přežití vydřeného a právě vzkvétajícího podniku v kdysi prosperujícím oboru, který se však řítí k zemi jako celek.

„My máme tu výhodu, že jsme relativně mladí. Představte si ale situaci těch zasloužilých pánů hospodských. Třicet let kšeft, pár roků před důchodem. Za léta ušetřených pár drobných a teď stojí před rozhodnutím, jestli ze dne na den skončit s něčím, co celý život budovali, nebo do toho vrazit to něco málo, co si ušetřili s tím, že možná budou muset stejně za půl roku zavřít a skončí úplně na dlažbě. To je šílený. To je na provaz.”

Pomoc od státu? „Ta je jen na papíře. Nula. Ano, dostali jsme 19 a 25 tisíc v prvním covidu, v druhým ještě nic. Kolik to ale dělá, když máte měsíční náklady jen na nájem a zálohy za energie desítky tisíc? Nikdo se o nás nepostará. Podřízli nás a nechávají pomalu vykrvácet,” dodává Ondřej.

Živnostníci neprosí

Malí podnikatelé přitom podle Ondřeje nejsou zvyklí stát s nataženou rukou. „Živnostníci neprosí. Živnostníci jsou zvyklí si na všechno vydělat sami. Živnostníci chtějí jen svobodu k tomu, aby mohli dělat, co umí. Nikoho o nic nežádají, nikoho nevysávají,” prohlašuje Ondřej přesvědčeně. „Tedy, ti opravdoví, ne ti z čapáku,” dodává.

Při hovoru se dostává do ráže, není divu. „Pokud mluvíme o nějaké, ve velkých uvozovkách “pomoci”, státu nestačí srazit nás na kolena, my se musíme ještě plazit.” 

Mluví o byrokratické pasti, kterou se musí podnikatelé při žádostech o pomoc probít. Co druh pomoci či úlevy, to jiný úřad. Co žádost, to několik stránek obsahujících desítky kolonek, přičemž vyplněny musí být správně, přestože se dají vyložit rozličně. Nad každým příspěvkem visí navíc jako Damoklův meč hrozba (či spíše příslib) “zakleknutí”, pokud se nesplní nějaká z podmínek pod čarou, kterou si podnikatel nepohlídá nebo přehlédne.

„Sto neoprávněně čerpaných milionů na pekárenskou linku stát zpátky nechce. Za dvacet tisíc ale hospodského potahá, zaklekne, rozdrtí. Taková je pomoc státu, takový je dnešní stát,” uzavírá Ondřej.

Tahle země nechce být pro slabý

Příběh Panelky je vlastně výmluvným obrazem doby. Nekonečná řada malých aktérů musí bojovat s největší globální výzvou, jaké společnost v její novodobé historii čelila. Nejtvrdším nepřítelem se ale paradoxně stává systém, který má moc, prostředky a koneckonců i povinnost každého jednoho z nich chránit. 

„Těžko hledat pozitiva na téhle...radši budu slušný, nepříznivé době, v tomhle ne zrovna přátelském státě. A nejde jen o nás. Je ohromná škoda, že tahle země přichází o mladé lékaře nebo jakékoliv podnikavé lidi s nápadem jen proto, jak nepřátelská k nim dokáže být,” popisuje Ondřej.

Existuje navzdory všemu pomyslné světlo na konci tunelu? „Podle mě se z každé noční můry dá probudit. My to zvládnem. Jsme mladý, invenční a máme sílu. Než se rozední, budeme prostě makat tak, jak jsme si doteď zvykli,” vzkazuje Ondřej.

A druhým dechem dodává. „Pokud budete chtít na jaře, po tomhle všem marastu, přece jen trochu zlepšit den, stavte se za námi na Panelku. Na pivko, limču a něco dobrýho s sebou. Teď už víte, na co se můžete těšit.”