Jedná se o PR článek. Více info k PR článkům můžete najít ZDE.
PR článekČtvrtek, 20. června 2019, 17:30
Dvojí kvalita potravin. Především před květnovými volbami do Evropského parlamentu v Česku netradičně často skloňovaný pojem. Přitom jde o fenomén, ve kterém Češi žijí již více než dvě dekády, aniž by o této skutečnosti měli celá léta tušení.
Radomíra Havlíka jsme vám, čtenářům, částečně představili již v minulém díle Sladkého Brna. Vyprávění rodilého Brňana, moravského patriota a zakladatele firmy Premiera Sweet však tentokrát přerušíme tématem, které v květnu díky volbám “ožilo” takovým způsobem, že bylo nemožné se mu vyhnout, i když člověk vypnul televizi, mobil a šel se podívat do ledničky. Téma dvojí kvality potravin.
Jde však skutečně o fenomén posledních měsíců či let, který nyní musíme řešit tlakem na Evropskou unii? Nikoliv. Své o tom ví Havlík i každý, kdo podniká či podnikal v potravinářském průmyslu. Pes je totiž zakopaný jinde, na vlastním dvoře.
„Nedávno mě v televizi zaujala jedna dáma. Byla to vysoce postavená manažerka jednoho významného obchodního řetězce. Mluvila v diskuzi o cukru a pronesla velmi zajímavou a o mnohém vypovídající větu: “v našich výrobcích snížíme obsah cukru..” Zvláštní, že? Člověk si řekne, jak může obchodník ovlivnit obsah cukru ve výrobcích, které má pouze přeprodávat? A právě v tom tkví ten problém,” vysvětluje Havlík.
Obchodní řetězce mají podle Havlíka nad výrobci obrovskou moc. „Je to jednání z pozice silnějšího. Řada výrobců je na velkých obchodních řetězcích závislá. Pokud by řekli ne, nahradil by je někdo jiný. Ten, kdo je ochoten snížit kvalitu,” dodává.
Princip je jednoduchý. Řetězce tlačí cenu dolů a továrny snižují kvalitu výrobků, aby za požadovanou cenu vůbec dokázaly vyrábět. Nic z toho konečný zákazník neuvidí a nepozná. Logo na výrobku je stejné, obal stejný, obsah ale jiný. A děje se to už více než dvacet let.
„V devadesátých letech byl obrovský hlad po všem západním. Těsně po rozdělení Československa došlo navíc ke zrušení norem na kvalitu potravin. Tahle kombinace měla za následek, že jsme od poloviny devadesátek svědky postupného, nenápadného šizení českého zákazníka. Aniž by o tom mohl mít tušení,” vysvětluje Havlík.
Lidé v Česku byli po revoluci poblázněni západními výrobky, narozdíl od našich západních sousedů jsme však měli čtyřicet let skluzu v konzumentské náruživosti. „To, co by vám Rakušan nebo Němec omlátil o hlavu, Čech sní. Proč? Oni neměli čtyřicetiletou přetržku. Jejich standard je daný a oni ho vyžadují. My bohužel ne. Nám dlouhou dobu stačila k důvěře ve výrobek etiketa výrobce. Realita je taková, že se ta část továren, která si šizení nemohla kvůli porušení standardu dovolit, přesunula do Polska. Odtud pak pod stejným logem vyváží levnější a nekvalitnější potraviny pro nás a východní Evropu,” popisuje Havlík.
Sám má s problémem snižování spoustu vlastních zkušeností. Problém z praxe ilustruje na příkladu: „Pokud vás stojí kilo surové čokolády 460 korun a vy pak zjistíte, že konkurence prodává čokoládu za 160 korun za kilo, logicky se ptáte, jak toho mohli docílit?” uvažuje nahlas Havlík.
„Vždy se zhrozím, když někdo přinese nějakou komerčně známou čokoládu a říká: podívej, to je teprv čokoláda, ta panečku chutná! A vy se pak podíváte na její složení, kde najdete nějakých 15% kakaa. Zbytek jen tuk a cukr. Proč má ten člověk pocit, že je ta oblíbená komerční čokoláda lepší? Protože si za ta léta zvykl. Protože má pocit, že čím je ta čokoláda sladší, tím je lepší,” vysvětluje.
Další technikou šizení zákazníka je pak postupné, nenápadné snižování porcí. „Dříve bylo zažitým pravidlem, že pytlík rovná se 100 gramů bonbónů. Dnes je to nejméně 65 gramů a nejvíce 90. Cena stejná, velikost pytlíku stejná, gramáž nižší. Kvůli tlaku řetězců na cenu vlastně kupujete vzduch,” shrnuje Havlík.
Podniky v potravinářském průmyslu mají podle Havlíka dvě možnosti. Udržet kvalitu a tím pádem i vyšší cenu a doufat, že jí klient ocení, nebo snížit standard, tím i cenu a kvalitu. „Ani nebudu říkat, kolikrát si lidé ťukali na čelo, že nezlevňuju, že mě to položí. Ano, v dobách krize okolo roku 2008, kdy nás drtily levné polské bonbóny, málem položilo. Nyní se naštěstí doba změnila a nám se sázka na kvalitu vyplatila,” hodnotí brněnský podnikatel.
Předvolební kampaně k evropským volbám slibovaly změnu v otázce kvality potravin ze všech stran. Je však možné tento dlouholetý proces změnit jedním direktivním nařízením Evropské unie? „Není to věcí Evropské unie, jak se nás politici snaží přesvědčit. A bohužel si nemyslím, že by se tento fenomén dal tak rychle napravit. Přeci jen se to tady kazilo pětadvacet let, nemůžeme chtít podstatnou změnu během jednoho roku,” uvažuje Havlík.
Tlak musí přijít zespoda a mířit na správná másta. „Musíme se zaměřit na management a vedení obchodních řetězců,” upozorňuje. „Kdepak Evropa, jsou to naši vlastní lidé, kteří nás šidí. Je na čase ukázat prstem, pojmenovat problém a začít tlačit. Politici, média a především sami zákazníci. Máme to ve svých rukou,” uzavírá Havlík.
Foto Marian Krajčirík
