Velikonoční pondělí patří podle tradic chlapcům a dívkám, mládenci ráno a dopoledne čekají na děvčata, koledují a vyšlehávají je. Děvčatům to má přinášet pohlazení, po němž neuschnou. Na oplátku dostávají od děvčat kraslice.
Dnešní den, zvaný občas i jako Červené pondělí, následuje jen čtyřiadvacet hodin po Zmrtvýchvstání Páně. Je to tak druhý den, který křesťané prožívají při velikonočním oktávu, což je týdenní radost z vykoupení. Oktáv připomíná velikost a význam Kristova vzkříšení.
V České republice je zvykem na Velikonoční pondělí vzít do ruky domácky pletenou pomlázku, většinou z osmi až dvanácti vrbových proutků (to však neznamená, že chlapci nedokážou uplést tlustší) a jít koledovat a mrskat děvčata z okolí. Vše doprovází odříkávání různých koled, z nichž nejznámější je určitě „Hody, hody doprovody“. Jsou ale i místa, kde se děvčata polévají studenou vodou.
Samotné koledování má v jednotlivých krajích různých podob. Někde se říká šlehání nebo mrskání, jinde se zase setkáte s výrazem šupání. Cíl je ale jediný: děvčata mají po mrskání získat část jarní svěžesti z vrbových proutků. Jsou tak chlapci „pohlazeny“ a neuschnou. Děvčata jsou navíc na koledníky vždy připravena a ti dostávají odměny, většinou v podobě kraslic. K tomu pak mladší dostanou většinou něco na zub, ti starší spíše něco na posilněnou.
A kdo vůbec s tradicí šlehání přišel? Těžko říct, ale vůbec první zmínka o velikonoční pomlázce se objevuje ve vzpomínkách pražského kazatele Konráda Waldhausera, jenž žil ve 14. století. Mezi tradice se již také řadí střídání v přestupný rok, kdy by měla chodit šlehat děvčata chlapce.
Velikonoční pondělí ale nemá tradice jen v dopoledních hodinách. Například odpoledne si děti dříve chodily hrát za ves, kde soutěžily o vykoledovaná vajíčka. Ťukalo se například vejce o vejce a komu prasklo dříve, musel dát své vajíčko vítězi. Závodilo se s nimi i po nakloněné ploše „na valbisku“. Na večer se pak na vsích veselilo v hospodách při dobré muzice.
