V úterý 11. října se v café Atlas odehrála exhibice Slam Poetry. Největší špičky oboru přilákaly nevídané množství diváků. Jeden mikrofon, 3 minuty času a udělat vše pro zaujetí poroty, náhodně poskládané z diváků. To jsou jediné limity tohoto progresivního žánru, který se v Česku těší stále větší oblibě.
Úterý, sedm večer. Sál B.Bakaly praská ve švech. Produkce co chvíli donáší další židli.
„Ten koberec je vysátej, pojďte si sednout dopředu, aspoň budete mít větší šanci na body“ ujišťuje příchozí diváky Jenda, organizátor brněnských slamů a moderátor večera. Netřeba vyzývat dvakrát, po koberci se začínají plnit i schody u pódia a několik nadšenců se dokonce postaví do uličky.
„Tak, znáte systém ? To nevadí, když nevíte, zeptejte se souseda, nebo se nechte překvapit. Kdo chce body ? Ty ne, ty seš moc vzadu, na tebe bych neviděl. No dobře, kdyžtak řvát.“
Je to tady. Slam začíná.
Jenda už je ve svém živlu. Porotci byli vybráni z řad publika a je na čase představit dnešní vystupující. Mezi hlavní hvězdy večera nepochybně patří v Brně dosud neporažený Anatol Svahilec, který to tentokrát ovšem nebude mít vůbec snadné. Na souboj ho vyzvou taková jména jako je například Honza Dibitanzl, Jan Jílek, či zlínský Jim Morrison Adam El Chaar.
Losování pořadí probíhá tradičně, přímo z moderátorovy kapsy. S neoblíbeným číslem jedna končí Adam. Ten nás však bez otálení, s nonšalancí sobě vlastní, uvádí do tajů višnuistické poetiky. Ke konci Adamova slamového kázání si Hare Krišna prozpěvuje téměř celý sál, což je asi největší pozornost, jaké se kdy této mantře v Brně dostalo.
Body se nešetří. Diváci se sotva stačí nadechnout a na scénu již míří Honza Dibitanzl. Uhrančivý pohled a gesta jak ze Shakespearova Hamleta. Již po prvních verších tuhne přítomným krev v žilách a památníčky žen se záhadně samy listují na prázdnou stránku. Ten, kdo doteď nebyl přesvědčen o návratnosti své investice do lístku na dnešní večer, ze všech sil svírá sedadlo židle.
Energicky přichází nadějná slamerka Ellen a hned začíná pálit, jejím tématem je jinakost a rozhodně nikoho nešetří. „To bude hustý, když přidáš chia semínka a budeš cvičit jógu, tak zmiň se o tom na svým blogu.“ Sál se valí smíchy, utahovat si z veganů a vyznavačů nejrozličnějších moderních diet bylo evidentně pomyslným dobře trefeným hřebíčkem.
Na výborné náladě nic nemění ani tradičně skvělý Jan Jílek, který se pro změnu inspiroval jedním nejmenovaným internetovým generátorem rýmů, za což sklidil zasloužené ovace. „Holky digitálního věku mají radši tweety a bezdrátovou IT kopulaci, protože kluci co píšou básně jsou stejně úchyláci.“
Obhájce statutu neporazitelného a autor sbírky slamů Emu mele maso, Anatol, se s diváky podělil o své zážitky z cest do samotné Moskvy. Jak už je u Anatola zvykem, vypravěčské role se zhostil výtečně. Důkazem budiž sáhodlouhá fronta tvořící se o přestávce před Anatolovou, čerstvými výtisky napěchovanou, krosnou . Ani ostatní nezůstávají v klidu, horečně si vyměňují zážitky se sousedy cestou na bar a vzrušeně gestikulují.
Druhý blok zahajuje místní pěvecké duo Hedvika&Harnach. Po třetí písni už v sále nezbývá nikdo, kdo by nevěřil, že druhá polovina programu bude bezmála stejně povedená jako ta první. Slameři, posíleni publikem, vytahují z repertoáru své osvědčené kousky a sál se jich ne a ne nabažit. Po posledním výstupu nastává hrobové ticho, sčítání hlasů. Najde Anatol přemožitele?
Moderátor Jenda dělá vše pro to, aby do poslední chvíle nebylo jasno. Napětí by se dalo krájet.
A je tomu tak. Vítězem exhibice se stává Jan Jílek, Anatol za ním s těsným rozdílem na druhém místě. Třetí příčku pak obsazuje nejakčnější slamer večera, Ellen Makumbirofa. Sčítání však není konec, ještě se jej dočkávají prodané lístky. Závěr přichází hřmotně a zážitek z večera o to víc umocní. Dnešní slam byl rekordní! Zúčastnilo se celých 220 diváků, to je bezkonkurenčně nejvíc v historii brněnského slamu.
Obecenstvo se pomalu rozchází, mnozí zůstanou na skleničku, aby mohli dostatečně vstřebat zážitek. Slameři nezahálejí a kolektivně pomáhají organizátorům s úklidem židlí. Neodolám a při odchodu se mezi dveřmi zeptám Honzy Dibitanzla s Adeladlou, jak si užili večer oni, z opačného pólu sálu.
„Já mám brněnský publikum asi úplně nejradši. Tady ti na akci nepřijde sedm lidí. Ta energie prostě musí být cítit, když není, tak ti nemůže vzniknout dobrej slam. Lidi reagovali, smáli se i věcem, který nejsou prvoplánově vtipný a za to jsem hrozně vděčnej. A velký díky taky samozřejmě patří Jendovi, je to skvělej chlap a vždycky když tu jsme, tak nám nechá otevřenej účet.“
Co dodat na závěr? Snad jen, že bych se vůbec nedivil, kdyby 23. listopadu do Atlasu přišlo lidí tři sta. Slam je totiž něco, co chytne a jen tak neomrzí.
Kryštof Zelený
Foto: Matěj, Slam Poetry CZ
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
