pátek 13. prosince 2019 Lucie

Jedná se o PR článek. Více info k PR článkům můžete najít ZDE.

Na brněnské jeviště se vrací nejpopulárnější Straussova opera Růžový kavalír

Po dlouhých třiceti pěti letech se na brněnské jeviště vrací jedna z nejlepších Straussových oper. Hledání věčného mládí a strach ze stárnutí, nevěra, nezištnost i velkorysost v lásce – to hlavní budou témata nové inscenace Růžový kavalír v režii Jiřího Heřmana a hudebním nastudování Roberta Kružíka.

Hlavní role v podání mladých sólistů

Nová brněnská inscenace je postavena na obsazení reprezentujícím to nejlepší z mladé české generace operních pěvců. Nakonec bylo i skladatelovým přáním, na které se po Straussově smrti trochu pozapomnělo, že „Maršálka musí být mladá a krásná, nejvýše dvaatřicetiletá žena a Ochs musí být venkovský nápadník ve věku třicet pět“. V hlavních rolích se tak představí sólisté ansámblu Janáčkovy opery NdB Jan Šťáva jako baron Ochs, Václava Krejčí Housková v roli Octaviána a Jana Šrejma Kačírková jako Sophie spolu s naším stálým hostem Alžbětou Poláčkovou, která ztvární postavu Maršálky. Výtvarná podoba inscenace je dílem scénografa Tomáše Rusína a kostýmní výtvarnice Zuzany Štefunkové Rusínové, kteří svou inspiraci čerpali z rokokové Vídně.   



„Pokud bych měl pojmenovat téma naší inscenace, pak je to čas, zejména proměna lidských vztahů v čase. V nové brněnské inscenaci rozehráváme nebezpečné vztahy dvou hlavních " dospělých" postav. Maršálce i Ochsovi se nebezpečné vztahy vymstí. Mně osobně je blízká melancholie Maršálky, její hudební motivy jsou smutné i bolestné, ale zároveň moudré, zaryjí se každému do srdce. Dává nám recept jak se smířit s rozchodem s naší milovanou bytostí. Její souboj s bakchickým Ochsem v podání Jana Šťávy bude jistě zábavným dobrodružstvím. Každé představení, které vytvářím, spěje k nadčasovému obrazu našeho bytí. Tentokrát jsem se inspiroval obrazem Lucase Cranacha a jeho Fontánou mládí,“ říká o své nové inscenaci Jiří Heřman.

Komická opera v rytmech vídeňského valčíku

Nikdo asi nečekal, že po tak dramatických a ve své době kontroverzních námětech jako byly Elektra a Salome, se Richard Strauss pustí do komické opery opletené rytmy vídeňského valčíku. Přesto ještě v době, kdy probíhaly poslední přípravy na uvedení Salome, se Straussův dvorní libretista Hugo von Hoffmannsthal obrátil na skladatele s nabídkou libreta ke komické opeře. Co začalo jako nápad inspirovaný eskapádami největšího milovníka Casanovy, skončilo u příběhu inspirovaného díly pánů  Louvet de Couvrai a Molièra o vdavek a věna chtivém baronovi Ochsovi.



Řadit však Růžového kavalíra jednoznačně mezi komické opery může být zavádějící, protože v libretu se skrývá mnohem víc než jen komická zápletka o křupanském Ochsovi, který si chce vzít mladou, bohatou dívku a plány mu překazí fakt, že se ona vyvolená Sophie zamiluje do Octaviána, jenž jí jen baronovým jménem předává ceremoniální stříbrnou růži na znamení žádosti o ruku. Složitý spletenec sociálních vrstev vídeňské společnosti poloviny 18. století Hofmannsthal vystihnul dokonale a je zdrojem řady humorných situací. Oba autoři ale vložili především skrze postavu stárnoucí maršálky do díla i témata méně komická, o to více však lidská.



Jak operu Straussovu operu vidí dirigent Robert Kružík? „Partitura Růžového kavalíra je jednou z nejpozoruhodnějších, které jsem zatím měl tu možnost provést. Straussův hudební jazyk je v tomto díle místy dosti komplikovaný a zároveň zazní plochy, které jsou až banálně jednoduché. Dle mého názoru autor naprosto záměrně střídá svůj typický kompoziční styl počátku 20. století s citacemi vídeňských valčíků, "parodiemi" na belcantovou operu či naopak nesmyslně rychlými tempy, při kterých chce docílit pocitu zmatku a hysterie. Anachronické použití vídeňských valčíků z období 18. století je naprosto geniální nástroj k navození atmosféry vídeňského života. Je to charakteristický rys této opery. Jsem velmi rád, že se podařilo k tomuto nastudování získat ve skrze mladé obsazení. Věřím, že energie těchto skvělých pěvců dodá inscenaci kýžený vtip a šmrnc, kterého je obzvláště v komické opeře, jako je tato, třeba.“

Straussovo nejpopulárnější dílo

Růžový kavalír se stal hned po premiéře 1911 Straussovým nejpopulárnějším dílem, přestože, jak výborně napsal muzikolog Michael Kennedy: „Je omyl považovat Růžového kavalíra za šlehačku a Sachrův dort. Je to dort s tvrdou polevou – harmonicky mnohdy vyspělejší než Elektra“.

Jestliže si Hofmannsthal i Strauss přáli, aby v Růžovém kavalírovi našli polohy sentimentální v tom nejlepším slova smyslu, i komické, pak se jim to povedlo vrchovatou měrou. Straussova bohatá a svěží partitura obsahuje plno kontrastů. Jsou zde pompézní valčíky, které doprovázejí Ochse a navzdory výčitkám muzikologů o anachronismu valčíku v 18. století fungují jako dokonalý charakterizační prvek jak Barona, tak i Maršálky a mladých milenců.

Komika je vyvážena momenty navýsost lidskými – Maršálčino vyprávění o tom, jak zastavuje hodiny ve snaze zadržet ubíhající čas, i chvíle, kdy si uvědomuje, že ji Octavián opustí pro jinou, mladší a ona to dokáže přijmout s velkorysostí a noblesou. Nakonec Strauss sám řekl, že Růžový kavalír má být vídeňská komedie, ne berlínská fraška.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo0 čtenářů

PR text

Štítky růžový kavalír, národní divadlo, opera

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.