Na osvobození Osvětimi nikdy nezapomenu, vzpomíná poslední žijící dvojče, na kterém Josef Mengele prováděl pokusy

Jiří se svým bratrem bydleli v baráku číslo 14. Na Josefa Mengeleho vzpomínají jako na „doktora smrti“. Ten i většina Němců z Osvětimi uprchli ještě před příchodem sovětských vojáků. Sebou vzali zhruba 20 tisíc vězňů. V rozhlehlém komplexu tak zůstalo jen několik tisíc nemocných lidí, dětí a německých vojáků.

Dva dny před příchodem Sovětů hnali Němci Jiřího a Josefa s dalšími vězni v trojstupech z části Birkenau do několik kilometrů vzdáleného tábora Auschwitz I. „Polovina starých lidí tam vůbec nedošla. Zastřelili je. Cesta z Birkenau do Osvětimi byla posetá mrtvolami. My jsme šli vepředu, vždycky jsme slyšeli ránu,“ popsal chvíle před osvobozením pro Paměť národa Jiří Fišer.

I přesto, že se Němci snažili likvidovat tábor od léta roku 1944, všechny důkazy se jim zničit nepodařilo. Zmizel archiv dokumentů, krematoria a čtyři z pěti plynových komor. I tak sovětští vojáci našli v areálu tábora zhruba šest set těl.

Během prohlídky osvobozeného tábora našla Rudá armáda přes milion osobních věcí žen, mužů i dětí, kteří do Osvětimi přijeli. Šlo o pánské obleky, šaty, dětské botičky, brýle, hrnky a tuny lidských vlasů. Mezi těmito věcmi bylo i několik přeživších. Ty na členy sovětské armády čekali podvyživení u ostnatých drátů.

Zvrácené pokusy Mengeleho

Jiří s Josefem měli svým způsobem štěstí, nikdy se nedostali do skupiny dvojčat, na kterých Josef Mengele prováděl ty nejdrastičtější pokusy. „Koncem války nám vyměnil krev, což jsme přežili. Také na nás zkoušel očkovací látky. Naočkoval nás tou stejnou a pak zjišťoval, jestli bude mít na nás stejné následky. A měly, vždycky jsme chytli horečku buď oba, nebo ani jeden. A on to všechno zapisoval,“ vyprávěl Jiří Fišer.

Mengele dvojčata pravidelně měřil a vážil. Zajímalo ho, zda se vyvíjejí stejně. To byla ta lepší varianta, jiní lékaři prováděli velké operace, aby zjistili velikosti jednotlivých orgánů. Řada starších dvojčat tyto operace nepřežila. Chlapci přežili i Mengeleho pokus, při kterém jim odebral litr krve. „Posílali ji pro raněné vojáky na frontu,“ vysvětlil Fišer.

Všechna dvojčata, která se dostala do ruky Mengeleho byla ušetřena plynových komor. Většina dětí měla lepší přístup k hygieně a potravě. Řada z nich bydlela v oddělené budově, která vzdáleně připomínala ozdravovnu. „Bylo tam několik kavalců se slámou a mezi jednotlivými lůžky bílé plachty jako v ordinaci. Takže jsme každý spali zvlášť. Některé děti nemohly usnout a pořád se na posteli pohybovaly,“ vzpomínal pan Jiří.

Na Mengeleho Jiří vzpomínal jako na slušného a dobře oblečeného pana doktora. To, že nakonec nebyl dopaden a potrestán připisuje jeho chytrosti a bohatství jeho rodiny. Měl tak dostatek peněz na to, aby si zaplatil útěk do Jižní Ameriky.

Jiřímu během války zemřelo 60 příbuzných

Po pár dnech naložili sovětští vojáci Jiřího a Josefa do nákladního vozu a odvezli je do dětského domova v Košicích. „Na ten vzpomínám velice špatně, děcka tam měla hlad. To bylo slávy, když si pro nás přijel strýc,“ vyprávěl Jiří. Na příjezd strýce Emila si museli bratři počkat až do září 1945. Přijel pro ně na výzvu v rádiu.

Odtud se Jiří dostal do Nesovic, kde bydleli jeho příbuzní, kteří přežili Terezín. V roce 1956 si nechal změnit německy znějící jméno Fischer na Fišer, protože měl kvůli němu problémy. O čtyři roky později se oženil a usadil v Mohelnici, kde žije dodnes.

Během války zemřelo 60 členů jeho širší rodiny, včetně jeho otce Arnolda Fischera. Toho v roce 1940 zatklo gestapo a následně zemřel v koncentračním táboře Neungamme. Jeho matka i starší sestra zemřely v plynové komoře v Osvětimi při likvidaci takzvaného rodinného tábora.