úterý 12. listopadu 2019 Benedikt

Hospodin přišel do mého života jako tajfun, říká brněnský dokumentarista a kněz Jan Hanák

Kněz, farář, dokumentarista, moderátor, aktivista a kdo ví, co ještě. O Janu Hanákovi se říká, že je liberální a dokonce až ultraliberální, ale sám se nazývá spíše konzervativním. Pokud není zrovna na své farnosti na jižní Hané, tak se snaží zachytávat lidské příběhy.

Jak jste se rozhodl, že budete knězem?

To se prostě stane. Jako všechno v životě. Hospodin přišel do mého života jako tajfun. (smích) Když mi bylo sedmnáct, tak jsme se s partou z gymplu rozhodli, že půjdeme na film Ježíš. Tehdy jsme nevěděli, co to je. Je to taková ta klasická sandálovka. Z filmařského hlediska příšerná věc. Nakonec jsme se před kinem sešli jen dva. Šli jsme do kina a tam se to stalo. Přišel jsem tam jako skeptik a odcházel jsem jako nadšenec. Navzdory tomu, že ten film je fakt špatný.

Pokud se člověk rozhodne být knězem, tak jak vás napadlo začít s dokumentaristikou?

Když jsem byl v druhém ročníku mých teologických studií, tak mělo začít vysílat křesťanské rádio Proglas. A já jsem si v tom mladickém věku říkal, že je to blbost vytvořit rádio pro křesťany. Dnes zpětně vidím, že to byl velký omyl. Tehdy mi jeden můj kamarád říkal, jestli nechci zkusit moderovat. Hrozně mě to chytlo a na základě toho jsem pak dělal přijímačky na žurnalistiku. Po pár měsících byl konkurz na moderátora do Českého rozhlasu, kde mě taky vzali. Mnohem později jsem se dozvěděl, proč ze čtyřiceti kandidátů vzali zrovna mě. Kvůli mému hlasu. (smích) Po dvou letech jsem zjistil, že mi nestačí to, že mi někdo řekne kde, kdy, jak a proč se to stalo. Zajímaly mě ty emoce a příběh za tím.

Je pro vás bližší pojmenování kněz, farář, nebo dokumentarista? Dokážete vůbec říct, která z těchto tří činností pro vás znamená více?

Vždycky radši uvádím kněz a dokumentarista. Kněz je životní stav. Je to vlastní rozhodnutí nezávisle na tom, jestli jste na nějaké farnosti, nebo ne. Farář je spíše úřad. 

Propojují, nebo se nějak ovlivňují tyto dva světy?

Absolutně. To nejsou dva světy, to je jeden svět. Třeba já si musím dávat v dokumentaristice hodně velký pozor na to, abych nezneužil důvěry lidí. Jako dokumentarista sice máte mikrofon, kamery, štáb, ale lidé se mi otvírají mnohem více, protože jsem kněz. Můj kamarád Jan Gogola (český režišér - pozn. autora) říka, že právo veta k autorizaci musí mít protagonisté. Protože kvalita těch příběhů stojí hlavně na těch lidech. Oni jdou z kůží na trh, my ne. Dokumentarista tomu jen pomáhá. Uvědomil jsem si, že jako kněz to musím o to více dělat. Já to vidím jako dobrý příběh, ale dostal jsem se k tomu, protože ten člověk se mi nestandardně otevírá. Například i vedení rozhovoru je u zpovědníka a dokumentaristy dost podobné.

Kdyby aspoň činnosti byly jen tři. Ale vy jste vystudoval teologii a žurnalistiku. Studoval jste sociologii a jste farářem, moderátorem, dokumentaristou, aktivistou a kdo ví, co ještě. Není toho na vás někdy hodně?

Ne. Jak už jsem říkal. Pro mě to nejsou různé světy, ale jeden, který má různé odstíny. Ty věci se prostě nějak stávají. Já třeba nevím, co je to aktivista. Já jsem rodilý Brňan a není mi jedno, co se okolo mě děje. Všechny ty činnosti spolu nějak souvisí. Nejde to nijak proti sobě. Teď jsem dokonce i učitel.

Na svém webu uvádíte, že jste farářem „malého venkovského společenství na jižní Hané a s jistou nadsázkou tří brněnských divadel, brněnského veřejného prostoru a jedné vyškovské benzinky.“ Můžete vysvětlit to poslední místo?

To už není úplně pravda. Já jsem měl šest let auto na plyn. Bohdalice, kde je má farnost, jsou kousek od Vyškova, kde jsem čepoval plyn. Tam jsem si mohl ten plyn dokonce čepovat sám. Byly tam takové dvě paní, které se tam střídaly. Nějak zjistily, že jsem kněz. Jednou jsem platil a jedna ta paní mi říkala, že za mnou pošle dceru, protože má problém. A pak ještě dodala, že jsem takový farář jejich benzínky.

Přináší nějaká úskalí býti knězem v zemi s nejvíce ateisty ve střední Evropě?

Já považuju za úskalí už ten termín. Já nežiji v zemi s nejvíce ateisty ve střední Evropě. Býti ateistou je velmi vědomý postoj. Ateistů je velmi málo a v Evropě se odhaduje, že jich je okolo čtyř procent. Ten člověk ví, proč je ateista. Většina lidí, co o sobě u nás říká, že jsou ateisté, tak jsou spíše něcisté. Že něco je. Jinými slovy, většina těch ateistů jsou ve skutečnosti spíše agnostici. Prostě neví. Nebo jsou to lidi, kterým je to šumák. Další věcí je to, že religiozita je jedna z věcí, která rozděluje Čechy a Moravu. Když přijdete na nějaké místo v Čechách jako farář, tak jednoduše můžete být za exota. Ve značné části Moravy to tak ale není.

  

Říkáte o sobě, že jste konzervativní. Skutečně jste?

Nemám rád nálepky. To, že jsem konzervativní bylo řečeno s jistou nadsázkou. Bylo o mě řečeno, že jsem liberální, a dokonce i ultraliberální. Ve špatném smyslu. Jsem konzervativní v tom, že Ježíš je otevřený lidem, odpouštějící, milosrdný a nerozmazává pravdy o životě. Já si třeba myslím, že potrat je vražda. Naprosto ale nesnáším, když někdo řve „Potrat je vražda“. Pravdou je, že je to o té matce. Ona ví, že to není jen shluk buněk v jejím těle, ale dostane se do situace, že to musí udělat. A proto musím být nápomocen lidem, kteří ten problém reálně mají. Pokud se o mně řekne, že jsem liberální ve smyslu, že považuju svobodu za jednu ze základních lidských hodnot, tak ano, to považuju. A Ježíš taky.

V Hradci Králové jste vystupoval na Tedx Talks a říkal jste, že pravda je velice subjektivním pohledem. Není to trochu rozporuplné, pokud jste kněz?

Pokud se bavíme třeba o Bohu. Boha se dotýkáme, poznáváme ho, rozhodujeme se pro něj. Ale je to cesta, která se neustále vyvíjí. Nikdy se ale nesmím stát majitelem pravdy. Jakmile mám pocit, že jsem majitelem pravdy, tak se stanu nesnášenlivým a začnu tou svou pravdou bojovat obuškem proti pravdě někoho jiného. Pokud jde ku příkladu o Boha, tak se to stává dost často. Nemůžete postavit proti sobě pravdu fyzikální a filozofickou. Ty pravdy nejsou kompatibilní. Musí se naučit existovat vedle sebe.

V krátkém dokumentu o vás zazněla věta „Není klasický kněz s korálkem. Je exot. Ale správný exot!“ Čím myslíte, že to je? Děláte věci jinak?

To se musíte zeptat toho člověka, co to řekl. (smích) Je to hezké. Můžu na to říct jen to, že děkuju.

Může být někdo farářem na plný úvazek? Uživíte se tou prací?

To je docela běžné. Neberu to úplně jako uživení. Můj plat je nižší, než má pokladní v Lidlu. To je jeden z dalších mýtů o tom, kolik my kněží bereme peněz. To není pravda. Když budu konkrétní, tak můj příjem je patnáct tisíc čistého v práci, která vyžaduje vysokoškolské vzdělání a dvacet let v oboru. Já si ale nezjišťuju, protože alespoň vím, co to znamená obracet korunu a být závislý na lidech. Navíc ne každý má možnost bydlení na faře, kde nájem neplatím. Já jsem nikdy nebyl moc přes číslíčka. Nemám problém, že bych neměl co jíst, a to mi stačí.

Přijde mi, že za vašimi dokumenty se vždy skrývá nějaká filozofická otázka. Myslíte, že to je typické pro českou dokumentaristiku?

Dokument už tím, že se dotýkáme něčeho za slovy, se vrhá do filozofické oblasti. Ono to tam vždycky je. Můj rukopis je tam profilovaný, stejně jako ho tam mají i jiní dokumentaristé. Je to dost intuitivní práce. Nejde to jen hlavou. Když jsem začínal, tak jsem se ptal zkušenějšího dokumentaristy, jestli to dělám dobře. A on řekl, že neví, že to musím zkusit a ať to dělám intuicí.

Co považujete za svůj největší úspěch v dokumentaristice?

Mluvit o úspěchu je vždy problematické. Dá se samozřejmě vycházet z toho, co bylo oceněno porotami a festivaly. Dokument Diptych byl strašně silný příběh, ale mluvit o tom jako o úspěchu, když doprovázím kamaráda během jeho umírání, to je těžké. Ten dokument dokázal sdělit strašně moc něčeho, co není vidět. Můj kamarád Ivan Studený (dokumentarista Českého rozhlasu – pozn. autora) mi tehdy říkal, že už slyšel nějaké dokumenty o smrti a vždycky měl pocit, že je to jako stoupání na osmitisícovku, kdy slyšel o těch prvních pěti tisících a pak najednou skok a je tam vrchol. A pak dodal, že ten můj dokument ho pustil do těch vrcholových tří tisíc. A to jsem považoval za nejúžasnější poklonu pro ten dokument.

Štítky Jan Hanák, Bůh, náboženství, dokumentaristika, aktivista

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.