Vladislav Vítek z Kunštátu na Blanensku je velkým milovníkem koní, shoda náhod jej ale zavedla k ovcím. Z počátku se k ubečeným přežvýkavcům příliš neměl. Dnes už ale chová ovečky bezmála čtyřicet let a nedá ně dopustit. I proto v regionu patří za vyhlášeného baču, který ví o ovcích doslova první poslední.
Osmašedesátiletý moravský pastýř má ve stádu padesát würtenbergských ovcí. Plemeno pochází z podhůří Alp, lokality jižního Německa oblasti Bádensko-Württembersko hraničící se Švýcarskem či Francií a Vítek si jej nemůže vynachválit. Přesto nechybělo mnoho a místo péče o zvířata se zabýval elektrickými kabely.
„Byla to náhoda. Po základní škole jsem si podal přihlášku na elektrotechniku do Brna, jenže kvůli údajně velkému zájmu mě nevzali. Za necelý měsíc mi ale přišel dopis z Ivančic z tamní střední zemědělské a technické školy, že o mě mají zájem. Sice dodnes nevím, na jakou stranu mám povolit matku, ale zajímali mě koně, na kterých jsem hrozně chtěl jezdit,“ vypraví příběh zemědělec původem z Oslavan na Brněnsku.
Vítek a jeho čtyřnozí svěřenci na pastvě Po maturitě na střední škole nabralo vše rychlý spád. Nejprve rodák z hornického města vystudoval brněnskou Mendelovu univerzitu, poznal svou budoucí ženu Emílii a usadil se v Kunštátu, kde si našel práci jako zootechnik v nedalekém JZD Bořitov. Tam se specializoval například na výživu dobytka, mimo jiné i ovcí, o něž se začal starat také doma.
„Manželčini rodiče mi dali jako úkol, abych se staral o stádo. Ovečky jsem tak měl doma i na podniku. Tenkrát jsem o nich nic příliš nevěděl, ani se nezajímal o plemena. Líbilo se mi ale, že se ovce chovají pro mléko, maso i vlnu, o kterou byl tenkrát velký zájem,“ vypráví milovník zvířat o době, v níž si chovatelé ovcí přišli na své. Tehdy v Čechách a na Moravě žilo okolo 400 tisíc ovcí. Žádaná byla zejména vlna, za kterou neváhal stát dobře zaplatit.
„Tenkrát byl vyspělý textilní průmysl, stačí se jen podívat na Brno a okolí. Bylo proto potřeba kvalitních surovin. I při tomto stavu se ale muselo až devadesát procent vlny dovážet. Každé kilo merinové vlny se prodávalo za 140 korun. Poslední roky až k dvěma stovkám. Když chovatel prodal dostatek vlny, mohl si koupit žigulíka, což bylo tehdy něco,“ popisuje.
Vladislav Vítek ukazuje svou rozsáhlou sbírku fotografií Za velký zlom ve své kariéře považuje fanda Voskovce a Wericha stáž v německém Bavorsku, kde zjistil více o plemenech. Právě tam se začátkem devadesátých let poprvé seznámil s würtenbergskými ovci, na jejichž chov se nyní specializuje. Po revoluci ale zároveň s tržní ekonomikou přišel nečekaný zádrhel, klesly výkupní ceny vlny. Chovatelům se nevyplácelo ovce vlastnit, a tak zanikly velké chovy. Zemědělec z Blanenska proto změnil strategii. Vsadil na masnou výrobu, takže se zaměřil například na výrobu klobás nebo dodával maso do obchodů či restaurací. S podnikem pomáhá také jeho žena, která nabízí z vlny třeba ponožky, rukavice či dekorativní podušky. I díky tomu si mohl Vítek postupně dovolit rozšiřovat stádo, ve kterém nastala významná událost před deseti lety, když na pastvinách u Kunštátu úřadoval německý beran.
„Pocházel z líhně plemene z Bádenska-Württemberska a byl přímo syn německého šampiona, který vyhrál celoněmeckou přehlídku v roce 2009. Dokázal mi sjednotit stádo a přenesl své dobré vlastnosti na potomstvo. Toho si hrozně vážím. I když naše začátky nebyly jednoduché. Jednou jsem ho kopl do zadku, jenže on se rychle otočil proti mně. Od té doby jsme si vše vyjasnili. Stejně jako lidi ani zvířata nejsou stejná,“ vzpomíná muž, jenž neřekne svým svěřencům jinak než ovečky.
Ovce na brněnských veletrzích i se svým hrdým majitelem V poslední době potkávají lidé na českých a moravských pastvinách ovcí stále méně. Podle údajů Českého statistického úřadu se chovalo letos v České republice přes 180 tisíc ovcí, což bylo meziročně o desetinu méně než loni. Ještě v roce 2015 jich bylo o 50 tisíc více a zdá se, že se situace jen tak nezmění. Nenahrává tomu ani doba supermarketů, v nichž zákazníci často marně hledají skopové maso.
„Lidé jsou zvyklí, že přijdou do supermarketu, kde je nabalíčkované maso. Ale zapomínají, že se zvíře musí zabít. Zná se jen konzumace, ale ne už to, co je za tím práce. Dnes čítá v tuzemsku průměrné stádo do padesáti kusů, v Německu je to 500 a Anglii až pět tisíc,“ vysvětluje Vítek.
Chování ovcí vyžaduje rovněž fyzickou zdatnost Lidi odrazuje od chovu ovcí mnoho důvodů, jedním z nich jsou například přibývající útoky vlků. Také pan Vítek, jenž po celou dobu vypráví klidně a rozvážně, zvážní, jakmile padne řeč na vlka. Právě psovitá šelma je noční můrou každého chovatele ovcí.
„Vlk přijde neohlášený, udělá masakr, zůstane po něm deset mrtvých a několik potrhaných ovcí. Ochranáři jej pochválí, že to dělá dobře, protože na vlky se přece nenadává. Ale škoda, kterou způsobí, už nikoho nezajímá,“ tvrdí chovatel, jenž je rád, že jeho stádo řádění vlků zatím zůstalo ušetřeno. Region Blanenska na rozdíl třeba od pohraničí nepatří k místům, kde by se šelmy zabydlely. Přesto se i tady potýkají s nečekanými událostmi.
„Stává se například, že se na zvířatech vyřádí zatoulaný pes, porovnávat s vlky se to ale nedá,“ tvrdí chovatel, kterému klepe na dveře sedmdesátka. Přesto zemědělské řemeslo rozhodně nechystá pověsit na hřebík. „Stále mě to baví. Naštěstí mi pomáhá syn i manželka. Bez nich bych už bych se tomu dávno nemohl věnovat,“ cení si pomoci příbuzných bača.
Ovečky na pastvině okolo Kunštátu 
Foto Jitka Koudelová
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
