Národní ústav lidové kultury ve Strážnici vyhlásil na konci minulého roku zajímavou anketu, ve které se lidí ptá, jaké doplňky dokáží tolerovat k tradičnímu kroji a jaké jsou už za hranou. Lze u děvčice oblečené v kroji akceptovat piercing v nose, dredy, výrazně nalakované nehty nebo tetování? Paří ke kroji plátěné kabelky s vyšívanými vzory nebo kapsička na koštovačku zavěšená na krku? A co brýle nebo střevíce baťovského střihu?
Polemiky o tom, co ke kroji patří a co nepatří se vedou už dlouhá léta a zdá se, že tak jako u všeho jiného (a u módy obzvlášť), to je a bude vždy otázka vkusu. Ten je záležitostí výsostně subjektivní, a proto je vytváření škatulek „pro“ a „proti“ vlastně nemožné a snad i nežádoucí. Stejně jako o doplňcích můžeme bouřlivě diskutovat o samotných krojích a jejich vývoji v čase nebo o vhodnosti jejich využití při nejrůznějších příležitostech. Příznivci televizních reality show jistě zaznamenali dívku v kuchařské soutěži, která pobíhá kolem plotny v kyjovském kroji s výrazným makeupem. Nechť je nám malou útěchou fakt, že jde o variantu kroje pracovního. Tetičky se nejspíš obracejí v hrobě.
A propos tetičky! Nebyly to právě ony, kdo tradiční formy kroje začal měnit k obrazu svému? To ony ve svém mládí začaly podléhat moderním trendům a pokroku. Začaly nosit pohodlnější a praktičtější boty, používat moderní textilní materiály a zdobit kroje strojovými krajkami a stuhami, které se vyráběly v textilních fabrikách, a ne doma na koleně. To ony připustily, aby sukně byly doširoka nakulmované a naškrobené a v šedesátých letech, v souladů s módou a ideály krásy, zkracovaly až tam, kam byl až dosud výhled zapovězen.
Nemůžeme se tedy divit, že v souladu s rozvojem a vývojem společnosti i technologií se holt některé věci stále mění. Před sto lety vám holt k muzice stačilo pár grošů do kapsy a v noci domů přes humno. Dnes chlap potřebuje kromě koštovačky ještě naditou peněženku s platebními kartami a doklady, a samozřejmě mobil. Kam s nimi, když s tím kroj jaksi nepočítá? Dívka, pokud není příliš emancipovaná, může doma nechat peněženku, ale potřebuje dalších dvacet až padesát životně důležitých „drobností“.
Autor: Dominik Špičák
A tím se vlastně dostáváme k jádru pudla. Pokud pomineme, že za kroj se dnes považuje i nejrůznější jednoduché všední a pracovní oblečení venkovského lidu, většina z nás si pod pojmem kroj představí pestrobarevné výšivky, bohaté zdobení, široké sukně a nabírané rukávy. Kde se takové věci asi vzaly u prostého venkovského lidu?
Podstata je stále stejná a už staletí se nemění. Mění se jen možnosti a propojenost světa pomocí moderních technologií, výrobních i komunikačních.
Kdo by nechtěl vypadat jako známá celebrita? Kdo by nechtěl dát na odiv, že na to má? Když dnes vidíte v televizi nebo na filmovém plátně váš idol, ať je idolem z jakéhokoliv důvodu, chcete vypadat stejně nebo podobně. Vlastně je na tom založen marketing všech oděvních firem i salónů. V minulosti to byla šlechta, kdo určoval společenské postavení, a tedy i směřování módy. Lidové kroje jsou jen jakýmsi připodobněním šlechtického oblečení. Možnosti materiálové, výrobní i finanční byly tím, co limitovalo vývoj kroje a jeho častější změny. A pak samozřejmě už výše zmíněná lidská kreativita. Každý se chtěl líbit a také se něčím odlišovat. Kdo na to měl, měl větší pole působnosti.
Autor: Martina Sonntagová
Otázka je to zapeklitá. Zvláště, když nebudeme příliš úzkoprsí a fanatičtí. Moderním doplňkem kroje se totiž svého času staly střevíce, brýle, punčochy nebo dokonce knoflíky. Pokud by se už tenkrát chtěl někdo stát arbitrem toho, co je a není dovoleno, možná bychom už kroj vůbec neznali. Zanikl by stejně jako všechno, co je překonáno pokrokem, a co ještě nikoho nenapadlo chránit jako historický odkaz pro generace budoucí.
Generace etnologů i národopisných nadšenců si už dlouho kladou otázku, na kterou nedokáží jednoznačně odpovědět: Mají se odkazy lidové kultury zakonzervovat? A když, tak v jakém historickém období? Vývoj totiž probíhal a probíhá kontinuálně a ani tady jej nelze zastavit.
Folklor je dnes „sexy“ a láká stále více mladých lidí. Škarohlídi, kteří ještě před třiceti lety prorokovali ztrátu zájmu o lidovou kulturu a její zánik by se teď měli radovat, ale bohužel i velký zájem přináší své problémy, ke kterým je třeba zaujímat stanoviska.
Kam teď s těmi piercingy a dredy, lakovanými nehty a barevnými hlavami? Kam s těmi brašničkami na mobil a fosforeskujícími obroučkami brýlí? Nekladli si náhodou stejnou otázku ochránci lidového kulturního dědictví už před třiceti, padesáti, sto lety? Jak z toho ven? Stanovit pravidla, nařídit, perzekuovat a tím vlastně odrazovat?
Bohužel asi nelze apelovat na dobrý vkus, neboť jak už bylo řečeno, ten je věcí čistě subjektivní a současný svět nám moc možností, jak v záplavě všeho rozlišit, co je vkusné a co už je za hranou, nenabízí.
Nezbývá než vyčkat na „přirozený výběr“. To, co má svůj smysl, praktický ale i estetický, většinou přetrvá a postupně se vybrousí jako diamant. To, co smysl nemá, zaniká tak nějak samo. Než se tak stane, můžeme pomoci zabránit tomu, aby to nebyl „cirkus v cirkuse“ jen slušným a konstruktivním mentorováním a vlastním příkladem.
Rubrika Folklorní Drbna vzniká ve spolupráci s mediální agenturou Taktiq communications.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Ano je to dilema, asi sotva lze někomu vytýkat slabý zrak (i ten se dá skrýt pod kontaktní čočky), na druhou stranu módní výstřelky jako jsou modré vlasy, dredy, tetování až k zápěstí, třídenní strniště, ocelový cvoček ve spodním rtu. Ale jak bylo uvedeno kroje byly sváteční a pracovní. Třeba přiložená fotka s taškou přes rameno a vykukující PET lahví není až tak velký prohřešek s přihlédnutím, že dívka neměla oblečený sváteční kroj s vyšíváním a různým dalším zdobením.
