Řidič autobusu hrdinou, zachránil topící se děti z ledové řeky. Připomeňte si příběh starý padesát let

Tehdy byla zima 1973/1974. Přesné datum se mi nepodařilo zjistit, ale to snad nevadí. Byl to vlastně takový normální zimní den pro řidiče autobusu z ČSAD Židlochovice pana Květoslava Schönwäldera, který měl ten den dovézt družstevníky z Kupařovic do Brna do divadla. Mezitím se dva chlapci ve věku sedm a devět let rozhodli, že půjdou bruslit na řeku Oslavu.

Nikdo z těchto tří lidí zatím netušil, že se jejich osudy protnou.

Družstevníci nastoupil do autobusu a vyjeli. Květoslav Schönwälder za volantem autobusu znal cestu velmi dobře, jezdil tudy léta a ví, že v Dolních Kounicích před mostem přes řeku je ostrá zatáčka, před kterou je dobré opatrně přibrzdit, protože na mostě by mohlo být náledí. Když přibrzdil tentokrát, vlastně náhodou si všiml dvou chlapců, pod kterými se prolomil led a oni se z posledních sil drží nad hladinou v ledové řece.

Řidič na namrzlé silnici rychle zastavil, vyskočil z autobusu, přeběhl na druhou stranu mostu, v běhu shodil sako a pokračoval k řece. Cestující se na něj jen dívali, možná si mysleli něco o bláznovi.

„Dole se s dětmi prolomil led,“ křičel na závozníka z protijedoucího nákladního automobilu. „Pojď mi pomoct!"

Ten jediný vybíhá za řidičem. Společně rychle seběhli stráň k řece a zastavili se na břehu. Zjistili, že na tenkém ledě by udělali jeden, nejvýše dva kroky a dál by to nešlo.

Uprostřed řeky byli ale dva kluci na pokraji svých sil, a tak nebyl čas na dlouhé rozmýšlení. Chtělo by to žebřík, nebo alespoň prkno. Na silnici jich stál plný náklaďák, ale vytáhonut z korby šestimetrovou fošnu zkrátka nebylo možné, nešlo to.

Řidič autobusu, který je sám otcem čtyř chlapců, v tu chvíli odpočítává čas a ví, že ho není nazbyt. Lehá si proto na led a beze slova se začíná plazit ke klukům, za sebou táhne lano, kdyby sám potřeboval pomoc.

I když venku mrzne, ani chlad necítí, důležité je zachránit chlapce, kteří se na něj vyděšeně dívají z ledové vody. Chytil prvního za promáčený rukáv a vytáhl ho. Druhému mezitím pomohl závozník.

Čtveřice se společně dostala na břeh, oba kluci se vrhli do náručí matky, která je možná odměnila výpraskem a možná polibky. To už řidič autobusu nezjistil.

Vzal odhozené sako a i když z něj kapala voda, usedl za volant svého autobusu a pokračoval v cestě. Družstevníky dovezl včas do divadla a teprve pak se začal převlékat do montérek, protože jiné suché oblečení u sebe neměl.

Na druhý den přišel normálně do práce a vyjel s autobusem na linku. Kdyby nebylo dopisu z okresního oddělení tehdejší Veřejné bezpečnosti, nikdo by se o jeho statečném činu nedozvěděl. Sám o něm nemluvil, protože jak říkal, udělal by to každý.

Nakonec o svém zážitku však mluvit musel a to před publikem v kongresové hale v rakouském Innsbrucku, kde si příběh o záchraně dvou lidských životů poslechlo 400 delegátů.

Za tento čin dostal Květoslav Schönwälder jako první československý řidič, první řidič autobusu v rámci zemí sdružených v Mezinárodní unii silničních dopravců a čtvrtý v Evropě Velkou cenu IRU. Kromě něj mají tuto cenu jen tři řidiči v Evropě, jeden Francouz, jeden Západní Němec a Dán. A pak je tu pan Květoslav Schönwälder, řidič autobusu z ČSAD Brno, provozovna Židlochovice.

I Rudé právo napsalo v květnu 1974 zprávu, která hovoří o tom, že Velká cena IRU za hrdinský čin byla na základě rozhodnutí Mezinárodní unie silniční dopravy (IRU) udělena řidiči z provozovny Židlochovice, který při výkonu služby zachránil dvě děti před utonutím.

Nevím, jestli takto vyznamenaných řidičů u nás bylo více, doposud vím jen o panu Schönwälderovi, který byl takto vyznamenán. I když je to příběh starý přes půl století, myslím, že by se na něj nemělo zapomínat.