Počasí dnes18 °C, zítra22 °C
Sobota 27. dubna 2024  |  Svátek má Jaroslav
Bez reklam

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

Bít, či nebít, to je otázka

Využívám krásné letní dny a stěhuji svou kancelář k rybníku pod Javořicí. Sepisuji akademický článek o právech a povinnostech dětí. Tajná vášeň. Sorry jako. Kancelář a obsah mé tašky tedy obsahuje právní učebnice a sbírku komentářů k občanskému zákoníku. Takový tlustý bichle… Psané lidmi, kterých si opravdu vážím.

Jedna moudrá profesorka píše, že rodina je skála, o kterou se rozbíjí vlny rodinného práva. Pak mě ale překvapí, že již v roce 2015 píší právní špičky rodinného práva v publikaci Rodina a dítě v novém občanském zákoníku, že tělesné tresty dětí považují za nezákonné a neakceptovatelné.

Odkládám knihu a přemýšlím, proč diskuse o připravovaném návrhu začlenit do občanského zákoníku větu, že důstojnosti dětí se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání a jiná ponižující opatření, působí takovou vlnu mrzení. Předně to vypadá, že právně už tam s ohledem na mezinárodní závazky, a hlavně Úmluvu o právech dítěte taková nepřijatelnost a nepřípustnost je. Takže nic nového.

Proč ale tak lpíme na tom, abychom mohli dát pohlavek svým dětem, okolo kterých lítáme do roztrhání těla, aby se měly dobře? Je to výměnou na oplátku? Já pro Tebe dělám tohle všechno a ty musíš ale snést mou autoritu. Aneb dokud bydlíš pod mou střechou. Ale opravdu je k tomu nutné mít právo na pohlavek či pár přes zadek?

Kdykoliv jsme tuto diskusi otevřela, spustila se divoká debata, ve které se každý měl potřebu podělit o svůj příběh, kdy naposled nebo nejvíce praštil své dítě a proč to bylo nutný a nešlo to jinak. Od psychologů jsem dostala trošku vyhubováno, proč řeším fyzické trestání, když nejhorší újmu působí psychické týrání. Za to si asi mohu sama, neb návrh občanského zákoníku řeší obojí a asi jsem to neuměla správně podat.

Z historek rodičů jsem se dozvěděla, že plácnout dítě před přechodem je lepší než ho mít přejeté. Že je lepší jednou na zadek než hodinové vysvětlování. Od kamarádů jsem se dozvěděla, že byli biti jako žito a nic lepšího pro ně otec nemohl udělat. Ne úplně překvapivě se o tom, že on by neměl bít své děti odmítl bavit jako o progresivistické pitomosti. Prý mám řešit důležitější věci.

Mně dal táta na zadek jednou. Jako desetiletou mě výrostci zavřeli do kočárkárny a pustli mě až za tmy. Nic mi neudělali, ale měla jsem děsný strach. Nějak jsem je ukecala, že budou mít větší průšvih, když mě nepustí a něco mi udělají než naopak. Pamatuji si svou vystrčenou bradičku a úplně malou dušičku. Když jsem vyběhla ven, táta, který obíhal vesnici a hledal mě, mě zmydlil. Týden jsem se s ním nebavila.

Jasně, reagoval ve strachu o mě. Ale zapomněl poslouchat. Takže výrostci dostali vytaháno za uši až za týden, kdy odezněl můj pocit ponížení za úplně neoprávněný trest a tátovi jsem vše vyklopila. Jestli ten výprask bolel, si fakt nepamatuji, ale pamatuji si právě tu nespravedlnost a ponížení.

Ani po třiceti letech pořád nechápu, proč by mělo být normální někomu dát pohlavek. Teda aspoň ně někomu slabšímu. Nedávno jsem jeden málem vlepila nějakému pánovi, co při představování v hospodě nalepil ruku kolem mých boků. Ten by byl oprávněný. Sorry jako. Ale bradička a důrazný koment stačil i tehdy.

Dobrá, chápu, že nikdo z nás rodičů není ze svatých a všem z nás někdy ujely nervy. Úplně se nechceme nyní smířit s tím, že jsme nebyli v právu, když jsem zkratkovitě dítě „flákli“ kabelkou /(já) nebo ze vzteku mu dali přes zadek. Ale zas upřímně, ruku na srdce? Fakt to něco vyřešilo? Pomohlo to něčemu jinému než našemu zatemnění?

U nás tedy poslednímu a asi jedinému výprasku, který jsem způsobila a který byl následkem lhaní mého drahého potomka, které mě vytočilo úplně do běla, stejně následovaly dlouhé rozmluvy, proč se lhát nesmí, nemá a co je čest a pravda a rodina a chyba a odvaha ji přiznat. Až po téhle rozmluvě přišel na druhé straně pocit viny a lítosti. Úplně upřímně si myslím, že mi to „přes zadek“ ve výkonu rodičovské autority jen uškodilo než pomohlo. A dítě z toho mělo poučení jediné – máma je fakt vzteklá. Hodnotově si neodneslo nic.

Co by se stalo, kdyby tahle situace nastala v době, kdy budeme mít nepřípustnost tělesného trestání v zákoně? Nic. Proběhlo by to úplně stejně. Jenom můj pocit morálního selhání by byl opřen nejenom o nepsaný vnitřní pocit, ale i o deklaratorní ustanovení zákona. Už dnes máme v zákoně napsáno, že rodiče mají jít svým dětem všestranně příkladem. Komu z Vás se to vždy a zcela daří?

Deklaratorní usnesení zákoníku jsou v oblasti rodinného práva ne normou vymahatelnou prostřednictvím pokut, zákazů či sankcí, ale normou hodnotovou. Nikdo se nebije. Ani děti. Neb i ty jsou lidské bytosti, jako Vy či já a mají důstojnost. Děti připravené o důstojnost těžko jednou budou důstojným členem společnosti.

Hodnocení článku je 20 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Eva Decroix

Štítky Eva Decroix, glosa, výchova, tělesné tresty, děti

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Baron Kocharovski

bít či nebít? jak jde o parlament, tak bych řekl, že: BLÍT ČI NEBLÍT (a pak být či nebýt) - tak NEBÝT u toho!

Čtvrtek, 10. srpna 2023, 10:35Odpovědět

Bít, či nebít, to je otázka  |  Blogy a komentáře  |  Drbna  |  Brněnská Drbna - zprávy z Brna a Jihomoravského kraje

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.