Tak jo, Valentýn, takový ty kýčovitý srdíčka, holubičky, kytičky, cukrovinky a kdo ví, co ještě. Trapas, že jo. Můj kluk Vladimír říká, že ho neslaví (správně, on ho neslaví) protože to je americkej svátek.
„Není,“ odvětím vždycky. „Tenhle svátek se slaví v anglosaských zemích jako svátek lásky a náklonnosti mezi intimními partnery,“ zacvrlikám jako kniha. Nebo spíš jako wikipedie. Nic. Žádná odezva. Maximálně tak „hmm“. Mimochodem, to mu jde, poslední dobou čím dál líp, to „hmm“.
Tak alespoň první máj, lásky čas, co je víc český. Muckání pod třešní, krása. Do prvního května to nějak překlepu. Omyl. To je zas tragédie. Ne náš vztah! Ta báseň, ten Karel, Mácha, ovšem! Neví, proč to všichni tak oslavujou, když ta báseň je tragická. No jo, no, tak čekám na jiný dny a jiný vyznání lásky. Čekáte taky?
ČTĚTE TAKÉ: MATKA NA TAHU: Třicet je lepší než osmnáct. Někdy
ČTĚTE TAKÉ: MATKA NA TAHU: Chceš-li dobrou manažerku, musíš míti mámu v merku
ČTĚTE TAKÉ: MATKA NA TAHU: Nesnese se se sestrou. Občas
Třeba ten kávovar, kterej musím vždycky každý ráno a taky odpoledne a taky večer zasouvat zpátky na svý místo na lince, protože když si můj kluk Vladimír dělá kafe, vždycky ho vysune minimálně o deset čísel dopředu. Už asi tři roky. Vlastně od tý doby, co ho máme. Za celou tu dobu jsem nepřišla na to, proč to dělá, má to asi stejnej smysl jako učit se logaritmy.
Nejspíš to bude vášeň. On a kávovar jsou si blíž, anglosaský svátek lásky a náklonnosti mezi intimními partnery. Stejně tak mu nevysvětlím, že smradlavý ponožky hozený u postele nejsou sexy a že na zádech rozhodně nemám napsáno - SBĚRAČKA PONOŽEK. Několikrát jsem zkoušela vydržet a ty ponožky prostě nesebrat. Ať si v nich šmatlá pokaždý, co vstane z postele. Kolik odříkání a cukání v rukách a taky už i v oku mě to stálo! No hodně! A víte co? Vladimírovi je to úplně putna. On by v tý haldě snad šmatlal až do důchodu nebo minimálně do tý doby, než by mu všechny čistý ponožky došly, pak by se sebral a šel by si do obchoďáku koupit balík novejch, protože komu záleží na smradlavejch ponožkách u postele, no komu? Ale mně jo, mně teda jo!
Dokonce tolik, že když můj kluk Vladimír na pár dní někam odjede a ty ponožky zmizej, cejtím se nesvá. Možná, že i to tričko s nápisem SBĚRAČKA PONOŽEK bych si po týdnu ponožkový nepřítomnosti dobrovolně oblíkla.
A ten kávovar, ten najednou není vysunutej vepředu a mně najednou to místo na lince takhle připadá hrozně prázdný... Nedá mi to a o kousek ho povysunu, psssst! :-)
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
