Islandská Aróra, povídání o dění na Slunci a Lovci aurory – to jsou tři dějství výpravného představení Polární záře z produkce Hvězdárny a planetária Brno, které je věnované možná nejkrásnějšímu nebeskému úkazu vůbec. Od listopadu v digitáriu.
„Který nebeský úkaz je ten nejkrásnější,“ klade si řečnickou otázku JiříDušek, ředitel Hvězdárny a planetária Brno, velitel stroje na zázraky. „Musím přiznat, že si sám nejsem jistý. Ten vzácný? Ten plný emocí, kdy vám vytrysknou úžasem slzy? Ten, který nelze předpovědět a k jeho zahlédnutí musíte mít pekelné štěstí? Těžko říci. Určitě ale mezi ně patří polární záře. Jsem proto rád, že poprvé v historii přinášíme pořad o jejich křehké kráse právě do našeho digitária. Navíc jde o představení hned o třech dějstvích.“
První dějství – Aróra nezapře svůj islandský původ. Jak po vizuální, tak po hudební stránce jde o magický zážitek, jaký nabídnou právě jen díla z tohoto ostrova ledu a ohně. Seznámíte se s mytologickými příběhy, pomocí nichž si severské národy vysvětlovaly původ polárních září, zároveň však také se skutečnou fyzikální podstatou tohoto úkazu.
Ve druhé části se bude průvodce – odborný pracovník Hvězdárny a planetária Brno – věnovat tomu, co se zrovna odehrává na viditelném povrchu Slunce. Zda jsou patrné nějaké sluneční skvrny, které bývají předzvěstí polárních září.
Finále představení patří Lovcům aurory. Na třetím dějství spolupracoval produkční tým Hvězdárny a planetária Brno ve složení Pavel Gabzdyl, Pavel Karas, Roman Ponča a Tomáš Tichý. Vše odstartovala výprava na počátku letošního roku, která směřovala na Lofoty, malebné souostroví na dalekém norském severu. Cílem expedice bylo pořídit co nejlepší záběry polárních září pro naše digitárium. Nakonec ale vše dopadlo jinak…
Pořad popisuje radosti, ale i strasti, které podobná výprava přináší. Balancuje na pomezí cestopisu a přírodopisného dokumentu a vnáší do digitálního planetária nový, netradiční zážitek. „Tvůrci filmů (nejen pro digitální planetária) mají často tendenci z té hromady materiálu, kterou natočí, ukázat jen to nejlepší. Zamlčí ovšem, že to, co jejich nádherné dílo prezentuje, je jen špička ledovce a že za tím vším je spousta potu, krve a slz,“ popisuje s úsměvem PavelKaras, režisér Lovců aurory.
„Chceme-li našim divákům předat cenné rady a tipy, co mají udělat pro to, aby tento nádherný úkaz také zažili, nemůžeme jim vše lakovat narůžovo. Znalosti a příprava jsou klíčové. Ale úspěch záleží také na okolnostech, které nemůžeme vždycky ovlivnit, především na složité souhře slunečního větru, magnetického pole Země, ale také počasí.“
Světlenky, tedy vstupenky na výjimečné představení Polární záře, získáte na webu Hvězdárny a planetária Brno, která jej uvádí ve středy, pátky a víkendy až do konce roku.
Zajímavá fakta o polárních zářích…
Polární záře se vyskytují také v okolí jižního zeměpisného pólu. Jelikož zde ale neexistuje příliš míst, odkud se lze dívat, snad jen Nový Zéland, Falklandské ostrovy nebo ostroj svatého Jiří, nejsou tak populární.
Skutečné polární záře vypadají jinak než na fotografiích, kde se díky delším expozicím jednak rozmažou, jednak zobrazí i ty části, které jsou pro lidské oči neviditelné. Ve skutečnosti mění v průběhu pouhých sekund výrazně jasnost i rozlehlost.
Polární záře se obvykle vyskytují v prstencového pásu o průměru asi 4 tisíce kilometrů se středem v magnetickém pólu, jehož poloha se v průběhu let mirně mění. Pás není symetrický, rozšiřuje se i smršťuje, navíc se planeta Země pod ním protáčí.
Mezinárodní termín „aurora borealis“ zřejmě jako první použil v roce 1619 italský astronom Galileo Galilei. Úkaz pojmenoval po Auroře, římské bohyni východu Slunce, a Boreasovi, bohu severního větru v řecké mytologii. Někteří historici pak připisují francouzskému filozofovi Pierru Gassendimu vytvoření názvu „polární záře“.
Okamžik, kdy je severní nebo jižní magnetický pól přímo mezi Sluncem a pozemským pozorovatelem, se označuje jako magnetická půlnoc. Ta je pak považována za nejlepší čas pro pozorování polárních září.
Říká se, že Japonci věří, že z dítěte počatého pod polární záři vyroste silné, inteligentní, bohaté a dobře vypadající člověk. To je však zcela hloupost – Japonci tomu nevěří a nikdy nevěřili.
Rybářské komunity ve Skandinávii kdysi věřily, že polární záře vytváří světlo odrážející se od velkých hejn sleďů v oceánu.
Mezinárodní vesmírná stanice se pohybuje 400 km nad zemí, tedy ve stejné výšce, ve které se vyskytují nejvyšší polární záře. Její posádka tudíž někdy polárními zářemi prolétá, jindy se na ně dívá se shora.
Koncem srpna a začátkem září 1859 proběhla nejsilnější, dosud pozorovaná sluneční bouře se označuje jako „Velká geomagnetická bouře“ z „Carringtonské události“. Dnes odhadujeme, že se tehdy sluneční materiál stlačil zemskou magnetosféru na desetinu a nabité částice pronikaly do zemské atmosféry jen 50 kilometrů nad povrchem. Generovaly se tak ohromující polární záře pozorovatelné i v tropických zeměpisných šířkách jako je Kuba nebo Havaj. Bylo prý tehdy tolik světla, že šlo klidně číst noviny! Na telegrafních sloupech přeskakovaly jiskry, v některých případech byli operátoři zasaženi elektrickým proudem, jinde mohli odesílat a přijímat zprávy, aniž by zapojili baterie.
Sámové pocházejí z Norska, Švédska , severního Finska a severozápadní oblasti Ruska věří, že polární záře vycházejí z duší jejich mrtvých předků. Obávají se, že pokud v jejich přítomnosti zapískáte, dovedou si do záhrobí i vaši duši.
Nejčastěji jsou polární záře zelené. Tento odstín mají na svědomí atomy kyslíku ve výšce 200 kilometrů.
Zatímco červené zabarvení u polární záře plápolající ve větší výšce vykresluje kyslík, méně častěji se tentýž odstín může objevit při světélkování dusíku v nižší vrstvě atmosféry.
V Itálii, Francii a Velké Británii podle legendy polární záře předznamenávaly příchod nešťastných událostí, jako je válka, mor nebo smrt.
Polární záře se může objevit v kteroukoli denní dobu. Abychom je mohli zahlédnout, potřebujeme kromě patřičné sluneční aktivity i pěkné počasí a nerušený výhled. Vadí tedy jak pouliční světlo, tak svit Měsíce.
První černobílou fotografii polární záře pořídil 5. ledna 1892 německý astronom Otto Rudolf Martin Brendel.
Některé kmeny Inuitů věřily, že polární záře jsou duchové zvířat, která lovili – tuleňů, lososů, jelenů a velryb.
Nejstarším zobrazení polární záře může být 30 tisíc roků stará jeskynní malba z kromaňonské doby objevená ve francouzské Kantábrii.
Polární záře také vytváří rádiový šum podobný prskání a tleskání.
Všechna práva vyhrazena, jakékoli užití obsahu včetné obsahu a grafiky podléhá schválení provozovatelem serveru. Drbna.cz využívá zpravodajství ČTK, jehož obsah je chráněn autorským zákonem. Přepis, šíření či další zpřístupňování tohoto obsahu či jeho částí veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem, je bez předchozího souhlasu ČTK výslovně zakázáno.
