Sledujeme rozpad Evropské unie v přímém přenosu?

Jakkoliv to zpočátku vypadalo spíše malicherně, současná imigrační krize představuje pro Evropskou unii zatím snad tu největší výzvu. Sledujeme rozpad Evropské unie v přímém přenosu?

Myšlenka integrace národních celků do jednoho velkého subjektu je stará jako lidstvo samo. Ale rozhodně nejde o triviální věc. Stanovit podmínky, za kterých je optimální spojit národní státy do nadnárodního celku, je výzvou pro vědce nejrůznějších oblastí. Ekonomie (moje doména) se například zabývá teorií „optimální měnové oblasti“, tedy podmínkám, za kterých se národním státům vyplatí vzdát se vlastní měny a sdílet nadnárodní měnu s jinými celky. Třeba euro. Základních podmínek je šest: snadný pohyb lidí mezi státy, velmi podobná struktura ekonomiky a její úroveň, orientace na export a velmi čilý vzájemný obchod, společné strategie při řešení hospodářských šoků, vzájemné kompenzace hospodářských šoků a v neposlední řadě společné přijímání nákladů plynoucích z národních zájmů jednotlivých zemí. Tyto v praxi neexistující podmínky nejenže vysvětlují, proč se Eurozóna zmítá v problémech prakticky od prvního dne své existence, ale také naznačují, že rozšíření měnové integrace do dalších oblastí hospodářské politiky a na další politická rozhodnutí, což si nárokuje současný euro-unijní establishment, prostě nemůže fungovat.

V lepších učebnicích ekonomické teorie je zpravidla obsažena kapitolka zabývající se analýzou jednání zájmových skupin, tedy skupin lidí, firem nebo třeba států, které spojuje nějaký společný zájem. Proto se tyto skupiny přirozeně sdružují za účelem méně nákladného prosazení společného zájmu. Pro zájmovou skupinu je naprosto klíčová její velikost, a to ze dvou důvodů. Zaprvé: čím větší je zájmová skupina, tím má její jednání vyšší potenciální dopady, protože může zasáhnout početnější skupinu lidí. Zadruhé: čím je zájmová skupina větší, tím je méně efektivní, protože vzniká riziko existence černých pasažérů. Pokud budou v zájmové skupině tři subjekty, vzájemně se snadno dohodnou a budou jednoduše kontrolovat, že každý přispívá společnému prosazování zájmu. Pokud bude subjektů třicet, dohoda již tak snadná nebude, a může se proto stát, že se pár jedinců nedohodne, nezapojí se či se jen „poveze ve vleku“ a bude těžit z dalších aktivit ostatních. Pokud má zájmová skupina přežít, musí umět balancovat mezi těmito dvěma protichůdnými silami. Na jednu stranu (potenciální zásah) je lepší větší skupina, na druhou stranu (shoda a černí pasažéři) je lepší menší zájmová skupina. Kterou z nich má být Evropská unie?

Vypadá to, že si zatím nedokáže vybrat. Aby někdo (rozumějte USA, Rusko a Čína) bral Evropskou unii vážně, potřebovala být co největší – proto vytvořila dojem společného zájmu všech evropských zemí, postavený na volném pohybu osob, kapitálu a zboží mezi jednotlivými zeměmi. To opravdu byla výborná myšlenka, bez ironie. Jenže tím, jak rostl počet členských zemí, které jsou velmi různorodé (viz podmínky optimální oblasti výše), rostl i počet společných zájmů, úřadů, agentur a byrokratických úkonů, které sice pomáhají vyvoleným, ale evropskou konkurenceschopnost jako celek drancují napadrť. Mnohé z těchto „společných zájmů“ navíc nebyly zas až tak společné, takže začalo být brzy jasné, že se na nich pětadvacet, osmadvacet, natož budoucích třiatřicet zemí (28 členů plus 5 kandidátů) nikdy neshodne. Zkrátka že některé státy mezi rovnými si budou o trochu rovnější. Tím pádem logicky došlo k tomu, že si jednotlivé země – včetně České republiky – začaly hledět hlavně vlastních zájmů. Někdy velmi efektivně, někdy neobratně, někdy až trapně hloupě, ale nikdo se nemůže divit – tato ekonomická optimalizace jednoduše dává smysl. „Staňme se černými pasažéry, vydolujme co nejvíce užitku za co nejméně úsilí a až přijde den D, vystoupit můžeme vždycky. Jenže jak ukazuje silný křečovitý otřes Evropanů-budovatelů pokaždé, když se z některého členského státu ozve „My chceme ven“, zájmová skupina jménem Evropská unie na to není připravená. Evropská unie si nepřeje snižování počtu členů, jelikož by se mohlo ukázat, že právě první první argument velikosti je tím, co drží evropský establishment pohromadě a umožňuje „jejich karavaně prostě jet dál“.

Napsal Aleš Rod