Kočičí kavárnu bez adopcí bychom dělat nechtěli, říkají majitelé brněnského Pelíšku

Za jakých okolností Pelíšek vznikal?

Když jsme v roce 2016 Pelíšek otevřeli, nestali jsme se pouze první umisťovací kočičí kavárnou v Brně, ale i v celém tuzemsku. V zahraničí tou dobou už tento typ kaváren fungoval běžně, ve Vancouveru měli asi tři sta adopcí ročně a v New Yorku přes dvě stě. Nechápali jsme, jak je možné, že to v Česku ještě nikdo nedělá. Kočičích kaváren tu bylo několik, ale žádná z nich se nevěnovala adopcím. 

Stali jste se tedy v tomto poli průkopníky. S jakými překážkami jste se potýkali?

Zpočátku jsme si mysleli, že lidé budou naši iniciativu chápat. S největším nesouhlasem jsme se ovšem překvapivě setkali ze strany lidí z útulků. Říkali, že jde v podstatě o týrání kočky. Ta se musí z útulku přesunout do kavárenského prostředí, což ji vystresuje, a pak se znovu musí přesunout do nové domácnosti. My jsme se ale i tak rozhodli pokračovat, protože se to podle nás vyplatí. V Pelíšku dokážeme najít trvalý domov i kočkám, které v útulku nemají takovou šanci, typicky kočkám starším nebo třeba černým. Nejdříve nám většina útulků nebyla ochotná kočky dávat, až jsme našli jediný, který s námi do toho šel. Spolupracujeme s ním dodnes. 

Proč je výhodné si adoptovat kočku právě v Pelíšku?

Přestože se fungování útulků v posledních letech změnilo, pořád jsou jejich návštěvní kapacity omezeny. Útulky toho mají hodně, zachraňují kočky, starají se o ně, jezdí po veterinách a nemají úplně čas na to, aby u nich člověk tři hodiny seděl a čekal, jestli k němu určitá kočka přijde a jestli si padnou do oka. U nás v kavárně na to prostor je. Zažili jsme i to, že k nám lidé dva měsíce v kuse chodili každý den, s kočkami se postupně seznamovali a ujišťovali se, že kočka, kterou si oblíbili, je pro ně ta pravá. Občas za námi člověk přijde a řekne, že chce kočku, která je u nás nejdéle a kterou si nechce adoptovat nikdo jiný. 

Jak dlouho si kočky v kavárně běžně pobudou? 

Snažíme se, aby u nás kočky nebyly déle než tři měsíce. Většina z nich v kavárně stráví asi tři týdny a pak hned putuje do nového domova, ale občas se zkrátka stane, že se nám novou rodinu najít nedaří. Konkrétně kocourek Bangkok (1,5 roku) je s námi už od října. Je trochu stydlivější, ale jinak u něj není vůbec nic špatně. Nechová se agresivně a nemá žádný problém, ale v konkurenci bohužel neobstojí. Nezaujme oko jako první, je to spíše tichá myška, která chodí po kavárně a dění pozoruje z povzdálí. Lidé si ale spíš všimnou toho, kdo jim jako první vleze do klína a hledá pomazlení. Bangkok je už skoro pelíškovým rekordmanem, a bohužel, o bílo mourovaté kocoury jeho věku je vůbec nejmenší zájem. Nejjednodušší to mají koťata, ta jsou tvárná, hravá a nemají žádné speciální požadavky. Se staršími kočkami už to může být náročnější, ale většinou lze vše s dostatkem času a prostředků vyřešit. Našli jsme domov i kočičím seniorům, kteří měli přes patnáct let. Nejméně se u nás ohřejí kočky černé, což je tak trochu záhada, jelikož ty zpravidla v útulcích zůstávají jako poslední. 

V Blansku přibývá toulavých koček. Město finančně podpoří jejich kastraci

Středa, 31. ledna 2024, 16:00Společnost

V Blansku přibývá toulavých koček, město proto pro chovatele vypsalo program na kastraci těchto zvířat. Obyvatelé s trvalým pobytem v Blansku tak od února budou moci žádat o finanční příspěvek na kastraci koček, které vlastní nebo o ně pečují....

Stává se, že se do Pelíšku či útulků kočky z adoptivních rodin vrací? Jaké důvody v těchto případech nejčastější zaznívají?

Občas se stane, že kočku musíme do útulku vrátit my sami. Může se s námi mazlit v zázemí, ale prostředí kavárny ji zkrátka stresuje, takže ji radši přemístíme zpět do útulku a domov jí hledáme jinou cestou, například prostřednictvím sociálních sítí. Pokud nám ovšem kočku někdo chce vrátit zpět do kavárny, samozřejmě si ji radši vezmeme, než aby se jí zbavili jinak. Kočky nám před lety chtěly vracet i páry, které se rozešly. 

Jaká kočka do umisťovací kavárny nepatří?

Rozhodně k nám nemůžou plaché kočky, co celý život žily venku, prošly si v minulosti nějakým větším zraněním nebo třeba také týráním ze strany člověka - ať už šlo o množírny nebo když po nich někde na vesnici děti i dospělí házeli kamení. Taková kočka má s lidmi velmi špatnou zkušenost, a proto potřebuje jednoho člověka, který se jí bude třeba půl roku intenzivně věnovat. Nemůžou u nás pohromadě žít ani kočky s onemocněním FIV, přestože ve stálém domově zpravidla nemívají výraznější problémy a neodpovídají typické představě nemocné prašivé kočky. Kočky s FIV se snažíme podporovat alespoň materiálně, a snažíme se také šířit osvětu. O Vánocích máme v Pelíšku materiální sbírku i stromeček, na něž každoročně zavěšujeme fotky koček, pro které je obtížné najít rodinu. Letos to byly právě kočky s onemocněním FIV.

Co je potřeba si promyslet, než se člověk pro adopci rozhodne?

Kočka by neměla být senzačním vánočním dárkem, ale členem rodiny. Jde o závazek na deset až patnáct let, který je potřeba si důkladně promyslet. V dnešní době už to ani není tolik o financích, to člověk tak nějak tuší. Dobrou zkouškou je náš adopční dotazník. Jsou věci, o kterých lidé nechtějí přemýšlet. Ptáme se na to, co s kočkou bude v případě rozchodu, rozvodu či stěhování. Lidé často v dotaznících uvádějí, že se rozcházet nikdy nebudou, ale tak to jednoduše nefunguje. Proto je vždy za zvíře zodpovědný jeden člověk. To samé platí v případě, kdy se šest studentů na bytě rozhodne, že by chtěli mazlíčka. Zodpovědnost vždy nese jeden člověk. 

Odmítnete někdy adopci?

Pokud někoho odmítneme, vedou nás k tomu zpravidla dva důvody. V polovině případů odmítneme dát konkrétní kočku konkrétnímu člověku, protože pro ni nemá správné podmínky. Druhým důvodem bývá, že někdo nesouhlasí s kastrací či jinými nastavenými podmínkami adopce. S tím se pojí i negativní zkušenosti. Jednou jsme postaršímu manželskému páru odmítli dát kočku, protože ji nechěli nechat vykastrovat. Pán nejdřívě říkal, že nás všude udá, začal nás urážet a došlo i na výhružky. Urputně nám do kavárny volal i několikrát denně. 

Jaký je váš nejbizarnější zážitek z kavárny?

Jednou k nám do kavárny zavítala paní se psem v kabelce. Tvrdila nám, že s sebou žádného psa nemá, a že štěkot ozývající se z kabelky je jen vyzvánění na mobilu. Psa potom zaházela oblečením a odmítala odejít. 

Došly vám někdy kočky?

Na začátku letošního roku se nám to stalo teprve podruhé. Ani jeden z útulků, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, pro nás kočky neměl. Neznamená to, že by kočky v útulcích nebyly, spíš zrovna neměli ty naočkované a odčervené. Když jsme do takové situace došli, rozhodli jsme se mimořádně oslovit i jiné útulky, čemuž se obvykle v rámci prevence snažíme vyhýbat. 

Je úsměvné, že jsme si jednu dobu mysleli, že bychom mohli být úspěšnou kavárnou i bez koček. Pak v útulku propukla nemoc, my byli bez koček a zákazníci vyloženě nechodili, nebo přišli, rozhlédli se a hned odešli. Od počtu koček se odvíjí i dýška a zpětná vazba. Když je jich málo, člověk sedí a hledá chyby, zatímco když jich v kavárně skotačí patnáct, tak je mu prakticky všechno jedno.